Považujete se za dítě štěstěny? První role si vás našly už během studií na Pražské konzervatoři a brzy jste se stala populární. Bylo to pílí a štěstím dohromady, nebo máte pocit, že jste měla oproti jiným něco víc ve své „výbavě“?

V sedmdesátých letech, kdy jsem na konzervatoři studovala, se hodně filmařů uchylovalo k tvorbě pro mladé o mladých, aby se vyhnuli filmům zaměřeným politicky, které tou dobou samozřejmě vznikaly. No a tím pádem byla velká poptávka po mladých neokoukaných tvářích. Tak jsem i já dostala hodně pracovních příležitostí právě ve filmu a v televizi. Byla jsem mladá, vyplašená holka z venkova a možná právě moje nehraná naivita a opravdovost bylo to, co na filmovém plátně působilo autenticky. A štěstí jsem měla zaručeně také. Hlavně v tom, že jsem na začátku své kariéry mohla pracovat s režiséry, kteří mne velmi ovlivnili do budoucna.

Kteří to byli?

Nejvíc to byl asi režisér Jaromil Jireš, který mi dal velkou první filmovou roli ve filmu Mladý muž a bílá velryba. Vedle Jany Brejchové, Eduarda Cupáka a Ivana Vyskočila jsem zažívala první herecké chvíle před kamerou, to vše týden po maturitě. Film měl tehdy velký úspěch a mně se díky tomu otevřela pomyslná brána do filmových ateliérů na Barrandově. Následovaly filmy s Karlem Kachyňou, Václavem Vorlíčkem, Jaroslavem Soukupem a dalšími.

Brala byste být osmnáctiletou Zlatou, která má ale vaše aktuální životní zkušenosti? Nebo takové to „vědění-nevědění“ mládí má zkrátka něco do sebe?

No to bych rozhodně nechtěla. Vždyť co bych pak celý život dělala? Právě to vzdělávání, poznávání světa, ale i sama sebe je na životě to nejdůležitější a nejzábavnější. V mládí čeká herečku spousta nástrah a vy si to svoje místo na slunci bez cizího přičinění musíte vydobýt. A pak ho celý další čas musíte obhajovat, posunout se dál a hlídat si, aby se vám práce, kterou milujete, nestala rutinou.

Uvědomujete si zpětně právě tu mladickou sílu, ono „vědění-nevědění“? Myslíte, že jste se díky tomu pustila do věcí, do kterých byste se naopak už nyní nepouštěla?

Jakože bych třeba nerodila, kdybych věděla, jak je porod náročný a jak bolí? Ne, to opravdu ne, moje děti jsou to nejvíc, co mne v životě potkalo. Nevrátila bych ani jediný den ve svém životě. Každý věk má svoje pro a proti. Právě objevování nových skutečností, různá životní zakopnutí, kdy není ostuda upadnout, ale nezvednout se, to utváří vaše životní zkušenosti a je na vás, jak je zúročíte. Ale mladá už bych být nechtěla, to říkám zcela zodpovědně.

Jak jste jako mladá přijímala rady svého okolí? Rodičů, příbuzných… Stála jste o ně, nebo ne?

Víte, já jsem zas tak moc rad od svých rodičů nedostala. Když jsem v sedmnácti odcházela z domova, kde nás v panelákovém bytě tři plus jedna bydlelo sedm (já, táta, máma, můj bratr se ženou a dvěma dětmi), dostala jsem na cestu od mámy tuto radu: „Jaké si to uděláš, takové to budeš mít.“ A bylo vymalováno. Jako výbavu jsem pak do života po obou rodičích zdědila jen chuť k jídlu a smysl pro humor. Od té doby jsem zvyklá se spoléhat sama na sebe a nestěžuji si.

A co jako maminka, babička, dáváte rady do života? Nebo neradíte vůbec, ovšem v případě, že si s vámi děti chtějí popovídat, pak jste otevřená?

Určité zkušenosti předat dětem musíte v rámci výchovy. Některé jsou ale nepřenosné a musí si je každý nasbírat sám. Když byly moje děti menší, moje rady moc rády neměly. Mezi nejčastější totiž patřila věta: „Uč se, blbých je dost.“ Když byly v pubertě, poznala jsem, že je lepší být s dětmi kamarád než přísná matka. Já sama nemám ráda direktivní jednání. No a dnes si pro rady občas chodí nebo zavolají. Samy dokonce říkají, že jsem nesnesitelně praktická. Věřím, že budu moci časem poradit a pomoct svým vnoučatům, budou-li o to stát.

Řada zralých žen říká, že nejintenzivnější životní období přišlo až po padesátce. Souhlasíte s tím?

Neřekla bych, že nejintenzivnější, ale spíš nejsvobodnější. V padesáti už máte většinou velké děti, máte vybudovanou pozici v zaměstnání a také jste většinou finančně zabezpečená a často i nezávislá. Já jsem se těsně po padesátce rozváděla a pár let na to jsem začala nanovo v novém vztahu. Takže nejsem asi nejtypičtější vzorek.

Padesátka je takové magické číslo, hodně žen, ale i mužů se jí bojí. Jak jste se cítila vy, když jste se k padesátce blížila, a jak po ní?

Řeknu vám to takhle. Už dávno jsem poznala, že strach je k ničemu. Jen vás ochromí, oslabí a znejistí. Takže bát se padesátky je úplně zbytečné. Nic s tím stejně nemůžete udělat a je lepší některé věci přijmout než se z nich hroutit. Já jsem padesátiny náležitě oslavila. Trumfla je jen velká oslava mých šedesátin s mými přáteli.

Hodně žen se dlouho hledá, aniž by to vědělo, a právě kolem té padesátky se najdou. Znamená to, že se zároveň zklidní a zkrásní. Uvědomujete si, kdy vám lidé začali nejvíc lichotit? Nebylo to právě v tomto věku?

Asi vás zklamu, o lichotky jsem neměla nouzi nikdy. Ale přiznávám, že ve zralém věku potěší dvojnásob. Víc než lichotky na můj vzhled ocením ty, mezi které patří poklona v tom smyslu, že jsou lidé rádi v mé společnosti, že jim přináším radost a energii třeba při zhlédnutí divadelního představení.

Jaké to je, stárnout v přímém přenosu? Ženy, které se neobjevují ve světle reflektorů to neznají, vy ale ano. Je pro ženy, které jsou na očích, stárnutí o něco těžší?

Já jsem měla v životě to profesní štěstí, že svým divákům průběžně stárnu před očima stejně tak rychle jako stárnou oni sami. Tím, že si na vás zvykají, tak jim to nepřijde tak překvapující, jako když si někdo dá od herectví třeba nechtěnou pauzu a diváci ho uvidí po deseti a více letech, tak pak je to zestárnutí víc viditelné. I já, když se někdy podívám na svoje filmové začátky, se usmívám nad tím, jaké jsem byla „naivní ucho“ a zírám, jak ten čas neúprosně letí.

Myslíte, že jsme všichni ješitní a stárneme neradi?

To bych neřekla. Je to otázka inteligence. Umění stárnout zvládá málokdo, a kdo se pokouší zastavit čas a hraje si v šedesáti na třicítku, bývá většinou směšný až trapný.

V jedné životní fázi jsme mladí a pak pomalu, ale jistě stárneme. Přesně tak, jak příroda chce. Stárnutí by si však herec neměl příliš připouštět k tělu. Když řeknete: „Já tu roli nechci, protože bych nevypadala hezky,“ tak vám pak moc práce asi nepřijde. Je lepší nepřemýšlet nad tím?

Nejlepší je vůbec takhle neuvažovat, takhle by vlastně herec neměl přemýšlet nikdy. Jako herec jste nositelem myšlenky autora a představy režiséra. Herec musí být hlavně pravdivý, divák vám a vaší roli musí věřit, takže snaha „se líbit“ by vám taky mohla ve výsledku pěkně podrazit nohy.

Gina Lollobrigida se před lety svěřila, že když ji Frank Sinatra neúnavně pronásledoval, byla z jeho pozornosti v rozpacích. Zároveň se cítila provinile, a tak mu jako omluvenku, že ho odmítla, věnovala dva Dalího akvarely. Jak jste nápadníky „odháněla“ vy?

Vidíte, tak tuhle historku neznám. Obrázky ode mne nechtění dobyvatelé nedostávali, natož ty od Dalího. Přiznám se, že jsem moc nápadníky neodháněla, je přece příjemné být obdivována a dobývána. Jen je třeba včas dát signál, že další pokusy budou marné, protože to podle vás není to pravé ořechové. Nerada vodím lidi za nos.

Když už jsme u mužů. Co vám na nich nejvíc imponovalo a imponuje?

Podle mne má muž největší sexappeal, když dělá skvěle svoji profesi. To mne od mladých let neopustilo. A pak musí být pozorný, zábavný a inteligentní.

Jste velmi vytížená herečka. Jak odpočíváte, relaxujete, dobíjíte baterky?

Tak to je věc, kterou jsem se musela naučit. Já jsem donedávna vlastně plánovaně neodpočívala. Až když zbyl čas. No a ten aby člověk při mém pracovním frmolu pohledal. Největší odpočinek mi přináší spánek. Ale pokud si najdu delší čas, tak se ráda vypravím relaxovat třeba do lázní. V mládí jsem na ně pohlížela s despektem. Vysedávání po lavičkách v lázeňském parku není pro mne dodnes žádné velké povyražení, ale lázeňské procedury a péče o sebe samu a své tělo je potřeba, takže si občas ráda zajedu do Mariánských lázní. S manželem jsme objevili příjemný lázeňský resort Reitenberger Spa Medical, kam se rádi vracíme. Masáže, koupele i bazén, včetně výletů do okolí, nás za pár dní vždycky postaví na nohy.

Poslední dva roky byly a stále jsou poměrně náročné na psychiku. Co pozitivního si z nich odnášíte, co vám daly a šlo by z nich „vyzobnout“ něco, za co by se i dalo poděkovat?

Na to je docela těžké odpovědět. Je to pěkná nálož pocitů, ale hlavně i reálných problémů, které jsme neznali, a najednou jsme s nimi byli konfrontováni a museli je řešit. Testování, nemoci, nemožnost vykonávat své povolání, omezení pohybu i vzdělávání, zákaz cestování, strach o svoje blízké i svoji budoucnost, nebylo toho za ty dva roky málo. Nevím, jestli je za co děkovat a komu. Možná si lidé víc utřídili hodnoty, na kterých jim záleží. Já osobně jsem třeba vždycky ráda plánovala. Teď jsem kolikrát postavena ze dne na den před rozhodnutí, které je třeba řešit hned, pracovní plány se mění někdy ze dne na den, z hodiny na hodinu. Určitý řád a návrat do minulých pořádků bych přivítala. Jediné pozitivum dlouhého lockdownu bylo, že jsme byli skoro pět měsíců na chalupě a kochali se každý jarní den probouzející se přírodou. To byla nádhera.

Zároveň se hodně utlumily společenské akce. Jak moc vám chyběly? Nezjistila jste, že jste nakonec raději v klidu domova?

Společenské akce mi nechybějí už dávno, ačkoli mám večírky ráda. Celých dvacet let po revoluci jsem si jich užila vrchovatě. Nové firmy, nové restaurace, pak jejich výročí, televizní ankety, festivaly, několikadenní zahradní party nebo bujaré oslavy Silvestra na chalupě našich kamarádů, dodnes na to ráda vzpomínám. Mám spoustu přátel, se kterými se dodnes vídáme v soukromí nebo zajdeme do restaurace, navštěvujeme se navzájem. Pak ráda chodím na divadelní nebo filmové premiéry, abych byla trochu v obraze, a pak také tam, kde mám možnost potkat zajímavé lidi nebo přátele. O taková setkání stojím.

Jak moc prožíváte současnost a jak budoucnost? Řešíte, co bude? Nebo si užíváte tady a teď?

Jak jsem řekla, budoucnost raději moc neplánuji. Spíš jsem vděčná za každý dobře prožitý den, kdy můžu být co platná. Jako herečka, manželka nebo i babička. Mám dvě vnoučata a ráda bych jim zanechala nějakou stopu ve vzpomínkách na jejich dětství. Často říkám, že žádný den není nanečisto, takže se snažím ho nepromarnit a užít si ho.

Co vás čeká během jarních měsíců? A budete mít v létě čas na nějakou fajn dovolenou, nebo budete spíš na prknech letní scény?

Pracovně teď kromě Ordinace v růžové zahradě natáčím seriál Společně sami, chystám se na natáčení detektivního příběhu Případ s opravdovým koncem a na filmovou romantickou komedii Za vším hledej ženu. No a v létě bych ráda pozvala nejen čtenáře Story na Letní scénu Studia Dva na Vyšehradě, kde budeme hrát úspěšnou komedii Tři grácie z umakartu a dalším rokem pak muzikál Starci na chmelu. Ale nebojte, prázdniny nebudu mít jen pracovní, týdenní dovolenou u moře jsem si už zamluvila.

ZDROJ: ve spolupráci s časopisem Story