Je to nepohodlné a taky zoufalé. Je mi třicet devět, tak ráda bych už měla klid, ale cítím snad každou buňkou těla, že nemůžu rezignovat, že někde určitě žije muž, který se ke mně hodí ze všech nejlíp. Neumím ten pocit ani dost dobře popsat, ale nedá mi spát a nutí mě prohledávat seznamky a psát si s dalšími neznámými. Jsem vdaná, už potřetí, ale myslím, že jsem ani tentokrát nevybírala dobře. Moc bych chtěla vědět, proč si neumím rovnou vybrat správně! Teď už aspoň vím, že mi to komplikuje život. Cítím, že by bylo jednodušší se smířit s realitou, jako to asi udělaly tisíce žen. Ale jsou šťastné? To jsou ty pochybnosti, které mě pořád trápí. Proč bych si pro sebe nezasloužila to nejlepší? Přece když vím, že mi nějaké boty nesedí a tlačí mě, tak v nich taky chodit nebudu. Když se mi nelíbí nějaký hrnek, tak z něj nebudu pít a koupím si nový. A to jsou vlastně nepodstatné věci, takže tím víc bych měla být naprosto spokojená v něčem tak důležitém, jako je manželství. A nejenom já, přece všechny ostatní ženy taky.

Čtěte také

Veronika Žilková

Čtěte také

Zlomené srdce, láska a vnouče Veroniky Žilkové. Kdysi měla našlápnuto k hudbě

Moje chování mi kdysi dávno vyčetl první kluk, se kterým jsem kdy chodila. První ročník střední školy, dva měsíce procházení kolem vody a první pusa. Pak jsem pochopila, že to je hezké, ale že ho asi nemiluju tak, jak se o tom píše v knížkách. „Já ti nejsem dost dobrej,“ vyčetl mi na tom břehu řeky, když jsem mu to říkala. „Tak si najdi někoho jinýho!“ Přesně, právě to jsem měla v úmyslu udělat a překvapilo mě, že to nechápal. Vždyť nám přece bylo patnáct, to nikdo nečeká, že bude mít lásku na celý život, leda snad Romeo a Julie, a ti kvůli tomu umřeli. „Ale ne, jsi báječnej, mám tě děsně ráda, jenom se k sobě podle mě nehodíme,“ snažila jsem se ho utěšit, protože ublížit jsem mu ve skutečnosti nechtěla. Jen jsem s ním nechtěla být, doufala jsem, že moje opravdová láska bude větší. Moc to nepomohlo, měl mě určitě radši než já jeho. Potom se mi podobná situace stala hodněkrát. Byla jsem vždycky hezká a o kluky jsem stála, takže jsem si ráda vyšla s tím, kdo se pokusil o bližší seznámení. Ale můj závěr byl vlastně pokaždé stejný: tohle taky není ten pravý. Nakonec, když je vám sedmnáct osmnáct, není se co divit, není kam spěchat.

Čtěte také

Marta Kubišová s dcerou

Čtěte také

Marta Kubišová o kouzelném dědečkovi, mateřství a první lásce Pepině

Pak jsem se v pětadvaceti zamilovala. Ota mě zajímal mnohem víc než všichni před ním. Když jsem byla s ním, získala jsem pocit, že konečně žiju, že svět je barevnější a jednodušší. „Konečně láska, jaká má být,“ říkala jsem si a cítila, že on je ten pravý. Bylo nám sice málo, ale vzali jsme se. Moje máma mi přála hrozně moc štěstí: „Snad se ho dočkáš víc než já.“ Byla jsem si jistá, že to tak dopadne, protože Ota byl na rozdíl od mého otce skvělý. Toho jsem ani nepozvala na svatbu, stačilo mi, jaké peklo mi svými náladami dělal vždycky doma, natož aby dělal ostudu mezi přáteli. Nikdy jsem nepochopila, že od něj máma neodešla, a byla jsem si jistá, že já nikomu takové chování nedovolím. Asi proto jsem si dávala velký pozor, abych se nepřipoutala k nikomu, kdo by nebyl perfektní. Ale Ota byl. Doplňovali jsme se skvěle. Jenže neuplynul ani rok, a on se strašně změnil. Už mi tak skvělý nepřipadal, protože vlastně chtěl žít jinak než já. Najednou jsem cítila, že mezi námi vzniká nějaká propast. Když já chtěla jít do kina, on měl náladu být doma. Když já chtěla být doma, on chtěl ven. Nebyli jsme schopni se domluvit a já věděla, že tohle nemám zapotřebí. Nechci se doma hádat! Nebudu se vzdávat představy, že manželství může být krásné.

Čtěte také

Královské šperky

Čtěte také

Jak se dědí královské šperky? Příběh prstenu z katalogu i diamantové korunky

Požádala jsem o rozvod a máma to oplakala. „Proč si najednou nerozumíte? Ota mi říkal, že neví, co bys vlastně ráda, holčičko,“ ptala se mě, ale mně to bylo jasné. „Mami, chci někoho, s kým si budu opravdu rozumět. A věřím, že takový muž je. Nechci dopadnout jako ty s tátou.“ Máma se mi snažila jako už poněkolikáté vysvětlit, že nemám snít o vzdušných zámcích a že každé manželství je založené na kompromisech, ale na ty já nevěřím. S kompromisy podle mě nemůže být nikdo šťastný.

Za dva roky jsem se vdávala podruhé. Marek byl mnohem lepší než Ota, mnohem starší a zralejší. Byla jsem si jistá, že dělám správně, ale stejně to nedopadlo dobře. Přece jen byl starší o příliš mnoho a některé naše názory se podle toho rozdělovaly. Přemýšlela jsem, jací muži vlastně jsou a kde nějací lepší můžou být a otevřel se přede mnou svět seznamek. Tolik lidí k sobě hledá druhou polovičku! Začala jsem si s některými muži psát, i když jsem pořád byla s Markem. Neušlo mu to a dal mi na výběr – buď s tím přestanu, nebo se rozvedeme. Asi si myslel, že rozvod nebudu chtít, ale mně to za to stálo. S každým dalším, kterému jsem odepsala, se přece zvedala šance, že to bude ten správný. Překvapilo mě, jak různí ti zájemci jsou, s některými jsem se i potkala, jednou dvakrát, až přišel Ondřej. „Do třetice všeho dobrého?“ ptaly se mě kamarádky, jen máma neříkala nic. Už nechtěla žádné moje vztahy komentovat, stejně ji prý neposlechnu.

Čtěte také

Daniela Kolářová

Čtěte také

Tak šel čas s Danielou Kolářovou. Dvě svatby a jeden rozvod s osudovým mužem

S Ondřejem bylo všechno úplně jiné. Po roce jsme měli holčičku a po dalším ještě jednu. „Vidíte, že stojí za to nedělat kompromisy?“ mohla jsem všem vítězoslavně říkat. Byla jsem přesvědčená, že teď už budu konečně spokojená. Jenže uplynulo pět let sedm let, a můj pocit neuspokojení se vrátil. Nejsem ráda, komplikuje mi to život, ale opravdu to cítím hluboce uvnitř sebe: měla bych žít jinak, s někým jiným. Zase jsem sedla k seznamovacím inzerátům a aplikacím a začala si psát s jinými muži. Vím, že riskuju, a nejsem si jistá, jestli bych se ráda rozvedla, ale trápí mě strašný neklid a pocit, že mi něco lepšího uniká. Někdo lepší. Ondřej není špatný, to ne, ale já přímo fyzicky vnímám, že je mi skoro čtyřicet, a jestli mám sehnat nějakého opravdu správného muže, moc času mi na to nezbývá. Už jen pár let budu vypadat atraktivně.

Přece nestrávím zbytek života s někým, kdo mi ho nijak neobohacuje!

Nechci jenom přežívat, v život po smrti nevěřím, a tak chci tenhle pozemský prožít co nejlíp. Občas se s někým zajímavým ze seznamek i sejdu a nevím, co bych vlastně chtěla. Jestli opravdu nový vztah, který ale bude velká změna i pro naše holky, nebo radši zůstanu v tom, co mám, i s těmi kompromisy, co o nich mluvila máma a ve které jsem já nikdy nevěřila. Nejvíc bych potřebovala cítit uvnitř sebe klid, ale ten tam nemám.

ZDROJ: Časopis Vlasta

Čtěte také

Ne vždy je těhotenství plánované

Čtěte také

Otěhotněla jsem a rodiče mě vyhnali. Pozvali mě zpátky až když jsem se vdala

Čtěte také

Královna vždy ráda fotila, měla fotoaparát Leica, v roce 1982 fotila například koňské dostihy. Ve fotografii nalezla zálibu i vévodkyně Catherine, manželka královnina vnuka, prince Williama. Ta fotí nejraději svou rodinu.

Čtěte také

Fotoalbum královny Alžběty. Tak šel čas s britskou panovnicí

Čtěte také

Dcera nebyla manželova, odhalila to náhoda

Čtěte také

Náhoda odhalila, že osmiletá dcera není manželova. Už ji nechce nikdy vidět