Psychoterapeutka Tonya Lester z New York University tvrdí, že většinu manželství lze zachránit, ale pouze pokud oba partneři vyvinou důsledné úsilí. Ze zkušeností s heterosexuálními páry se prý opakuje neustále jeden scénář: Ženy ukončují svá manželství, protože vztah jim už nestojí za oběti, které se od nich vyžadují. Jednoduše řečeno, nedostávají dost na oplátku, aby se pokusily manželství udržet.

Osamělost jako důvod

Jak říká Tonya Lester, příčinou není „jen“ často zmiňované rozdělení domácích prací a péče o děti. Důvod je prostý. Jsou osamělé. Cítí se v mnoha směrech doslova odpojené od svých manželů, o nichž často říkají, že jim chybí empatie. Nebaví je nabízet jim emocionální podporu a péči, když za to nic nedostávají nazpátek. Aby tenhle deficit nějak vyrovnaly, mají tendenci se obracet na své přátele a širší rodinu.

„Zdravá partnerství procházejí i těžkými časy, ale do budoucna je posílí. Méně pevné vztahy se pod tlakem často hroutí, zvláště když je napětí dlouhodobé,“ říká psychoterapeutka. Pravdou také je, že páry začínají s terapií až poté, co je jejich vztah v troskách. V poslední době ale dochází k výrazné změně.

Konec se snahou

„Ženy, které si najdou cestu do poradny, obvykle nechtějí ve vztahu pokračovat. Zvláště když nevidí ze strany partnera žádnou snahu. Chtějí už jen jedno. Rozvést se. Muž vypadá zaraženě, zatímco ona je rozhodnutá. On se cítí dotčeně, protože nemůže uvěřit tomu, že žena nechce vztah udržet. Ona nevěřícně kroutí hlavou, jak je možné, že muž její důvody nechápe. Jeho šok je jen dalším důkazem toho, jak moc se od své ženy odpojil,“ říká Tonya Lester v článku uveřejněném v Psychology Today.

Proč to tak je? Obecně jsou ženy dlouhodobě méně spokojené s manželstvím než muži. Ve skutečnosti 69 procent rozvodů iniciují ženy. U vysokoškolsky vzdělaných žen číslo vyskočí až na 90 procent! „Existuje spousta důvodů pro tento genderový nepoměr. Muži mívají například častěji aférky než ženy, bojují s návykovými látkami a jsou násilní. Jinými slovy, je pravděpodobnější, že jejich chování překračuje pro většinu žen hranice. Ale páry, o nichž mluvím, jsou jiné. Muži jsou milí, kteří nejsou nevěrní ani násilničtí. Místo toho jednají podle dlouhodobých společenských norem, které muže povzbuzují, aby byli orientovaní na sebe, a ženy, aby byly orientované na druhé,“ vysvětluje psycholožka.

Rozdílné hodnoty

Muži byli většinou vychováváni tak, aby vnímali svou hodnotu v materiálním smyslu. Vydělat peníze, zabezpečit rodinu, postarat se o to, aby byly zaplacené složenky a hypotéka. „Spousta mužů tedy ani nečeká, že je partnerka bude hodnotit podle toho, kolik úsilí vynaloží na spolupráci, pokud jde o péči o rodinu a jak moc ji emocionálně bude podporovat,“ říká Tonya Lester. Ženy totiž byly vychovány tak, aby vnímaly svou hodnotu podle toho, nakolik je přínosná pro rodinu a svou sociální bublinu – přestože má vlastní úspěšnou kariéru. „Tyhle normy za půlstoletí se vstupem žen do hlavního proudu ekonomiky se moc nezměnily. Naopak se po dvou letech strávených v tlakovém hrnci „covid“ ještě zesílily,“ dodává psychoterapeutka.

Není tedy divu, že ženám dochází trpělivost. Obecně se muži méně podílejí na domácích pracích, výchově dětí a emoční podpoře s vedením rodiny. Často upřednostňují svou kariéru a koníčky, místo aby mysleli taky na ně. A pro spoustu žen to není to, co je vytáčí nejvíc. Je to základní nedostatek empatie. Jejich partneři to vidí, ale je jim to jedno. Pandemie podle psycholožky Toni Lester přispěla ke konci tradičních manželství s jasně vymezenými genderovými rolemi.

Miláčku, končím

Ve většině manželství ženy pracují a přispívají tedy do domácího rozpočtu. V důsledku toho mají větší vliv než kdysi. „Očekávání, že se manželky orientují podle emocionálních potřeb a preferencí svého manžela, budou mu nabízet bezpodmínečnou podporu, ale nedostanou totéž na oplátku, už u mnoha žen nefunguje. A dokonce začaly věřit tomu, že manželství jim brání žít život, který chtějí žít,“ vysvětluje Tonya Lester. Proč tedy manželství udržovat dál, když má stálý příjem, stále dělá většinu domácích prací, pečuje o děti a necítí, že by jí partner rozuměl. Jednoduše si spočítá na prstech jedné ruky, proč je lepší manželství ukončit. „Ženy očekávají citovou podporu a empatii. Partnerství postrádající emocionální intimitu už nemá cenu obětí, které přináší jakýkoli dlouhodobý vztah,“ dodává psychoterapeutka.

Jasně, ne každý chlap je sebestředný mizera a ne každá žena je nesobecká. Je spousta mužů, kteří se svými partnerkami aktivně spolupracují na všech úrovních a upřednostňují blízkost a vzájemné spojení. Ale jako celek jsou muži stále socializováni, aby stavěli svoje potřeby na první místo, zatímco ženy na to poslední.

Kde hledat motivaci

Studie v časopise Nature ukázala, že ženám se vytváří dopamin, když se zapojí do prosociálního chování, zatímco mužům tehdy, kdy jednají ve vlastním zájmu. Výzkumníci spekulují, že příčinou nejsou strukturální rozdíly v mozku, ale sociální podmínění. Mozek je plastický a mění se v reakci na zkušenosti. A stejná plasticita umožňuje růst a změnu.

Co z toho vyplývá? Psychoterapeutka Tonya Lester říká, že muži jsou schopní stejné empatie, jako ženy, jen k tomu nejsou cíleně motivovaní. Copak netouží po tom, aby byly jejich partnerky šťastné, aby byla rodina stabilní a aby vztah fungoval? „Myslím, že muži budou motivovaní až tehdy, když plně pochopí hloubku neštěstí své ženy. Někdy se to ale stane, až když má sbalený kufr a míří ke dveřím.“

Zdroj: https://www.psychologytoday.com/gb/blog/staying-sane-inside-insanity/202204/is-marriage-bad-deal-women