Jaký je nejčastější problém, se kterým za vámi lidé docházejí?

Určitě s vertebrogenními problémy, to znamená vše, co je spojeno se zády, s osovým skeletem a s páteří. Na ně se pak váže spousta dalších věcí. Například přijde člověk s bolavým kolenem a nakonec zjistíme, že je to páteř, anebo kyčle, které k ní mají blízko. Ze začátku bagatelizované věci někdy můžou odhalit větší problém. Rozhodně ale netvrdím, že od zad je úplně vše. Něco jiného je, pokud si narazíme loket anebo natáhneme sval při sportu.

Předpokládám, že i tyto úrazy řešíte…

Ano. Sportovní rehabilitace začíná být v posledních letech stále více vyhledávaná. Aktivní trávení volného času se totiž posouvá do extrému. Místo toho, aby lidé sportovali rozumně, tak vyrazí na downhill nebo na podobnou adrenalinovou zábavu, během níž, pokud člověk není trénovaný, jde úrazu naproti. Nejvíce trpí kolena a ramena.

Jak bychom se měli svému tělu věnovat, pokud aktivně sportujeme? Je nějaký základ, který by měl každý dodržovat?

Přesný návod neexistuje. Nikdo není stejný. Rozhodně bych ale doporučil trénink mobility kloubů, zahřátí před sportovní aktivitou plus následný strečink, při čemž platí, že čím starší jsme, tím více času bychom sobě měli věnovat.

Dá se dodržováním těchto zásad zranění vyhnout?

Určitá forma prevence to je, o všemocnosti se ale bavit nelze. Zranění se tím alespoň oddaluje.

Dá se rozpoznat, že tělo přetěžujeme? Na jaké signály si dát pozor?

Tělo má spoustu obranných mechanismů, kterými dává najevo, že se blíží průšvih. Varovným signálem může být například bolest, kterou není radno přehlížet. A to se bohužel velmi často stává. Lidé chodí sportovat a už před samotnou aktivitou, ať už je to trénink anebo závod, si berou analgetika, aby je to tolik nebolelo, což, a to bych chtěl podtrhnout, je velikánská hloupost. Bolest signalizuje, že něco není v pořádku. Myslím, že každý normální člověk byl měl umět rozlišovat mezi bolestí zvládnutelnou, spojenou s lehkou únavou, a bolestí, která nás limituje. Pokud tyto signály začneme bojkotovat, úraz na sebe nenechá dlouho čekat.

A co známé pořekadlo „co bolí, to sílí“?

Bolest ke sportu patří, takže na tom něco pravdy bude. Tělo nechce být poškozováno, ani nijak výrazně unavováno, a aby se dostavil rozvoj, my tomu říkáme adaptační mechanismus, tak něco člověk musí vydržet a snést, aby byl lepší. Ale to je ta rozumná bolest. Není to o tom, že mám nohu červenou, nateklou a musím ji mít půl dne naloženou ve studené vodě, aby mě přestala bolet. Selským rozumem bychom to měli umět rozlišovat. Samozřejmě existují jedinci, kteří mají posunutý práh bolesti, ale tyto případy jsou dost výjimečné. Jedná se většinou o vrcholové sportovce, kteří jsou trénovaní a zvyklí na enormní zátěž. Bohužel spousta lidí se v nich vidí a mají pocit, že když on to zvládnul, tak oni to přece zvládnou také. Velice běžné je, a to mě hodně děsí, klást otázku „jako ty jsi ještě neuběhl maraton?“ a dočítám se, jak na něj natrénovat za půl roku. Jenže to nejde. Nejsou to přirozené adaptační mechanismy a pokud to přece jen podstoupíte, tak na devadesát devět procent nějaké zranění přijde. Traumatizace tkání se sčítá, násobí a pak třeba při běžné činnosti, ať už je to chůze ze schodů či popoběhnutí na tramvaj, se může stát velký úraz. Všichni se tomu diví, a přitom to může mít příčinu v tom, že před rokem si člověk dal dlouhý běh, navíc na tvrdém povrchu. Asfalt, beton, kostky, tenhle terén nic neodpustí. Když si to spočítáme, maraton je minimálně padesát tisíc kroků. Netrénovaný člověk dokáže takový nápor akceptovat hodinu, potom už jsou svaly unavené a údery jdou rovnou do kostí, kde se dějí mikrotraumatizace. Chápu, že tlak společnosti, která dnes z neznámých důvodů bere maraton a podobné dlouhé tratě jako běžecký standard, je velký, ale pokud si nechceme ubližovat, měli bychom umět odolat.

Co si myslíte o tejpování? Dokáže tato metoda ulevit od bolesti? Kam tejp nalepit, aby skutečně fungoval?

Tejpování je efektivní, ale doplňková terapie. Nelze ji brát jako primární léčbu. Není samospasitelná. Nalepený tejp pracuje se svalovou aktivitou. Lepit ho tedy můžu buď na přetížené svaly, anebo na svaly oslabené, což jsou velmi často například spodní fixátory lopatek. Ale že by tejp přinesl nápravu poškozené tkáně, to si tvrdit netroufám. Je to stejné jako s ortézou. Ortéza pomáhá držet kloub ve správném úhlu, ale že by přímo chránila před úrazem, to se říct nedá.

Může si člověk tejp aplikovat sám, anebo je lepší nechat to na odborníkovi?

Já myslím, že může. Pokud se to dobře naučí, nevidím důvod, proč ne. Je ale potřeba přesně vědět jak, co a kam.

A co taková domácí první pomoc při úrazu? Jak sám sebe nejlépe ošetřit?

To je samozřejmě možné, záleží však na míře poškození. Pokud si zvrtnete kotník a křupne tam, nemá cenu na nic čekat. Lehčí úrazy jako například naražené rameno si ale každý zvládne ošetřit sám. První dny jsou dramatické, protože místo je bolestivé a oteklé. V takovém případě doporučuju klid a ledování. Právě kryoterapie je jedna z nejúčinnějších léčebných terapií vůbec, dnes bohužel velmi podceňovaná. Není ale potřeba chodit do drahých kryoterapeutických center, stačí studená voda anebo pytlíky s ledem. Přikládáme na dvě, tři minutky, posléze necháme při pokojové teplotě, a opakujeme. Principem je změnit metabolismus tkáně a podpořit prokrvení. Tímto způsobem se dá řešit spousta věcí. Není nutné hned běžet za lékařem pro injekci.

Se samoléčbou souvisejí i různé volně dostupné léky, masti a gely. Pomáhají?

Jedná se o doplňkovou terapii, která člověku pomáhá zvládnou jeho stav lépe. Masti a náplasti mají tu výhodu, že aplikují léčivou látku přímo do místa poškození. Má to ale své zákonitosti. Čím je poškozená tkáň blíž kůži, tím je větší pravděpodobnost, že se k ní účinná látka dostane. Představa toho, že mast pronikne hluboko do svalu, je mylná. Pokud někomu přece jen pomůže, jedině dobře, ale jedná se spíše o placebo efekt.

Co říkáte na domácí alternativní léčbu a babské rady? Známé jsou například zábaly z tvarohu anebo zelí, které by měly léčit zánět. Opravdu fungují?

Popravdě s tím nemám žádnou zkušenost. To ale neznamená, že to nemůže fungovat.

Rukama vám procházejí i pacienti po operacích. Jak by měla probíhat správná rehabilitace například zoperovaného kolene? Co je málo a co naopak už moc?

V první řadě záleží na tom, o jaký zákrok se jedná. Pokud jde o menisky, je rekonvalescence méně časově náročná, řekněme několik týdnů. Naopak plastiky a náhrady vazů potřebují čas, aby se vhojily. Například při náhradě předního zkříženého vazu je plná zátěž možná přibližně až po šesti měsících. Tam nelze postupovat rychle a ani to nejde, protože to prostě bolí. U rehabilitace jsou pak určité postupy. Nejčastější chybou je tendence koleno začít co nejdříve ohýbat. Přitom mnohem důležitější je extenze, neboli propnutí, abychom dokázali na noze stát. Pokud to nedokážeme, není možné končetinu včlenit do základního lokomočního pohybu, kterým je chůze. V případě pokrčení totiž dochází k dvojnásobnému namáhání a přetěžování, z čehož pak plynou jiné komplikace. Dalším krokem je úprava pohybových stereotypů. To znamená naučit se používat končetiny rovnoměrně. Často se totiž stává, že přestože má člověk nohu už dávno zdravou, stále ji šetří. Tomu je potřeba zabránit nácvikem na schodech anebo nejrůznějších balančních podložkách.

Po náročnějších a zdlouhavějších zákrocích pacienty trápí také atrofované svaly. Jak končetinu vycvičit zpět do původních rozměrů?

Ztráta objemu svalů je spojena s omezeným pohybem končetiny. Abychom se dostali na původní vzhled, je potřeba cvičit posledních deset, patnáct stupňů extenze. Právě v propnutí svaly zabírají. S postiženou nohou se zpočátku cvičí izolovaně, až od určitého momentu ji lze zařazovat do rovnoměrného tréninku obou končetin. Operovaná noha se totiž stoprocentně účastní až od určité síly. Pokud ji zařadíme dříve, většinu práce odvede ta zdravá.

Dalším velmi častým a mnohdy bagatelizovaným zraněním je vymknutý kotník. Jak by měla probíhat léčba?

O terapii by měl vždycky rozhodovat ortoped. První slova, která si člověk vyslechne a já se s nimi ztotožňuju, je klid. Mnozí to neradi slyší, ale je to tak. Samozřejmě ale existují i jiné přístupy k řešení. Jsou sporty, kde se terapii nepřikládá až taková váha z důvodu krátké životnosti jedinců, například gymnastika. Tam je cílem, aby klouby byly uvolněné, takže se na kotník dá led a druhý, třetí den už se s ním cvičí. Rozhodně bych to ale praktikovat nedoporučoval. S každým výronem totiž dochází k poškození vazivového aparátu a pokud ho nenecháme alespoň trochu zhojit, bude kotník do budoucna nestabilní a distorzím se vystavuje daleko snáz. Je potřeba si uvědomit, co je pro nás důležité. Věřím, že z dlouhodobého hlediska určitě fungovat ještě spoustu let. Bohužel dnes se upřednostňují spíše krátkodobé cíle – dojet sezónu, připravit se na závod – ale to, že dostaneme do kloubu o deset let dříve artrózu, to si neuvědomujeme. To nám dojde, až když se problém objeví. V dnešní době je artróza z přetížení u mladých sportovců bohužel velmi častá a ve většině případů jsou na vině nedoléčená zranění.

To mě přivádí k myšlence, zda je vůbec výkonnostní sport pro běžného člověka zdravý?

Osobně si myslím, že dnešní výkony sportovců jsou dávno za hranou zdravého člověka. A tlak je vyvíjen i na společnost. Lidé chtějí hrát stejně dobře jako Jarda Jágr, chtějí běhat stejně rychle a absolvovat stejný počet závodů jako Petr Vabroušek a podobně. A je to logické. Tím, že mají možnost se s těmito lidmi potkávat na závodech a konfrontovat s nimi své výkony, tak přetěžují svůj organismus. Je třeba si ale uvědomit, že oni nejsou a nikdy nebudou stoprocentní sportovci. Nemají průpravu odmala, navíc většina těchto profesionálů je individuálně vybavená od pánaboha jako nikdo z nás. Právě talent, genetika a píle jim umožnily se sportem živit a být na vrcholu… Za mě tedy sportovat ano, ale rozumně.

Jaká je tedy ta rozumná míra? Jaký sport a jak často byste doporučil, aby si člověk neubližoval a byl schopen aktivně a bezbolestně fungovat i v dalších letech?

Jsou lidé, kteří sportují každý den. Pohyb mají jako psychický ventil ke svému zaměstnání a dělá jim dobře. Jsou ale i tací, kteří by takový zápřah nepřežili. Těžko paušalizovat. Rozumné sporty jsou ale určitě takové, které vycházejí z přirozených pohybů, takže běh, plavání a jízda na kole. Tyto aktivity se dají dělat do pozdního věku, protože nejsou tak náročné na pozornost a koordinaci. I na dovolené nás vlastně v rámci rekreace zajímá, jestli je tam kam chodit na procházky, kam vyrazit na kole a eventuelně nějaká možnost koupání. Tyhle aktivity jsou přirozené a pokud na ně člověk má čas, klidně je může provádět hodinu, dvě denně. Samozřejmě ale záleží na intenzitě.

Jakožto aktivní závodník v triatlonu jste se určitě setkal i sám s mnoha sportovními úrazy. Myslíte, že je tato zkušenost pro vaši práci výhodou? Dokážou sportovci fyzioterapeuti poradit více?

Za mě rozhodně. Právě díky množství zlomenin a operací, kterými jsem si prošel, vím, co člověk zažívá a jak se cítí. Vím, jak to bolí. Vím, co je priorita, pokud člověk aktivně sportuje. Samozřejmě netvrdím, že fyzioterapeut, který sám neutrpěl žádný úraz, není dobrý. Myslím ale, že výhodou taková zkušenost být může. Ta obsese vlastním zraněním je někdy až neuvěřitelná. To pak člověk čte, studuje, vzdělává se, až se stane odborníkem na danou problematiku. A vědomosti pak předává dál.

Kdo je Petr Červenka?

Kdo je Petr Červenka?

  • Fyzioterapii se věnuje od roku 1997.
  • Za sebou má odborné stáže v Německu, Itálii a Kataru.
  • Od roku 2002 působí v soukromé ordinaci v Praze, která se specializuje na ortopedická a neurologická postižení.
  • V současné době je fyzioterapeutem triatlonové a plavecké reprezentace České republiky a mnoha individuálních sportovců. Staral se například i o olympioničku Ester Ledeckou.
  • Sám je úspěšným triatlonovým závodníkem.
  • Má dva malé syny.

Zdroj: Vlasta.cz