Autorka rozhovoru tehdy o Mileně Černé řekla: "Když jsem se s Milenou Černou setkala, opakovaně mi přicházelo na mysl, jaká je škoda, že takových lidí není víc. Působí v Nadaci Olgy Havlové, jejíž byla blízkou přítelkyní, a celý život se vlastně věnuje pomoci druhým. Ať už coby první prezidentka Evropské pobočky sítě proti chudobě a sociálnímu vyloučení, nebo třeba jako členka sdružení Rozkoš bez rizika, kde se věnuje problému prostituce."

Jak jste se s Olgou Havlovou seznámila?

V roce 1966 v Divadle Na zábradlí, kde tehdy pracovala a Václav psal hry, byla premiéra Vyrozumění. Tehdy jsem chodila na všechna představení, byla jsem okouzlena tou zvláštní atmosférou, absurdními hrami a jejich autory, zvláštním prostředím, které stmelovalo nejen diváky, ale i herce a všechny okolo. Po představení jsme se vždycky všichni sešli ve foyer, pili kafe nebo něco jiného, bavili se a bylo to naprosto jedinečné. Ivan Havel mě po té premié ře pozval na oslavu a tam jsem se s Olgou poprvé setkala. Nebyla zrovna člověk, který by se okamžitě seznamoval, byla spíš uzavřená, ale kupodivu jsme si rychle padly do noty, shodly jsme se na tom, že čteme stejné knížky a zajímají nás stejné věci.

Čtěte také

Pavla Beretová

Čtěte také

Pavla Beretová o Medě, Werichových nevěrách i svobodě současných žen

Prý byla náruživou čtenářkou...

Literaturu sledovala hodně, vlastně se tak dovzdělávala, četla pořád, sdělovaly jsme si, co je dobrého ke čtení, a když byla perestrojka, tak jsme si potají sdělovaly, kteří sovětští autoři jsou zajímaví.

Proč potajmu?

V kruzích Charty to nebylo obvyklé, sovětší autoři nebyli moc oblíbení.

Skamarádily jste se i přesto, že vy jste lékařka a ona prý neměla doktory ráda. Proč ne?

Říkala, že jsou schopni říct těžce nemocnému člověku, že se uzdraví, i když se jedná o zhoubnou nemoc, na kterou není lék. Instinktivně se tomuhle segmentu společnosti vyhýbala, ke mně měla důvěru, říkala, že ví, že mluvím pravdu. Pravda byla taková kotva, která nás držela pohromadě.

Jak jste se dostala k práci ve Výboru dobré vůle?

V roce 1989 jsem těžce onemocněla a byla blízko smrti, nakonec jsem skončila v invalidním důchodu, jakmile jsem překonala to nejhorší, chtěla jsem se vrátit k práci lékařky, což nebylo možné, tak jsem začala pracovat pro ministerstvo školství. V té době se objevovaly zcela nové metody a přístupy ve výuce, výchova ke zdraví, demokracii a míru, nejrůznější podněty z celého světa, s tím se pojila i prevence AIDS, kterou jsem se zabývala, a byla jsem různě zvaná do televize. A ona se dívala na nějaký pořad, ve kterém mě trápili...

Čtěte také

Hana Zagorová

Čtěte také

Hana Zagorová: Občas jdu ke kartářce. Předem ale říkám, že nechci slyšet jobovky

Trápili?

Byla jsem ve dvojím ohni. Jako lékařka jsem stála na straně lidí, kteří byli ohroženi onemocněním AIDS, a svým založením jsem se prostě cítila být jejich ochranitelkou, zastánkyní. Na druhé straně jsem řešila obtížné a pro mě tíživé morální dilema. Byla jsem kritizovaná kvůli tomu, že ministerstvo školství nechtělo prosazovat sexuální výchovu na školách, což bylo ze společenského hlediska neúnosné. A já v téhle debatě byla za tu, kterou kritizovali, ale byli tam i moji kolegové lékaři, kteří říkali: Vždyť ona je v mezinárodní komisi pro AIDS, je v téhle věci odbornice, rozumí tomu, vyzná se a vidí to správně! Olga tuhle debatu viděla a zavolala mi, abych se přestala trápit a šla k nim do Nadace, kde budu dělat ředitelku.

Čím argumentovalo ministerstvo proti sexuální výchově na školách?

Že děti jsou moc malé na to, aby se dozvídaly o prevenci AIDS a o sexu vůbec. Tehdejší ministr Piťha to viděl tak, že se bude dětem do hlavy vkládat určitá lehkovážnost, že budou sex považovat za nezávazný. Naučí se omezit riziko otěhotnění, začnou se tedy rizikově chovat, propukne promiskuita... Naplňovalo ho to silným nábojem a řekl mi, ať sestavím na tohle téma publikaci, a mimochodem rovnou poznamenal, že se mu to stejně nebude líbit. Publikaci jsme mu předložila – a ono se mu to opravdu nelíbilo.

Čtěte také

Klára Vytisková

Čtěte také

Klára Vytisková: Děti jsou moje múzy. Skloubit to s prací je krutá logistika

Jak se pak líbilo v Nadaci vám?

Neměla jsem manažerské zkušenosti, lékař není manažer, ale dovzdělávala jsem se. Absolvovala jsem kurzy sociální práce zejména v Německu, protože tam rozhodně v devadesátých letech byla sociální politika asi nejdokonalejší a orientovaná na klienta. A to byl přesně přístup, který jsem si osvojila už jako lékařka, každopádně jsem se vlastně neustále vzdělávala po odborné stránce. Pro Olgu bylo typické, že nedělala nic na oko. Všechno s přesvědčením a jistotou, že takhle si představuje změnu ve světě. Měla opravdu velmi široký záběr, ne jako některé z pozdějších žen, které se rozhodly věnovat třeba téměř výhradně dětem v dětských domovech.

Jako je navštěvovat, vozit jim dárky...

Tak to bylo Olze vzdálené na sto honů! Takový způsob charity odmítala, v podstatě ani nepoužívala slovo charita, šlo jí hlavně o změnu myšlení a přístupu společnosti k lidem, kteří mají sociální nebo zdravotní handicap. Jak jsem řekla, záběr měla nesmírně široký, mimochodem jedním z jejích posledních přání bylo uspořádat na nádvoří Hradu o Vánocích 1995 hostinu pro bezdomovce, že by jim dali guláš a pivo, ale zatrhli jí to, protože by tam byl alkohol. Zemřela v lednu 1996 a tohle její poslední přání nebylo vyplněno. Ale mnoho jiných věcí stačila zachytit a podpořit svojí autoritou i návštěvami. Byla neustále v pohybu, když se o něčem rozhodovalo, byla vždy velmi dobře připravená, velmi dobře věděla, co dělá.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Jolana Voldánová o tom, jak zvládá karanténu a proč začala jezdit na motorce

Čím si tenhle její sociální zápal vysvětlujete?

Měla to od dětství, byla to holka ze Žižkova, z rodiny bohaté jen dětmi. To je taky málo známé, ona jako dítě navštěvovala Milíčův dům pro chudé děti ulice, který na Žižkově vedl Přemysl Pitter. Myslím, že jí předal určité poselství humanity, aniž si to možná uvědomila. Byla spíš uzavřený člověk, jak už jsem řekla, nerada se ukazovala nebo fotografovala. Když byla recepce, ona stála vždycky někde stranou nebo v koutě, nedělala nic pro to, aby si jí všímali nebo ji obletovali. Ale kde se její duše úplně otevřela a rozzářila, to bylo mezi lidmi se zdravotním nebo mentálním postižením, to pro ni bylo charakteristické, u toho jsem byla často.

Co vím, pocházela z široké rodiny, kde byly samé ženy.

Samé ženy, starala se odmala o děti svojí sestry a tak dále. Ale je zajímavé, vyprávěla mi, že když si spolu hrály, ona byla pokaždé královna. Takové ty prvky noblesy už měla jako dítě, byť z prostředí, kde nebyl dostatek a zdálo by se, že i málo kulturních podnětů. V tomhle sociálně nepříznivém prostředí se rozvinula ve velmi charakterní osobnost.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Eva Střihavková: Nejsem protekční mazánek a popularita tatínka mi život nekazila

Působíte kromě jiného také ve sdružení Rozkoš bez rizika, čím se zabýváte?

Dalo by se říct, že rizikovým sexuálním chováním, jsem na straně prostitutek a vnáším tohle téma do společnosti. Jednou se mě jeden vysoce postavený úředník zeptal: „A ony ty prostitutky nejsou v nějakých pracovních táborech?“

Co prosím?

Samozřejmě mnoho lidí, protože to prostředí nezná a nevidí, tak si myslí, že jsou někde schované. Moje lékařské povolání je dermatovenerologie a právě proto, že mám druhou atestaci, mohla jsem se stát i odborným zástupcem nestátního zdravotního zařízení Rozkoš bez rizika. Pro mě je úplně přirozené zajímat se o to, jak tyto ženy žijí, jak jsou vystaveny násilí nebo jak je na tom pražská scéna – organizace má své pobočky i jinde, já znám situaci v Praze.

Jaká tedy je?

Od devadesátých let se ta scéna velmi proměnila, určitě víte, že prostitutky bývaly ve Skořepce nebo ve vyhlášené Perlové ulici, ale tam už dnes nikoho nenajdete. Myslím, že se už ani moc nestává, aby tyto ženy na ulici oslovovaly muže. Dřív muži takovou zkušenost měli a i kolikrát jim to přišlo vhod, abych tak řekla, mohlo to být příznivou reakcí na jejich momentální frustraci.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Eva Jiřičná: Netrápím se tím, co nemůžu mít. Ani tím, že jsem nemohla mít děti

Hezky řečeno!

Tak tohle už se děje málo, tahle scéna je ukrytá, protože ty ženy pracují ve svých bytech nebo nějakých klubech, do kterých je třeba vkročit, otevřít dveře... A dokonce i těch klubů ubývá, což je zajímavé, spíš se to jakoby odbývá po telefonu, na internetu. Svět sexuálních služeb se naprosto proměnil. S pokrokem v oblasti digitalizace se mění i scéna prostituce.

Je to tak z vašeho pohledu lepší?

Ale ono prostituce neubylo, u nás máme pořád plno. Organizace vznikla v roce 1995 jako pokus o svépomocné sdružení, aby ženy, které mají zkušenosti s prostitucí, mohly pomoci druhým, které se nedokážou vlastními silami z toho kruhu vymanit. To se splnilo jen částečně. Není to snadné. Prostitutky, my pro ně vymysleli korektní pojmenování ‚komerční sexuální pracovnice‘, tak tyto ženy po určité době praxe na sobě nesou stopy svého povolání. Když se pokusí změnit zaměstnání a dostanou se do nějakého kolektivu, jsou velice rychle odhaleny a ostrakizovány. Druhá věc je, že pro ženy s nižší úrovní vzdělání je to zdroj příjmů, na jaké nedokážou jiným způsobem dosáhnout.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Iva Pazderková: Dá-li pánbůh a budu mít děti, budu je vychovávat, aby se nebály

Tak co s tím?

Řeknu vám jeden takový trochu komický příklad: jedna z dívek, která byla velmi žádaná, už toho měla plné zuby a chtěla pryč. Uklidili ji přechodně do jednoho ženského kláštera, odkud ale utekla. Řekla, že tam na ni byli ‚moc hodní‘. Ty ženy jsou zvyklé na špatné zacházení, určitý teror a násilí. Přílišná laskavost a vlídnost pro ně není tím pravým prostředím. Neumí s tím naložit. Prostitutka je v podřízeném postavení vůči muži, zákazníkovi, to je fakt, který z tohoto oboru zaměstnání nikterak nevymizí. Je to opravdu těžké.

Co pro ně tedy děláte vy?

Organizace má hodiny, kdy přijde venerolog a provádí vyšetření, zjišťuje případné přenosné sexuální choroby. K tomu je příležitost jednou týdně, takže sexuální pracovnice buď propagují tuto službu v klubech, nebo kdekoli v tomhle prostředí. Mimochodem kluby si dávají hodně záležet, aby tam zdroje infekce neměly, pochopitelně. Ordinace je každý týden velmi vytížená.

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Bára Hrzánová: Táta byl můj mladší, trošku nespolehlivý brácha

To je smutné.

Ano je, moc smutné. Víte, vždycky jsem si velmi cenila, že s těmi ženami mohu hovořit v první linii, beze svědků v ordinaci. Do zařízení nemají muži přístup, je to jakoby chráněné prostředí, ony si tam mohou odpočinout před nějakou směnou, dát si čaj nebo polévku, některé jsou klubové společnice, některé přijdou z ulice. Možnost s nimi mluvit byla pro mě vždycky velmi důležitá, ale i to se mění, už se to více ‚technizuje‘ – už přijdou jenom na vyšetření. Když to bylo nové, měly i zájem něco o svém životě říct, dnes už se nechtějí svěřovat, nejde jim domlouvat ‚zkoušela jste si dodělat tu školu‘ nebo něco. To už se nenosí.

Je něco, co je spojuje?

Zakladatelka občanského sdružení Rozkoš bez rizika socioložka Hana Malinová si dělala statistiky. Ukázaly, že téměř šedesát procent těchto žen vyrostlo v dětských domovech. Já sama poznala několik klientek, které byly v dětství v rodině těžce týrané. Takže tam opravdu může být nějaký moment deprivace, ale bylo by klamné poukazovat jenom na prostředí, ve kterém se pohybovaly v dětství. Velmi často si tenhle způsob obživy osvojí i studentky vysokých škol, které přijdou do Prahy a zjistí, že je to dobrý zdroj příjmů při studiu.

Proč jste si vlastně vybrala tuhle část společnosti?

Právě proto, že jim mám možnost dát najevo, že stojím na jejich straně, že jim rozumím, chci je ochránit, nabídnout něco lepšího. Nedivte se tomu. 

Čtěte také

Obrázek Vlasta.cz

Čtěte také

Adéla Gondíková: Můj muž je ke mně neuvěřitelně pozorný a hodný

 

Milena Černá Lékařka, dermatoveneroložka.

  • V letech 1994–2015 byla ředitelkou Výboru dobré vůle – Nadace Olgy Havlové, později předsedkyně správní rady.
  • Pracovala pro sdružení Rozkoš bez rizika.
  • Byla čestnou předsedkyní Evropské sítě proti chudobě a sociálnímu vyloučení v ČR.