„Česko je země zmrzlině zaslíbená. Během sedmi let tu počet řemeslných zmrzlinářů výrazně narostl. Ukazuje se, že se uživí nejen ve velkých městech, ale i v městečkách a na venkově. Od točené přes kopečkovou až po rolovanou,“ říká Jiří Stasiňk, který letos spolupořádá už sedmý ročník Prague Ice Cream Festivalu. Tradiční výrobu smetanových a vodových zmrzlin a ovocných sorbetů inovují, hledají neotřelé kombinace příchutí. „Velkým trendem je zmrzlina pro vegany, vznikají dokonce samostatná veganská zmrzlinářství. Populární je také snižování obsahu cukru – takzvané low carb zmrzliny jsou čím dál tím kvalitnější.“ Velmi oblíbenou zmrzlinou v Česku je teď slaný karamel, zdá se, že nám chutná ve stejné míře jako vanilka a čokoláda. A posypat si ho můžeme třeba sušenými červíky. „No vážně! Je to vyhledávaná proteinová bomba.“ Češi mají v oblibě také osvěžující zmrzliny s alkoholem, například proseccem nebo à la Aperol Spritz.

Speciální kategorií jsou podle něho zmrzlinový jogurt a zmrzliny z kozího mléka. A jeho osobní tipy a oblíbené příchutě? „Určitě zajímavé mixy jako kiwi s bazalkou nebo citron s červeným pepřem. A angreštová!“ Právě angrešt, rybíz nebo rakytník řada zmrzlináren vykupuje jako přebytky přímo od svých zákazníků. „Je to trend posledních dvou tří let a je to skvělé.“ Kvalitní zmrzlinu poznáte i jako laik, ujišťuje Stasiňk. Má pevnou konzistenci, drží tvar a hned se neroztéká. Zároveň je do jisté míry nadýchaná. „Neměla by ale držet pevně do přílišné výšky, to už svědčí o použití více umělých přísad.“

Rozhovor s Lucií Gureckou: Nápad, co pomáhá

V Ostravě i mimo ni můžete potkat vozík s poctivou zmrzlinou, kterou prodávají lidé s handicapem. Vyjíždějí na kulturní akce i do domovů pro seniory. Zmrzlinu s příběhem vymyslela lucie gurecká, která už šest let propojuje gastro zážitky se sociální službou.

Jaký příběh v sobě nese vaše zmrzlina?

Jsou to spíše příběhy netradičních baristů z naší sociální kavárny Mental Café, kteří začali prodávat zmrzlinu z pojízdného vozíku. Jsou to lidé s drobnými handicapy, duševními poruchami jako schizofrenie či autismus, ale také lidé dlouhodobě nezaměstnatelní. Máme ale i zmrzlináře, kteří k tomu pracují třeba v prádelně. A naše paní Iveta začne od září pomáhat v kuchyni mateřské školy.

Kde vznikl nápad na zmrzlinovou „káru“?

V mojí hlavě, jsem idealistka. Mental Café funguje osm let a chtěli jsme vymyslet zase něco nového. Uvařit kávu už všichni klienti jakž takž zvládají, dokonce jsem od nich začala slýchat: „Mě už to trochu přestává bavit.“ Zároveň se nám líbí vyjíždět za zákazníky, protože do kamenných kaváren za námi nepřijde zdaleka tolik lidí, kolik potkáme na akcích.

Vozík vyrobilo ostravské tvůrčí duo Atelier-koira- -kissa. Zmrzlinu podle italské receptury vám dodává Gelati Onesti, zmrzlinárna z Beskyd.

Snažíme se být co nejvíce lokální, takže i naše výjezdy jsou v rámci Moravskoslezského kraje. Poprvé jsme vyjeli do domova pro seniory v Ostravě, kde to zafungovalo skvěle. Vidět je spokojeně a s úsměvem lízat zmrzlinu – z toho jsem měla nadšením husí kůži. Uvědomili jsme si, jak je pro nás tato cílová skupina zajímavá, a oslovili jsme další dva tři domovy. Samozřejmě si to mezi sebou řekly, takže jsme najednou byli zavaleni pozvánkami. Zároveň jsme nabídli našim donátorům, že za nimi přijedeme přímo do firem. Z počátku byli při zemi, objednali si nanejvýš dvě stě kopečků. Před vozíkem pak stálo ve frontě přes sto lidí a náš dodavatel musel přivézt další várku zmrzliny. Teď už si nás firmy nacházejí samy – většinou se ozve někdo, kdo má na starost péči o zaměstnance.

Jak to vaši zmrzlináři zvládají? „Kopečkovat“ je asi snazší než vařit kávu…

To určitě, i příprava stánku je jednodušší. Není to ale práce pro všechny, protože někteří naši pracovníci mají poruchu jemné motoriky. Přesto jsme trvali na tom, aby se u zmrzliny zaučili všichni – někteří z nich právě u našeho dodavatele Tomáše Romanovského. Aktuálně zaměstnáváme patnáct lidí, kteří se u nás mohli vyprofilovat díky tomu, že provozujeme kamenné i pojízdné kavárny a teď i zmrzlinárnu. Třeba někomu, kdo je při těle, se hůř pohybuje v kavárně. Má ale sílu v rukou, takže se mu výborně pracuje s kopečkovými kleštěmi. Už víme, že František a Bára fungují skvěle u zmrzliny, naopak Daniela bydlí poblíž jedné z našich dvou kamenných kaváren TA Podroužkova, takže valnou část týdne pracuje tam.

Na vašich sociálních sítích ráda čtu vtipné historky z terénu. Máte už nějakou zmrzlinovou?

Zmrzlinu prodáváme teprve od března a já jsem na konci června porodila, takže jsem s nimi tolik nevyjížděla. Ale stalo se nám, že jsme párkrát zapomněli vzít kopečkovač, stejně jako občas vyjedeme na akci bez kávy… To jsou pak velké trable a cesta zpět pro zásoby.

Gastro a sociální služby propojujete už řadu let. Co vás na tom nejvíc těší?

Jako tvořivého člověka mě baví vymýšlet neotřelé pracovní příležitosti, do kterých by lidé běžně nešli a kterými cíleně posouváme jejich komfortní zóny. Když jsme se na začátku ptali, kdo by chtěl pracovat se zmrzlinou, přihlásili se dva tři, což není mnoho. Neuměli si to představit, někteří nechtěli žádné změny… Pak si to u vozíku vyzkoušeli s tím, že budeme samozřejmě respektovat jejich možnosti a schopnosti, a dnes se u něj střídají téměř všichni. Z toho mám velikou radost! A pak jsou to každodenní záblesky radosti z kontaktů mezi našimi baristy a zmrzlináři s příchozími zákazníky. Když se to sejde a oni od nás odcházejí s radostí a ještě nějakou dobrotou, ať už je to káva, dortík nebo zmrzlina, to si vždy říkám, že má smysl, co děláme.

Co je pro vaše pracovníky už za hranicí komfortní zóny?

Pracujeme s lidmi, kteří – když se hodně zadaří – žijí v chráněném bydlení nebo na podpoře samostatného bydlení. Znají svá práva a povinnosti, mají dané hranice. Devadesát procent z nich musí být společenských, musí mít radost z kontaktu s lidmi. Často jsou ale z počátku plní ostychu a obav z nepřijetí. A teď si představte, že jsme s naší pojízdnou kavárnou pravidelně na festivalu Colours of Ostrava. Běžný návštěvník si musí zajistit vstupenku, zapamatovat otevírací dobu areálu a trasy ke stagím, najít si večerní spoje… A tohle všechno úspěšně absolvujeme s našimi lidmi. Kdybychom se jich před šesti lety zeptali, zda si troufají prodávat na akci s návštěvností padesát tisíc lidí, jeden z nich by snad řekl „možná“. Takový posun je pro mě úctyhodný.

Posunula se i naše společnost? Setkáváte se na akcích s respektem a úctou k vašim netradičním baristům a zmrzlinářům?

Celkový posun tu určitě je, ale občas narážíme. Máme teď novou pracovnici Barboru, která je velmi vnímavá a citlivá. A říká, že si všímá určitých pohledů, občas ji někdo i slovně poníží. Řešíme, jak z toho ven, jak na tom zapracovat. Ale jsme prostě sociální projekt a zaměstnáváme jiné pracovníky – naším cílem není obsloužit sto lidí za minutu.

Když si dávám vaše kafe na festivalu, vím, že to baristům bude trvat o trochu déle. A moc ráda si počkám.

Přesně tak, vždy záleží na lidech a jejich toleranci.

A jakou bych si měla dát zmrzlinu?

Mě naprosto ohromil sorbet mango s chilli. Není až tak pikantní, pochvalovali si ho i senioři v domovech. A ze smetanových, které se vyrábějí z mléka z beskydské farmy Menšík, určitě kávovou.