Zlatku znám víc než dvacet let. Vždycky to byla krasavice, ale podle mužů v sobě měla ještě něco víc. Esprit? Fluidum? Jeden náš společný kamarád říkal, že když přijde do místnosti (on tedy myslel do hospody, neboť to měl vyzkoušené v praxi), není chlapa, který by se neotočil. Nejen za ní, pokud ho letmo mine, ale třeba ke dveřím, i když zrovna sedí zády. Prostě přišlo NĚCO. „Blbý“ je, že ačkoli to měla Zlatka takhle a všechny holky a ženy kolem si myslely, že ty chlapíky může přehrabovat vidlemi, opak byl pravdou. Chlapi se jí totiž báli! Nikdo si vlastně netroufal mít něco takového vedle sebe. Ti střízlivější, kteří odhadovali svoje možnosti bez potřebné hladiny testosteronu a sebeúcty, věděli, že nemají šanci, ale ostřílení mužní borci, tak ti měli ze vztahu strach. Strach, že vedle toho dokonalého stvoření nebudou dostatečně zářit. Zlatka totiž kromě krásy a onoho fluida disponuje i poměrně bystrým mozkem, a dokonce je i vtipná.

Nějak to nevychází

Takže jakkoli se vám to zdá podivné sebevíc, Zlatka má za sebou velmi krátké manželství s jedním excentrickým tanečníkem, který byl po většinu času v rauši, a pak dva krátkodobé vztahy. První byl vlastně test, kam až je ochotná zajít a zda vůbec může fungovat soužití s vejtahou, který má na čele napsáno „Jsem děvkař, no a co?“, a druhý měl být jakousi léčbou vztahu předešlého. Zdenda byl mohutný pes ochranář, bydlel na vsi a provozoval menší farmu. Ale měl trochu problémy s hygienou a hlavně trpěl absolutním nedostatkem smyslu pro humor, což v kombinaci s cynickým projevem Zlatky nemohlo klapnout. Nebudu dál popisovat, jak to měla, ale chtěla bych se dostat k tomu, jak je možné, že všemi chlapy obletovaná a sebevědomá krásná holka dospěje na práh pětačtyřicítky bez dětí a partnera.

Kde se stala chyba?

„Asi jsem si vybírala špatné muže. Ti, kteří se na mě cítili, si to chtěli jen vyzkoušet na pár nocí a pak se z nich většinou vyklubali záletníci a dlouhodobí ženáči, kteří chtěli mít doma svoje puťky (nic proti manželkám, vlastně je obdivuji) a takové to naoko exkluzivní zboží jen jako vedlejšák, na občasnou prezentaci. Pak se kolem mě motali rádoby sebevědomí muži, ale často toho neměli moc v hlavě,“ směje se Zlatka.

A co hodní kluci? „Ti to měli vždycky těžší, ale já jsem nebyla povrchní. Jen mi přišlo, že kdo se bojí, nesmí do lesa. Léta utíkala a mně ani nedocházelo, jak rychle. Nevěnovala jsem tomu pozornost. Nějak uvnitř jsem měla nastaveno, že to přijde, až to budu nejmíň čekat,“ říká. Jenže ono se nic zásadního nestalo. Ovšem po celou tu dobu jí byl nablízku František, kamarád ze střední. „Franta byl vždycky po ruce. Znali jsme jeden druhého jak svý boty, věděli jsme o svých bolestech a trápeních, ale taky láskách a radostech. Dokonce se to nezměnilo ani v době, kdy si našel Marušku a oženil se. Nevídali jsme se tak často, ale já věděla, že kdybych potřebovala podporu, Franta mě nezklame.“ Pak se stalo něco strašného, Maruška zemřela při bouračce a Franta se složil. To je už deset let zpátky.

Možná by to šlo

„Byla to hrozná tragédie, Maruška byla ve čtvrtém měsíci, vymodlené dítě, dlouho se jim nedařilo otěhotnět. Pomáhala jsem Františkovi v nejhorším období jeho života a kamarádsky nás to ještě více stmelilo. Nedávno jsme seděli u mě na terase a najednou přišla řeč na to, proč vlastně nejsme spolu – máme se víc než rádi, rozumíme si, jsme tu vždycky jeden pro druhého, teď už oba bez závazků a já ve věku, kdy moje biologické hodiny hlásí alarm. Miminko jsem vždycky chtěla, ale nikdo vhodný není na obzoru… Začali jsme se tomu smát, ale s přibývající hladinkou jsme na to téma ještě párkrát navedli řeč. Přiznám se, že je to už týden, kdy se mi myšlenky na založení rodiny s Frantou honí hlavou. Pořád.“

A zazvonil zvonec…

Když jsem naposledy mluvila se Zlatkou, přišla mi nějaká tajemná. Že by opravdu došlo na pragmatický vztah? A jde to vůbec? To, co jsem se dozvěděla, mě nepřekvapilo a hlavně potěšilo. „Víš, chemie v tom nikdy nebyla, nebo jsme ji dlouholetým přátelstvím zabili. Ale vnímáme to stejně a řekli jsme si, že věcem necháme volný průběh. Nicméně už to, že jsme to nakousli, nás posunulo. Cítím, že se na mě František dívá jinak a já jsem z toho rozechvělá. A nějak vnitřně vnímám, že se ještě budou dít věci,“ smála se Zlatka. Nechci se do toho Zlatce plést, ale taky si nejsem jistá, zda to nebude jen vztah z rozumu.

Pohled psychoterapeutky, odpovídá Mgr. Gabriela Skružná

Pohled psychoterapeutky, odpovídá Mgr. Gabriela Skružná


Paní Zlatka je typem ženy, která to s muži vůbec nemá jednoduché. Její přednosti většinu z nich odradí ještě dříve, než se k ní přiblíží. Prostě hned naskočí: na tohle nemám. Ti, kteří do vztahu s ní jdou, chtějí jen získat další zářez, ale vůbec jim o vztah jako takový nejde. Teprve ten, kdo je dostatečně dlouhou dobu v její blízkosti, ji může poznat blíž a ocenit i jiné její kvality. S tím může dojít ke sblížení, které je obvyklé u partnerů. Nemusí se jí bát, ví, že není čeho. Stává se spolehlivým přítelem, oporou. A taková žena ví, že tento muž ji nedobývá jako trofej. Ví, že pro něj není úlovkem, ale že ji vnímá jako člověka se všemi plusy i minusy, které k němu patří, přesto a zároveň proto, že ho zná. A právě toto je pravá podstata lásky. Vědomí, že mě ten druhý bere se vším, co jsem, a já že se na něj mohu kdykoli spolehnout.

Vztah v tomto příběhu vyrostl právě na takových základech a chtít po tolika letech přátelství prožít bláznivou zamilovanost by bylo příliš naivní. Ta se totiž vyznačuje „růžovými brýlemi“ a ty přátelé nemají. A chemie? Ani ta není třeba. Vždyť milování letitých partnerů je mnohdy důvěrným odevzdáním se tomu druhému, splynutí s „druhou polovinou sebe“. Nezbývá než Zlatce a Františkovi přát dlouhý společný život. Dle mého názoru by mohl být moc hezký.

Kontakt: www.psychoporadna.eu