Těmito slovy zlehčovala Kamila Moučková svou odvahu. Její vytrvalé televizní a rozhlasové informování po začátku okupace v srpnu 1968 ale hrdinstvím je. Taky za to zaplatila. Dvacet let nesměla na obrazovku ani „do éteru“, uklízela, lepila pytlíky a prodávala v kantýně.

Život Kamily Moučkové by vydal na pořádný román, s několika dramatickým zvraty, velkou láskou, odvahou i trápením. Už její dětství bylo mimořádné. Tatínek v exilu. Maminka v koncentráku. Jako malou holčičku ji na kolenou houpal Klement Gottwald. O pár let později dal jejího otce zavřít do kriminálu. Tam ho naverbovala KGB a on pak... ale nepředbíhejme a připomeňme si její životní příbeh.

Vyrostla u babičky

Narodila se v roce 1928 v Jihlavě, ale značnou část dětství a dospívání prožila v Polné u babičky, které říkala Kulička. A někdy dokonce „mami“. „Byla celá kulatá nejen fyzicky, ale i duševně, byla to úplně jednoduchá paní, ale s takovýmhle srdcem přes celou Prahu!“ vyprávěla Kamila Moučková v rozhovoru pro Český rozhlas. Vztah k mamince popisuje jako „vlažný“. „Ani nevím, jestli se se mnou někdy mazlila.“

Když přišla válka, její otec – novinář a spoluzakladatel komunistické strany Vilém Nový – odešel do exilu v Londýně, dcera a manželka zůstaly doma. Často mluvil na BBC. Pod svým jménem. Doma tak šli nacisté najisto: jeho ženu poslali do Ravensbrücku.

Koncentrák sice přežila, ale vrátila se v mizerném fyzickém i psychickém stavu. „Snažila jsem se jí pak být nablízku. Přežila tam, jak sama říkala, díky lásce k mému otci,“ vypráví její dcera. Když se však milovaný Vilém vrátil z exilu domů, přivezl si novou ženu. „Maminka skoro umřela. Zlomilo ji to,“ vyprávěla mi před šesti lety během našeho rozhovoru pro časopis Týden (většina citací v textu je z tohoto rozhovoru). O komplikované osobnosti Viléma Nového už tu byla zmínka a za nedlouho se k němu dostaneme. Kamila Moučková zpětně přiznává, že je ráda, že v dětství byla se svým otcem málo, že neměl šanci ji příliš ovlivnit. „Byl sebestředný a ješitný, byť noblesní a charismatický.“ Za výchovu a za „dobrý základ“ vděčí babičce.

Mladá a dychtivá

Už za studií gymnázia hrála divadlo, po válce chtěla na konzervatoř, ale i když prošla zkouškami, do nacpaného poválečného ročníku se nevešla. Další rok už čekat nechtěla. „Byla jsem taková nadržená, mladá a dychtivá, chtivá. Mluvila jsem jednou s Otouškem Sklenčkou a ten říká, pojď s náma do Teplic. Tam se otvírá nový mládežnický divadlo.

Tak jsem šla. Jenomže to stálo za zdrávas královno, protože jsme hráli nějaký ptákoviny příšerný sovětský současný,“ líčila v rozhlasovém rozhovoru.

Tak se vrátila do Jihlavy. Získala angažmá v Horáckém divadle, kde se zamilovala do kolegy herce Miloše Williga. Vzali se, v roce 1949 se přestěhovali do Prahy, narodila se jim dcera a rozvedli se. „Mladá a blbá, no,“ směje se dnes prvnímu nevydařenému manželství. To druhé na sebe nedalo dlouho čekat. A vydrželo déle.

S kardiologem Josefem Moučkou má druhou dceru Báru a syna Ondřeje. Bára se narodila, když byly Kateřině, dceři z prvního manželství, tři roky. Kamila ale v domácnosti nebyla šťastná. „Mně prostě role maminky moc nesedí, nikdy mně neseděla, i když jsem ty děti nikdy neodložila, vychovala jsem z nich slušný lidi. Ale strašně mě to nebavilo. Zaslechla jsem v rádiu, že je konkurz na zpravodajského hlasatele,“ popisovala situaci v rozhlasovém pořadu Tandem. Zavětřila příležitost. A stala se hlasatelkou. „Tu profesi jsem si okamžitě zamilovala. To je asi genetický, tatínek byl vynikající řečník.“ Nikdy už se z ní sice nestala herečka, ale popularitu, jíž se později těšila, by v divadle poznala jen těžko. Hvězda stoupala vzhůru.

Z Československého rozhlasu, přestoupila v půli 50. let do barev nově vzniklé Československé televize a 1. ledna 1957 se stala první hlasatelkou zbrusu nového pořadu Televizní noviny.

Rostla popularita. Rostly děti. Jen manželství zase ztroskotalo. Manžel lékař ji opustil s chůvou a pomocnicí v domácnosti. Kamilu naštěstí její životní láska teprve čekala. Herec Jiří Zahajský, s nímž prožila v dobrém i zlém tři desítky let.

To krásné kalné srpnové ráno

Je srpen 1968. Kamila s Jiřím se právě vrátili z dovolené v jižních Čechách. Do práce ještě nespěchají, v plánu mají návštěvu u kamarádů Werichových. Zítra. Jenže je noc z 20. na 21. srpna. Nad ránem se v bytě rozdrnčí telefon. Volá kamarádka a pláče. Tanky? Válka? Sotva Kamila položí telefon, zvoní znovu. Tentokrát je to Jiří Dienstbier, kamarád z rozhlasu. Sovětská vojska, tanky, okupace. Kamila má prý okamžitě mazat do televize. Potřebují ji. Rozhlas už okupanti umlčeli, štafetu v informování veřejnosti musí převzít televize.

Československá televize tehdy sídlila ve Vladislavově ulici v Praze, v Měšťanské besedě. „To krásné kalné srpnové ráno jsem byla už po páté hodině ve studiu. Čekali jsme, až nažhaví vysílač na Cukráku, já si sedla za stolek...“

V osm začalo vysílání. Kamila Moučková četla jednu zprávu za druhou, tak jak je z terénu posílali nebo nosili reportéři. „Četla jsem všechno, co mi kluci přinesli na stůl,“ píše ve svých memoárech. Zprávy z terénu prokládala jakýmsi nouzovým servisem občanům. Jak bezpečně přežít první hodiny okupace. Kde se střílí. Zachovat klid. Nepouštět se s vojáky do konfliktů.

„Pak volal do studia ředitel televize Jirka Pelikán, kluci na mě křičeli z režie. Ohlédla jsem se a vykulila oči. Za mnou stáli dva ruští vojáčci s kvérem. Pochopila jsem, že jde do tuhého,“ píše ve vzpomínkách. Mozek měla zaplavený adrenalinem. Ve vědomí převážil smysl pro povinnost. „V těch letech jsem se hřála na výsluní popularity, lidi ke mně měli důvěru, cítila jsem, že mám povinnost je podržet.“ Pokračovala dál. „Prosím vás, zůstaňte doma a nikam nechoďte. Nemá cenu se do něčeho plést, vojáci jsou ve stresu, nerozumějí nám… Venku se střílí, lidé přicházejí o život...“

Přerušení signálu

Na nejčastější otázku: „To jste se nebála?“ vytrvale odpovídá svým rázným stylem bez servítků: „Byla jsem strašně nasraná.“ Na strach došlo až později. Tehdy se jí nic nestalo. Museli opustit budovu, přestalo se vysílat. Až později absolvovala řadu výslechů a měla nahnáno.

Oficiální vysílání televize bylo utlumeno, ale technikům se povedlo zprovoznit ilegální rozhlasové vysílání z protiatomového krytu Tesly v pražském Hloubětíně, a tak si dvě hodiny po poledni dne 21. srpna mohli lidé opět naladit vysílání. Kamila Moučková s nimi zůstala až do noci, kdy bylo i tohle improvizované vysílání přerušeno.

Když jsme si před lety o těch dramatických hodinách povídaly, ptala jsem se, kde vlastně byly její děti? Dcery už byly dospělé, ale nejmladšímu Ondřejovi bylo dvanáct. Barbora byla zrovna v Bulharsku na dovolené, Kateřina přijela na pár dní z Anglie, kde pracovala jako au -pair, ale máma ji vyhnala z bytu. „Nakázala jsem jí, ať jde jinam, kdyby mě tam hledali. Ondřeje jsem v půl čtvrté ráno odvezla do Střešovic k jeho otci, až pak jsem jela do televize.“

Máminu statečnost si děti „slízly“ až později, nemohly studovat, ale prý jí to nikdy nevyčetly a ona je jim za to vděčná. „Káča promovala až ve čtyřiceti v Anglii, kam v 80. letech emigrovala. Po revoluci pak v Praze založila pobočku jedné britské advokátní kanceláře. Bára dostudovala v devadesátých letech hotelovku a pracovala v oboru, Ondřej dělal technika v leteckých halách a málem přišel o uši, dnes pracuje pro ministerstvo zahraničí jako správce budov. Jsou to bezvadný děti. Jediné, co mi ty potvory vyčítají, že jsem jim nečetla pohádky. Jenže já byla po večerech v práci! A nikdy jsem nebyla taková ta máma slepice – na bábovičky a písečky nemám náturu.“

Nepřišlo jí později líto, že s dětmi nebyla víc? „Teď jste mě zaskočila, takhle se mě nikdo nezeptal.“ Dlouho přemýšlí. „Vždycky jsem jim zajistila dobrou péči a sama jsem s nimi byla, kdykoli to šlo. Výčitky svědomí nemám: vychovávala jsem je, starala se o ně. A byla jsem matka řemenice, mívaly na mě často vztek, že jsem moc přísná. Dokonce se mi mstily: když jsem vysílala, roztahovaly obrazovku do široka i do dlouha, dělaly ze mě v bedně obludu.“

Divadelní kantýna

Když bylo obnoveno vysílání, už plně pod kontrolou oficiální politické moci, našla na čas slavná hlasatelka ještě azyl v dabingu. Padáka dostala až poté, co na Hrad dosedl Gustav Husák. Dalších dvacet let pak televizní superstar lepí pytlíky, uklízí a pracuje v divadelní kantýně. „Mohla jsem pracovat jen v uzavřeným klubu, na veřejnost jsem nesměla, abych ji nenarušila svou ideologií.“ Na ulici ji ale lidé stále poznávali a chovali se k ní prý hezky. „Neznámá paní mě třeba chytila v tramvaji za ruku se slovy: Paní Moučková, my vás máme tak rádi, vy jste to za nás odnesla.“ V prvních letech novou situaci nesla strašně těžko, ale všichni doufali, že se vše za pár let zase otočí. „Později jsme se smířili s tím, že změny se zřejmě nedožijeme. Navenek jsem byla za hrdinku, ale doma jsem pak vyla do čtyř stěn,“ popisuje. „Proto také absolutně neodsuzuji lidi, kteří se báli. Jediné, co mně vadilo, byli lidé, kteří udávali druhé.“

I ji se snažili zlomit ke spolupráci. Kdyby bývala podepsala, mohla by se možná na obrazovku vrátit. Jediné, co podepsala, byla ale Charta, čímž si ortel podepsala na dalších 12 let.

Studený oheň

To její táta byl komunista každým coulem. Přesvědčený. Pravověrný. Jeden ze zakladatelů. O jeho exilu už tu byla řeč, po návratu se stal vedoucím tajemníkem krajského výboru KSČ v Ostravě, pak byl šéfredaktorem Rudého práva… V listopadu 1949 ho však zatkla Státní bezpečnost. V rámci vykonstruovaných politických procesů byl odsouzen a vězněn (1950 až 1954), v 60. letech rehabilitován. Do roku 1968 byl rektorem Vysoké školy politické ÚV KSČ. A taky nositel Řádu Vítězného února a Řádu Klementa Gottwalda, člen ústředního výboru KSČ, poslanec Federálního shromáždění.

Zatímco jeho dcera byla uklizena z obrazovky kvůli nesouhlasu s okupací, on sovětskou invazi obhajoval. Když se v lednu roku 1969 na protest upálil Jan Palach, byl to právě Nový, kdo v parlamentu pronášel lživé teorie o takzvaném studeném ohni.

„Byla to fakt prasárna za hranou, i když mu to nejspíš nařídili. Ale já bych se radši nechala oběsit, než bych takovou sprostou lež řekla,“ komentuje otcův výrok. „Je to historický fakt. Styděla jsem se za něj, sama jsem se s ním rozešla už na jaře 1968,“ dostáváme se s Kamilou Moučkovou k jednomu z nejbolavějších témat jejího života. V ulicích vonělo Pražské jaro a dcera vyrazila za svým otcem s kytkou a lahví. Měl narozeniny. Místo pusy a poděkování dostala facku. „Poprvé v životě! Vyhodil mě, že jsem dubčekovec. Názorově jsme byli každý úplně jinde už dlouho předtím, ale tohle byl zásadní rozkol. Usmířili jsme se až krátce před jeho smrtí.“

Tehdy ale ještě netušila, že její otec spolupracoval s KGB. To vyplynulo až ze scénáře televizního filmu Hořící keř. Poctivý autor rešeršoval v archivech a mluvil s historiky. „V roce 2012 za mnou přišlo pár lidí ze štábu, historik Petr Blažek a hlavně scenárista Štěpán Hulík – to je můj miláček, tak mladej a tak dobře to napsal! Byli velice slušní až přeslušní, ptali se, co já na to.“ Do té doby tušila, že byl její otec někomu zavázaný, ale nevěděla komu a čím. Byl zavřený pět let, měl dostat provaz, ale propustili ho – právě na žádost KGB. „Nejspíš se jim zavázal, že bude sekat latinu.“ Čím ho asi zlomili? „Nechci to posuzovat, natož odsuzovat. Každý jsme od přírody nebo od pánaboha nějak silný. Já si o sobě myslím, že jsem jiný člověk: hlavou proti zdi, žádné podrazy, všechno na rovinu. Ale kriminálem jsem neprošla. S tím, co udělal otec, každopádně nemůžu souhlasit. Sice ho nemůžu odsoudit, ale ani omlouvat.“

Ke konci jeho života se zhruba jednou za půl roku vídali. O politice nemluvili. „On byl všechno, jen ne blbec – a to mě štvalo asi nejvíc. Byl chytrý, vzdělaný, sečtělý… Umřel v roce 1987, což jsem mu zpětně i přála. Kdyby se totiž dožil převratu, musel by asi spáchat sebevraždu,“ míní.

Tušila, že se ve vězení stalo něco zásadního, ale otec na to téma nikdy nepřipustil hovor. Josef Smrkovský po svém propuštění z vězení v roce 1955 Kamile řekl: „Vím o tobě věci, které o sobě ani ty sama nevíš. Koukala bys, co si řeknou dva chlapi, když spolu rok sedí v jedné cele.“ A zase až díky Hořícímu keři se dozvěděla, že otec byl na Smrkovského nasazený. „Ale nikdy se nedozvím, jak to bylo ve skutečnosti. Měla jsem dlouho potřebu napsat o svém otci knížku, ale Pavel Tigrid a Karel Hvížďala mě od toho zrazovali: Skončíš u studenýho ohně, a co?“

Kamila, Jiří, Jana

Kamila Moučková se potýkala s atakami deprese. Přišly postupně. Po vyhazovu z televize ještě ne, byla prý dlouho optimistická, doufala, že západní velmoci okupaci nedopustí. Dokud mohla pracovat v kantýně mezi herci, bylo jí dobře, chodila navíc uklízet a pořád to šlo, pak ale vyšla v německém časopise Stern reportáž s titulkem První dáma Československé televize myje schody. A od té doby už představovala „nebezpečí“ i jako uklízečka. „Tak jsem deset let lepila pytlíky. A z tahání padesátikilových rolí jsem si zničila záda. Přišly deprese.“

Po revoluci zmizely. Ale když ji po jednatřiceti letech soužití opustil Jiří Zahajský, vrátily se. A silněji. „Dokud jsem nedostala správné léky, přála jsem si umřít. Když přišly ty stavy, prosila jsem pánaboha, aby mi raději vrátil nejhorší bolesti zubů nebo strašné porodní bolesti.“ Dodnes deprese zmírňuje medikací. A trpí bolestmi zad. „Ale šmarjá, je mi pětaosmdesát! Nic mi nechybí,“ vykřikovala ještě před šesti lety a smála se.

Se Zahajským chodila a žila od začátku 60. let. Opustil ji v roce 1993 s herečkou Janou Brejchovou. V té době už byl těžce závislý na alkoholu. Kamila Moučková o jeho problému dlouho neměla tušení. „Jirka byl fantastický. Už věděl, že je těžce závislý, ale doma to nebylo znát. Až zpětně jsem se dozvěděla, že když šel do divadla, stavoval se po cestě v hospodách na dvojitou vodku a pivo na stojáka. Doma si se mnou dal třeba jen sklenku vína.“

Když jí to došlo, začala číst odborné knihy a věřila, že její láska k němu ho vyléčí. „Což byla naivita a blbost: žádná láska alkoholika nevyléčí. Naplno se to rozjelo, až když se Jana rozešla s Hanzlíkem a začala k nám jezdit na chalupu. Pak jsem nacházela po stodole flašky od vodky, bylo to zlý… Jana pila s ním. Moje kamarádka psychoanalytička říká – a dělá mi to dobře, takže to teď řeknu znova: Celá láska k Janě Brejchové byla přes alkohol. On věděl, že ti ubližuje, nechtěl tě trápit. A protože tě miloval, šel s Janou, která byla ochotná s ním pít.“

Podle adiktologů je většinou jediná šance. Ultimátum. „Budeš se léčit, nebo odejdeš pryč.“ Ptám se, jestli by toho byla schopná. „Otvíráte otázku, na kterou jsem si asi taky nikdy nedala odpověď. Ale ne, myslím, že bych ho nedokázala vyhodit nebo opustit. Takže by to bývalo asi dopadlo špatně. Zůstala bych s ním až do tragického konce.“ Od odchodu Jiřího žije sama, ale ne osamělá. Má spoustu kamarádek a hlavně mužů kamarádů.

Lvice nebo ne?

Ještě jsme neprobrali porevoluční obnovenou kariéru slavné moderátorky. „Měla jsem come-back jak hrom,“ říká. Když se do Prahy z Mnichova přestěhovalo Rádio Svobodná Evropa, tehdejší ředitel Pavel Pecháček ji požádal o pomoc se zprávami. „No, to bylo něco neskutečnýho, potila jsem krev, po jednadvaceti letech si sednout za mikrofon! Já jsem snad porodila svý čtvrtý dítě tenkrát ve studiu. A viděla jsem přes sklo ´akvária´do režie. Všichni včetně Pecháčka se tam nahromadili a řvali: Jupí, máme zprávařku!“ Po skončení vysílání Rádia Svobodná Evropa, zůstala na půl úvazku v Českém rozhlase 6, pak dlouhé roky uváděla v televizi pořad pro seniory Barvy života. Je autorkou či spoluautorkou několika knih, například Říkali jí Lvice či Nejsem žádná lvice, vyšla jí i kniha fejetonů.

A jak vidí svůj život, když se ohlédne? „Říkám tomu: do oblak, pak hubou na beton. Jsem za ten svůj neuvěřitelný život ráda. Klidná spořádanost musí být nuda.“

V textu jsou použity tyto zdroje: Týden, Týdeník Rozhlas, Ona