Mám sex ráda, neumím si bez něj život představit, ale spíš jenom proto, že mi milování připadá jako důvěrné mazlení. Jako nejbližší spojení s někým, koho mám ráda. Nic takového, o čem se mi tehdy před půl rokem poprvé zdálo, jsem ve skutečnosti nezažila, popravdě řečeno, nezažila jsem ani žádnou tak velkou vášeň, vzrušení až na hranici omdlení. Vždycky se mi ale milování líbilo. Prvního kluka jsem poznala v osmnácti a od té doby vím, že mě to baví. Celkem to byli čtyři partneři a teď můj manžel Radek, všichni milí, s těmi předtím jsme se rozešli z různých jiných důvodů, než že by nám zrovna tohle neklapalo. To říkám proto, aby bylo jasné, že jsem normální, i když se mi ten zvláštní sen zdál znovu a znovu. Ale teď jsem se začala bát, že normální nejsem, protože mi právě to manžel řekl. Nejdřív naznačil a pak řekl rovnou. Všude čtete, že se nemáte bát se svými sexuálními fantaziemi svěřit partnerovi, tak jsem to chtěla udělat. Jsme spolu kvůli koroně zavření denně, normálně bychom já nebo on občas někam sami zmizeli, třeba bych odjela s kamarádkami na víkend nebo on na pár dní na ryby. Ale teď jsme doma spolu pořád a já bych chtěla, aby to pro nás bylo co nejpříjemnější.

Četla jsem nedávno nějaký průzkum, jak se prý lidé v téhle době věnují víc sexu, když jsou doma, ale to nevím, koho se ptali. U nás to rozhodně neplatí, chodíme kolem sebe skoro jako bratr a sestra. A to nevím, jak to dělají lidé, kteří už mají děti a jsou pořád zavření i s nimi, to už si vůbec neumím představit. No ale třeba jednou za týden nás s Radkem touha přece jenom popadne a pak se vzájemně odstrkáme do ložnice. Když se to před pár měsíci jednou takhle stalo, pokusila jsem se mu přitom pošeptat, co by se mi líbilo, aby udělal. „Nechceš mi držet ruce? A co mě svázat?“ šeptala jsem mu do ucha, ale soustředil se na to, co zrovna dělal, a nevnímal mě. Aspoň jsem si to myslela. To bylo odpoledne, za chvíli jsme se pak vrátili do kuchyně, ale večer, než jsme usnuli, se mě pak v posteli zeptal: „Co jsi to, prosím tě, povídala o tom svazování?“ Zamrkala jsem a musela si znovu dodat odvahy. Přitáhla jsem se k němu blíž a zkusila nasadit hlubší pomalý hlas, kterým mluví svůdnice ve filmech: „Víš, napadlo mě, že bychom si třeba mohli trochu hrát... Že bys mě třeba jako přepadl a pevně držel...“ V koutku duše jsem doufala, že ho to zaujme, že bychom si tuhle hru mohli zahrát hned, ale odhadla jsem Radka špatně. „Tos někde viděla v televizi?“ zavrtěl hlavou, otočil se a usnul. Aspoň se mi zdálo, že hned usnul, podle jeho zpomaleného dechu, ale rozhodně nic neříkal.

Ve skutečnosti jsem si tedy mohla nechat na takové zážitky zajít chuť, ale moje sny nepřestávaly. Různé představy, ve kterých se z tmavých zákoutí vynořují cizí muži, přemůžou mě a pevně drží, mě provázely skoro každou noc. Trochu jsem se každý večer bála, co se mi zase bude zdát, ale taky jsem se zvláštně těšila, protože se mi to v těch snech líbilo. Někdy mi ráno uprostřed snění zazvonil budík a já ho zamáčkla a rychle se stáhla ještě do peřiny, aby se mi dozdálo, co se tam dělo. Měla jsem pocit, že jsem Radkovi nevěrná, tak živé ty zážitky byly, ale nevěděla jsem, co si s tím vlastně počít. Asi bych mu to říkat neměla, to mi bylo jasné, jak by se mně asi líbilo, kdyby mi on vyprávěl, že se mu zdá o cizích ženách?

Týdny běžely pořád stejně, však to víte, zažíváte to samé co my. Opravdu mě zajímalo, jak to prožívají ostatní, ale nemám ve zvyku si s nikým o sexu povídat, ani s kamarádkami. A tak jsem zas musela sebrat odvahu a zeptat se té nejlepší, jak to doma mají, jestli teď vůbec s manželem spí. „Prosím tě, Honza musel zavřít obchod, ten má teď na něco takovýho náladu. Je protivnej jak pes a k tomu tu věčně běhají děti, takže nula,“ odpověděla. A zas moje odvážné nadechnutí – proč vlastně člověk k mluvení o tak přirozené věci potřebuje tolik statečnosti? – a já se zeptala: „Poslyš, zdá se ti někdy o cizích chlapech?“ „Jasněže, furt,“ smála se Monika a mně se ulevilo. Nejsem divná.

Když jsme s Radkem skončili v posteli příště, toužila jsem ještě víc po tom, co se mi v noci zdává. Představovala jsem si, že přichází někdo další a násilím se k nám přidá. Líbilo se mi to mnohem víc než obvykle, a tak když jsme skončili, natáhla jsem se vedle Radka, hladila ho a spustila: „Byl jsi úžasný... Můžu ti říct, co jsem si představovala? Že tohle všechno děláme a přitom sem tamhle ze dveří přijde někdo, koho vůbec neznáme, a přidá se k nám...“

Měla jsem mlčet. Radek totiž mlčel taky a to velice významně. Za chvíli se zvednul a odešel do sprchy. Čekala jsem, že se za chvíli vrátí a usneme spolu jako obvykle, ale dlouho nešel. Nemohla jsem bez něj usnout, tak jsem se šla podívat, co dělá, seděl nahý v pokoji a díval se na televizi. „Proč nejdeš spát?“ Žádná odpověď. „Stalo se něco?“ Vstal a začal křičet. „Děláš ze mě blbce?! Nejsem ti dost dobrej, chceš shánět někoho dalšího? Nebo už ho dokonce máš?“ Bylo mi jasné, že to celé špatně pochopil a strašně jsem mu to chtěla vysvětlit, jenže to nešlo. Byl opravdu naštvaný, nepomohlo ani to, že jsem se rozplakala. Nakonec jsem odešla spát a doufala, že přijde. Jenže zůstal spát na gauči a ráno zmizel do práce dřív než obvykle.

„Prosím, nech mě ti vysvětlit, jak jsem to myslela,“ poprosila jsem ho, když se večer vrátil. Mlčel a tak jsem spustila: „Já myslela, že by tě to mohlo bavit, že bychom si mohli jako hrát... Že by to mohlo být vzrušující a jiné...“ Poslouchal, pak mlčel, a když už jsem se chtěla zeptat, jestli je všechno v pořádku, prohlásil, že nejsem normální. „Jestli bys to, cos říkala, fakt chtěla, tak to podle mě normální není,“ řekl a nevypadal u toho naštvaně, spíš nešťastně. „Vůbec nevím, co ti na to mám říct, ale nic takovýho dělat nebudu.“

Už je to tři měsíce a u nás panuje strašná nálada. Radek se mnou do postele jít nechce, i když se ho snažím svádět. Pořád doufám, že si to všechno nějak vysvětlíme, ale někdy se bojím, že ne. A nejhorší je, že se mi dokolečka zdají sny, které by podle Radka určitě normální nebyly. Předtím jsem si myslela, že na nich není nic špatného, ale teď mám výčitky svědomí. Nic jsem přitom neudělala, jen jsem snila, nechce se mi zas omlouvat. Jako by všeho kolem nebylo dost.

ZDROJ: časopis Vlasta