Zavřela jsem tu vzpomínku někam hluboko. Obvykle se o vzpomínkách říká, že se zavírají v srdci, ale v tomhle případě to tak rozhodně není, nemá to nic společného se srdcem ani s duší, kdybych v sobě měla hluboký sklep, tam bych ji zavřela, do sklepa vykopaného v nejhlubší skále, uzavřeného pod deseti železnými poklopy. Jenže ani tak to nestačí, víte, tolik jsem se snažila ten sklep v sobě najít a zamknout ho, ale pořád se nedá zapomenout, že v sobě takové místo máte, víte? I za nejslunnějších dní, kdy sedím na zahradě obklopená květinami a bzučením včel, se vzpomínka vynoří, snad právě proto, že najednou mám v hlavě volno na myšlenky, které jindy umlčí práce nebo běžné starosti.

Čtěte také

Charles a Camilla

Čtěte také

Příběh lásky prince Charlese a Camilly? Takového prince máme v rodině

Bylo mi šestnáct a kolem bylo socialistické Československo, kdy se do zahraničí mohlo jezdit jenom výjimečně a přísně kontrolovaně. A já tolik toužila poznat svět, četla jsem pořád dokola všechny dostupné knihy o cizích městech, které se jen daly u nás v knihovně sehnat, fascinovala mě jména jako Paříž, Londýn, Benátky nebo Káhira, ale i Budapešť nebo Bukurešť. Moji rodiče o tom věděli, a tak jednou přišel táta se skvělou zprávou: jeden jeho známý jede něco vyřídit právě do Budapešti a mohl by nějak zařídit, abych jela s ním. Nevím, co tam tehdy měl dělat, snad pracoval v nějakém podniku zahraničního obchodu, a ani nevím, jak tehdy zařídil, že s ním jelo cizí dítě, protože v šestnácti jsem byla ještě dítě, ačkoli jsem tak už asi nevypadala.

Byla jsem přešťastná. Nemohla jsem uvěřit, že je to možné a že mě naši pustí, bylo to poprvé, co jsem se měla podívat do zahraničí. Táta to už předtím s mámou prohovořil, takže všechno bylo domluvené, záleželo jen na tom, jestli chci. „Jasně že chci!“ Mělo se jet sice jen na dva dny, tedy jednu noc, ale mně to připadalo, jako když se vydávám pryč na měsíc. Ten svět, který mě čekal, byl v mých očích úplně jiný než ten, který jsem znala. Jeli jsme autem a tak dlouho na cestě jsem taky nikdy nebyla, ubytování bylo zařízené v nějakém služebním bytě. Těch pár dní, než jsme měli jet, jsem skoro nespala a všechny kamarádky mi záviděly.

Čtěte také

Rodinné vztahy jsou někdy složité

Čtěte také

Už tě chápu, mami. Nechtěla jsem ti ničit štěstí

Pana X jsem předtím znala jen od náhodného vidění, párkrát u nás byl za tátou, párkrát jsme ho potkali někde ve městě. Padesátník, úplně běžný, ale nepouštěl se do žádných trapných vtípků, které nepobaví ani dítě, ani dospívající slečnu. Měla jsem pocit, že mě vlastně nevnímá, tak mě hrozně překvapilo, že na mě myslel s takovou nabídkou. Ale byla jsem mu neskutečně vděčná, tak jsem na cestu nachystala královskou svačinu a upekla bábovku.

„Já celkem nerad mluvím, nebude ti vadit, když budu mlčet?“ zeptal se, když jsme brzo ráno vyjeli, a mně to vůbec nevadilo, chtěla jsem si tiše užívat neznámou trasu a pak neznámou zemi. Opravdu skoro celou dobu mlčel, jen jsme občas mluvili o tom, jaké zajímavosti zrovna byly po trase. Občas jsme něco snědli z mých zásob a vypili, co nám nachystala máma do termosek, občas zastavil, aby se protáhl. „Až tam dojedeme, budeme v centru a já mám práci tak na čtyři hodiny, zabavíš se sama?“ Jasně, že se zabavím! Vybavila jsem se v knihovně mapou a rychle nastudovala o městě, co se dalo. Když jsem zjistila, kde budeme bydlet, jásala jsem dvojnásob, bylo to na dosah všech památek, co jsem chtěla vidět. Dojeli jsme, zavazadla dali do bytu a dohodli se, že se tady večer sejdeme. „Vezmu tě někam na večeři, tak se o jídlo nestarej, dej si někde zmrzlinu,“ dostala jsem instrukce a peníze. Tak se prý domluvili s tátou, že mi nemusí maďarské peníze shánět, že si to po návratu vyrovnají.

Čtěte také

Lásce na pracovišti se člověk někdy nevyhne

Čtěte také

Můj pacient z úrazovky. Lásku překazili jeho rodiče a nevěra

Bylo to prostě báječné. Byla jsem sama v cizím městě, o kterém jsem snila, bez rodičů, bez dozoru. Volno jsem si užila skvěle, obešla jsem, co jsem stihla, a zmrzlinu jsem si dala dvakrát. Nemohlo být na světě šťastnější dívky. Nezabloudila jsem, večer jsme se potkali v bytě, já se převlékla a vyrazili jsme na večeři. I on se převlékl, měl oblek a v restauraci se ke mě choval jako k dospělé ženě. Najednou se i rozpovídal, dal si víno a objednal pro nás jídlo. Bylo to docela příjemné, ale nevěděla jsem, jak se mám chovat já, takové situace jsem vůbec neznala. Občas mě pohladil po ruce a nabízel mi víno, ale já nechtěla, nebyla jsem na něj zvyklá. A když jsme se pak vraceli domů, vzal mě jako náhodou kolem ramen. „Jé, promiň, připadáš mi tak dospělá,“ řekl, když pak ruce sundával.

Dorazili jsme do bytu a určil mi pokoj na spaní. Byly tam dvě ložnice, tak to bylo jednoduché. Vystřídali jsme se v koupelně ve sprše a já si šla lehnout. Zhasla jsem lampičku a pak najednou se otevřely dveře a on stál vedle mojí postele. Klekl si ke mně na kolena a začal mě hladit po ruce a ramenou. „Jsi tak strašně krásná,“ říkal zvláštním hlasem a já byla jako zařezaná, nevěděla jsem, co dělat. Nic takového jsem nečekala. Jeho ruce se zatím dostaly na moje prsa a ve mně se úplně zastavil dech. „Už jsi to někdy s někým dělala?“ Nebyla jsem schopná odpovědi. „Neboj se, já tě to dneska naučím, pěkně pomalu.“ Snad jsem se měla víc bránit, snad jsem měla říkat, že nechci, snad si opravdu myslel, že chci, aby dělal, co dělal dál. Takhle už přemítám desítky let. Rozhodně udělal, co udělat chtěl, a já ani nepípla. Opravdu si myslím, že jsem neřekla ani slovo za celou tu hodinu, kterou se mnou strávil. A pak odešel.

Čtěte také

Maminky mají vždycky pravdu

Čtěte také

Jak řekla máma, tak jsem udělala. Měla jsem si ale sbalit tašky..

Ráno jsme vstali a on udělal snídani. Chtěl mě pohladit, ale já jsem ucukla, tak řekl: „Doufám, že nebudeš nikomu povídat, co jsme spolu dělali. Nikdo by ti nevěřil a i kdyby věřil, řeknu, žes to sama chtěla. Ale když to nikomu nepovíš, můžem být dobří kamarádi a zas někam jet.“

Byla jsem opravdu naivní. Myslela jsem, že má pravdu, že by nikdo nevěřil, co jsem zažila. Nepamatuju si, jak jsme dojeli zpátky. Asi jsme mlčeli jako celou cestu tam, ale z jiných důvodů. Já byla jako v křeči, nabízel mi, že se můžeme ráno ještě projít po městě, ale já chtěla co nejdřív domů do svého pokoje. Naši se divili, proč vůbec nemluvím, čekali, že je zahrnu vyprávěním, ale já si jen zalezla a mlčela. „Já myslím, že je utahaná, skvěle si užila město i zmrzliny,“ smál se pan X, když mě předával ve dveřích rodičům. Byli šťastní, že jsem se jim v pořádku vrátila, neměli tušení, že v pořádku to nebylo. Pan X odjel a oni mu byli ještě vděční, že mi dopřál ten zážitek. Pak ještě několikrát tátovi nabízel, že mě někam vezme, ale já už nikdy nechtěla. Vždycky jsem se na něco vymluvila. Nikdy jsem nepromluvila o tom, co se stalo, zranilo by je, kdyby si uvědomili, komu mě svěřili. Zamkla jsem ten zážitek do sklepa, ale on z něj stejně pořád vylézá.

ZDROJ: časopis Vlasta

Čtěte také

Dítě si vzala tchyně

Čtěte také

Rodina mého muže mi vzala důstojnost i dceru. Opustit jsem musela i další lásku

Čtěte také

Kamarádství není vždy pevné

Čtěte také

Poprosil jsem kamaráda, aby pomohl mé ženě. Podvedl mě

Čtěte také

Povinná pracovní večeře

Čtěte také

Musela jsem povinně na večeři s majitelem firmy. Bála jsem se, že mě vyhodí