Autorka Eva Riegerová v roce 2016 dala článku název: Stále čekám na novou roli. "Za Zdenkou Procházkovou tehdy šla se srdcem sevřeným – v Renčově filmu Lída Baarová ztvárnila stárnoucí herečku tak přesvědčivě, že jsem je jaksi nedokázala oddělit a bála se, že mě smete hned na prahu. Byla to nesmírně noblesní, milá, přívětivá a krásná dáma, ačkoli to mávnutím ruky odmítala. Zřejmě se poklon za život naposlouchala dost a dost," vzpomínala.

Rovnou vám musím složit poklonu: máte moc hezké vlasy, tenhle účes nakrátko je šik!

Ale jděte, vždyť já měla vždycky příšerné vlasy, šnytlik hroznej! Ale co, není mi dvacet a není mi už ani osmdesát.

Čtěte také

Hana Zagorová

Čtěte také

Hana Zagorová: Občas jdu ke kartářce. Předem ale říkám, že nechci slyšet jobovky

Jaké to je, žít s puncem krasavice?

Vždyť já jsem krasavice nikdy nebyla. Třeba Irena Kačírková – ta byla krásná nebo Květa Fialová, ale já byla vždycky normální pražská holka. Možná když jsem byla mladá, všechny mladé holky jsou hezké. Na krásu je vždycky dvojí pohled – jsou ženy oduševnělé, které třeba krásné nejsou, ale dokážou zapůsobit mnohem víc než pin-up girls, které se hodí na titulní stránky časopisů. Dneska je kult krasavic – na pohled je to fajn, ale do života ani ne.

Za hranicemi jste hvězda, ale u nás jste známá méně. Na výsluní vás paradoxně vynesla role ženy, o které říkáte, že jste ji neměla ráda. Jak se vám Lída Baarová hrála?

Normálně, prostě jsem ztvárnila roli, která je tak a tak napsaná a já se do ní musím vžít a zahrát ji. Ale nezohledňovala jsem Baarovou, jak jsem ji znala, to bych hrála trochu jinak, nemůžu hrát podle zážitků, hraju podle scénáře.

Jak jste se setkaly poprvé?

To bylo na dvaatřicátých narozeninách Nataši Gollové, která sezvala celou tehdejší první filmovou garnituru. Já ještě studovala konzervatoř a pozdější režisér Vladimír Čech psal tenkrát o konzervatoři reportáž, padla jsem mu do oka, a tak mě vzal na oslavu s sebou. Měl tehdy s Natašou nějaké pletky. Tak tam jsem poznala i Mandlovou, Vítovou, Hermanovou... Ale já byla mnohem mladší než ony.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Eva Josefíková: Z trémy bývám dost nervózní a někdy až uštěpačná

Jaký na vás udělala Baarová dojem?

Ó, přišla velká hvězda německého filmu! Byla povýšená a přezíravá. Bezpochyby krásná, ale dnes bych řekla, že dobově krásná, ona je krása proměnlivá veličina. Nejsem si jistá, jestli by dnes tak oslňovala. Každopádně musela mít něco v sobě, co bylo nesmírně přitažlivé, ale to se na fotografii vidět nedá.

Byla povýšená – to asi není jediný důvod, proč jste Baarovou neměla ráda?

A proč bych měla? Spousta lidí byla válkou hrozně postižena, naše rodina také – a kariéristka do morku kostí Lída Baarová byla ochotná udělat naprosto cokoli, včetně hraní v nacistických propagačních filmech. To je přesně to, co si málokdo uvědomuje: vždyť ona byla u samého vzniku nacismu, byla s Goebbelsem už v době, kdy se celá ta zrůdnost připravovala! Pro ni byla kariéra všechno. Tady nechala všechno být, a ačkoli netvrdím, že neměla ráda svoje rodiče, největší bolestí a ztrátou pro ni bylo, že odmítla pozvání do Hollywoodu.

Čtěte také

Ivana Jirešová

Čtěte také

Ivana Jirešová: Jak stárnu, jsem šťastnější. Pochybuju ale, zda jsem dobrá matka

Proč vlastně do Hollywoodu neodešla?

Američané jí nabídli sedmiletou smlouvu, bez záruky hlavních rolí, zatímco v Německu už byla hvězdou a jako Goebbelsova milenka měla exkluzivní postavení. Navíc Goebbels žárlivě prohlásil, že odjede-li, už nikdy se nebude moci vrátit do německých ateliérů.

Baarová se později obhajovala, že Goebbelse opravdu milovala…

Ale ano, ona byla hluboce zamilovaná: do Goebbelsovy moci a peněz. Vždyť v Německu byl nejmocnějším mužem přes propagandu a k ní patřil i film. A tvrdě ho využívala. Byl kvůli ní ochotný dát se rozvést, nechat všechno, i svoje děti, a odjet s ní. Byl do ní chorobně zamilovaný. Nakonec jim to Hitler zatrhnul a v roce 1939 se musela vrátit do Prahy.

Později se obhajovala tím, že ji politika nezajímala, že nevěděla, co se děje.

Nenechte se vysmát! Jak jinak se mohla hájit než „já nic, já muzikant“? A jak to bylo po válce? Všichni se k ní jako kolaborantce obraceli zády, byla ve vězení, ale i v této situaci dokázala okouzlit a vzít si Jana Kopeckého, synovce komunistického ministra kultury, který se mimochodem mezi lidmi netěšil nijak pěknému jménu. Ona muže tvrdě využívala a používala. Jejím cílem bylo dostat se do Rakouska, což se díky Kopeckému podařilo. Na jejich odchodu ostatně nebylo nic dramatického, jak se často píše. A co se nestalo: svou úlohu splnil a ona se s ním rozvedla – dál šla tvrdě za svým. Byl nešťastný, zklamaný, nakonec odešel do Argentiny. A znovu: podařilo se jí ulovit nejbohatšího gynekologa v Salzburgu, ženatého se dvěma dětmi. Šla pořád dál.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Jana Plodková: Nepamatuji si, kdy jsem hrála kladnou postavu

V Praze na Hanspaulce postavila rodičům krásnou vilu, to snad nebylo jen gesto?

To je pravda, že vilu postavila pro rodiče a sestru, ne pro sebe, domnívala se, že bude velkou světovou star a do Prahy se moc vracet nebude. Ono vystavět v té době jednu z nejkrásnějších vil v Praze, znamenalo i jistou prestiž. Peněz měla dost, ty mohla postrádat a nebyly její prioritou.

Když ne za dobrého člověka, považovala jste ji aspoň za dobrou herečku?

Já si nemyslím, že by byla nějak skvělá nebo velká herečka, ale nelze jí upřít, že byla osobnost.

Adina Mandlová se také zapletla s Němci…

Proti Adině jsem nikdy nic neměla, mezi ní a Lídou byl obrovský rozdíl. Adina natočila jediný německý film, komedii „Svěřuji ti svou ženu“, a to nemělo s politikou nebo propagandou vůbec nic společného. Adina byla hodně na mužský, jestli spala s Čechem, Němcem nebo Hottentotem – to jí bylo jedno, šlo jen o erotický zážitek. Ona byla taková přímá, animální, dalo by se říct.

Na koho ráda vzpomínáte?

Moc ráda jsem měla Olgu Scheinpflugovou, ona opravdu byla „co na srdci – to na jazyku“ a byla veselá, hrozně chytrá a vzdělaná. Měla takový až skoro mužský intelekt, dokázala mluvit o všem. Navíc to byla výborná herečka. A tím se zase dostávám k Baarové: musela se vrátit v devětatřicátém do Prahy, ale nebyla tady perzekvována, jak ráda tvrdila. Nejenže mohla točit, ale vzali ji rovnou do Národního divadla! A hádejte, koho kvůli ní vyhodili, aby jí uvolnili místo: Olgu! A Baarová dostala role po ní.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Martin Dejdar: Na Češích mě mrzí nedostatek národní hrdosti

Vás provázela vůbec samá slavná jména – jak jste se seznámili s Karlem Högerem?

Ale to už jsem říkala tolikrát…

Prosím!

No tak dobře. Já v roce 1943 udělala zkoušku na dramatickou konzervatoř, šla jsem tam rovnou ze sexty, ačkoli rodiče byli proti. Jenomže byla válka, školu zavřeli a vrátit jsme se mohli až v květnu v pětačtyřicátém. Mým třídním se stal Karel Höger, skvělý učitel, aby ne, byla to jeho původní profese. Měla jsem štěstí, že jsem se mu líbila a mohla s ním jezdit v malé roličce na zájezdy. V roce 1946 jsme spolu točili film Mrtvý mezi živými, kde byla líbací scéna. Nejdřív jsme se tak ožďobávali, ale režisér zvolal: „Prosím vás, to má být milostná scéna, tak pořádně!“ Karel mě popadnul a nakonec jsme se vzali.

Velký věkový rozdíl nebyl překážkou?

Mně tenkrát bylo dvacet, Karel byl starší o sedmnáct let, to víte, že jsem k němu vzhlížela. Přebírala jsem jeho životní názory, vkus, pravidla… A dostala jsem se do oslnivé společnosti, seznámila jsem se s Bohušem Záhorským, Olgou Scheinpflugovou, Edou Kohoutem, Janem Pivcem, Blankou Waleskou, Vlastou Fabiánovou.

Nebyla jste trochu v jeho stínu?

Byla, ale změnilo se to, když jsme jeli v roce 1961 hostovat do Vídně. Vystupovali jsme tam s představením Drahý lhář, což byl jevištní dialog mezi G. B. Shawem a anglickou herečkou Stellou G C Campbellovou. Doma jsme ho hráli s velkým ú úspěchem nejdřív v Městských divadlech pražských a pak i ve Stavovském. Ve Vídni nikdo praž netušil, že přijel významný umělec s nějakou mladou herečkou, tam o nás psali jako o sobě rovných. A některé recenze vyznívaly dokonce lépe pro mě. Navíc jsem uměla na rozdíl od Karla plynně německy, měla jsem vídeňskou babičku, takže se všechno točilo spíš kolem mě.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Adéla Gondíková: Můj muž je ke mně neuvěřitelně pozorný a hodný

Nevadilo to Högerovi?

On mi to přál, my se měli opravdu moc rádi. Dostala jsem nabídku do rakouské televize a z divadla, kde usoudili, že by bylo dobré, kdyby tam vystupoval někdo z Čech. A to už jsem byla já, Zdenka Procházková, ne „manželka Karla Högera“. Nabídla jsem jim tenkrát monolog Andreé Guelmy „Jean a já“, a i když se ošívali, že ve Vídni nemají monology tradici, hrála jsem ho pak v kuse čtvrt roku! Měla jsem opravdový úspěch, odjela jsem na čtyřměsíční turné s Burgtheatrem, a za monolog „Jean a já“ jsem dokonce dostala první cenu na festivalu monodramatu v Buenos Aires.

Podepsalo se to na vašem vztahu?

Na našem vztahu se podepsala hlavně Karlova obrovská a stále stoupající popularita – davy obdivovatelek. Televize tenkrát ještě nebyla, ale po představeních se u zadních divadelních východů srocovaly houfy žen a dívek a čekaly na něj. Chtěly podpis, fotografii a on tomu zájmu někdy neodolal. Normální ješitnej mužskej.

To jste nežárlila?

Žárlila a hodně to bolelo, ale milovala jsem ho, nedokázala jsem odejít. My toho spolu tolik prožili! Byla jsem s ním u smrtelného lože jeho maminky, jeli jsme spolu v noci do Brna, když mu umíral bratr, ošetřovala jsem ho, když ležel těžce nemocný v Borůvkově sanatoriu. Jenomže pak přišla jiná žena, a tentokrát to bylo vážné, silnější. Po sedmnácti společných letech jsme se rozvedli, ale nerozešli jsme se nikdy. Do posledních dnů jsme zůstali přáteli. A dodnes je to muž mého života.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Kristýna Boková: Ve svém druhém muži jsem našla klid a jistotu

Překvapuje mě, že jste mohla vystupovat na Západě? To nevadilo?

Jakpak ne! V Městských divadlech pražských mi odmítli dát neplacenou dovolenou na vystupování v Rakousku, prý buď anebo! Rozhodla jsem se pro anebo, dala jsem výpověď a odjela do Vídně, kde na mne čekala Maughamova Julie, ty jsi kouzelná. Pak jsem dostala angažmá v Kolíně nad Rýnem, potom v Düsseldorfu, a já, Češka, se nakonec stala na univerzitě docentkou pro německou jevištní řeč! Hrála jsem i v televizi, rozhlase a začala režírovat.

Šťastné období?

Moc. Mohli za mnou jezdit rodiče, naštěstí jsem neemigrovala a měla smlouvu s Pragokoncertem, navíc jsem hrála krásné role ve Vídni a v Berlíně. Jenomže tatínek v roce 1976 zemřel, maminku jsem vzala do Vídně, kde začala rychle chřadnout. Šla jsem s ní ke známému psychologovi, který mi řekl, že maminka potřebuje domů, do Prahy, a že se musím rozhodnout mezi jejím zdravím a svou kariérou, protože ve Vídni dlouho nepřežije. Byla jsem jedináček, kdo jiný by se o ni postaral? Navíc jsem vyrůstala v době, kdy bylo samozřejmé, že se děti o své staré rodiče starají. Tak jsem si vzala ve vídeňském Burgtheatru roční neplacenou dovolenou a vrátily jsme se do Prahy.

Předpokládám, že někoho, kdo přišel ze Západu, nevítali s otevřenou náručí?

Já si říkala, že ven mě vyslal Pragokoncert, takže mě zase zaangažuje zpátky. Zlatý voči! Sňatkem s mým druhým mužem, Rakušanem, jsem získala i druhé státní občanství a žila jsem dlouho na Západě. Zkrátka měli pro mě jenom estrády. Tak jsem začala jezdit na zájezdy s Povídáním o Karlu Högerovi a sjezdila s ním celé Česko a Moravu. Nelitovala jsem toho nikdy, mamince bylo mnohem líp a dožila se pětadevadesáti! Troufám si říct, že jsem jí zachránila roky života, to je dobrý pocit.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Jolana Voldánová o tom, jak zvládá karanténu a proč začala jezdit na motorce

Čím vás okouzlil druhý muž Erich Hartmann?

Svou láskou! Z legrace jsem mu vždycky říkala, že jsem se nezamilovala do něho, ale do jeho lásky ke mně. Seznámili jsme se v Praze, byl o deset let starší, báječnej chlap.

Jste s filmem režiséra Renče spokojená?

S filmem ano, ale osobně tak trochu zklamaná. Všichni tvrdili, jak jsem to dobře zahrála – počkej, teď budeš mít nabídek! – a nepřišla ani jedna. Asi už jsem moc stará, rolí pro starý ženský je málo. Hraju však ve Vídni babičku v takovém komerčním seriálu o rodince, která už na obrazovce žije 17 let. Natáčí se většinou v Budapešti, ale také v Jižní Africe, pokaždé někde jinde. Nesmírně mi to vyhovuje, taky ráda cestuju, pořád ráda objevuju. A ráda žiju.

Čtěte také

Iveta Toušlová

Čtěte také

Iveta Toušlová: Jako malá jsem měla předtuchu, že nebudu mít děti. Splnila se

Zdenka Procházková (1926)

Česko-rakouská herečka, spisovatelka, scenáristka, režisérka.
Hrála v řadě filmů, seriálů a televizních inscenací.

Byla členkou Městských divadel pražských a hostovala v Národním divadle.

Vystupovala v německy mluvících zemích, zejména ve vídeňském Burgtheatru.

Autorka knih Na jevišti mezi Prahou a Vídní, Chuť na lásku, Vášně, chutě, neřesti, Ó sladké stáří aj.

Zemřela 26. srpna 2021 v nemocnici na zápal plic.