V jejím životě pak už nebylo mnoho veselých okamžiků. Těsně před absolutoriem ji vyhodili z vysoké školy, obvinili z velezrady, ve vazbě ji znásilnil bachař. Projít životem bez ukřivděnosti jí pomohl smysl pro humor a víra v Boha.

Již během studií se seznámila s několika členy odbojové skupiny Československé hnutí svobody, která pomáhala lidi převádět přes hranice. I Karla pomáhala s plánováním tras přechodů, vydávat protikomunistické letáky a časopis, protože chtěla dělat něco proti režimu, který „nesnášel slušné lidi“ a který zničil Grollovým prosperující živnost. Otce po zabrání majetku zavřeli, matka z toho vážně onemocněla. Karla tehdy vedle studií převzala i starost o rodinu, která zůstala zcela bez prostředků.

Čtěte také

Lea Skácelová v roce 2016

Čtěte také

Lea Skácelová: Před transportem ji zachránil Němec, kterému připomínala dceru

Přišli si pro mě

Do odbojové skupiny se infiltrovali spolupracovníci Státní bezpečnosti, takže postupně zatýkali jednotlivé členy. Karla se už připravovala na závěrečné zkoušky na fakultě, které měla skládat před koncem roku, ale 17. listopadu 1948 ji zatkli. „Přišli si pro mě. Jeden z nich, malý estébák, na mě řval: ‚Já jsem byl váš tajnej ctitel.‘ Já na to: ‚Spíš tajnej než ctitel.‘ On se ohradil: ‚Tady vás smích přejde.‘ Odpověděla jsem: ‚Ano, slyšela jsem, že jednáte s lidmi hůř než gestapo,‘“ vzpomínala Karla Charvátová.


Odvezli ji na vyšetřovnu do Bartolomějské ulice k výslechu. Po třech dnech ji eskortovali do Plzně, kde ve věznici výslechy pokračovaly. „Fyzicky mi nikdo neublížil, ale výslechy trvaly ve dne v noci, pořád dokola. Také jsem se vůbec nedostala k jídlu. Za týden jsem zhubla 10 kg. Byla jsem na tom dost zle,“ pokračuje paní Charvátová.

Nikdy také nezapomněla na večery, kdy slyšeli děsivý řev lidí bitých u výslechu. To nejhorší na ni ovšem teprve čekalo. Ve vězení ji znásilnil bachař. Bála se to ohlásit. Přepadly ji halucinace a depresivní stavy.

Čtěte také

Jarmila Weinbergerová

Čtěte také

Když jsme viděli ty kouřící komíny, pochopili jsme, co nás v koncentráku čeká

Těhotensví po znásilnění

Karla Charvátová vyprávěla o svém šokujícím zážitku: „Stalo se to v neděli. Živá duše na celém poschodí nebyla, protože schválně poslal druhého hlídače pryč, takže to musel připravovat. Jenže braňte se, když na vás ukazuje pistolí... To nejde... Já byla ještě mladá, chtěla jsem žít. Často to navíc dělali tak, že vás zmasakrovali, a pak řekli, že jste je napadla.“

Za nějakou dobu zjistila, že je těhotná. Neměla sílu dítě si ponechat. Nechtěla, aby jí stále připomínalo hrůznou událost. Věděla také, že nebude snadné dítě uživit, protože bude těžko shánět zaměstnání. Usilovala o potrat, ale než se vyřídily všechny žádosti, bylo pozdě. Z plzeňské věznice ji po čase převezli do Prahy na Pankrác, kde čekala na soud, který proběhl v červnu 1949.

Karla byla v sedmém měsíci těhotenství a v nedobrém zdravotním stavu. Soud ji nakonec s ohledem na její stav osvobodil. Bachař, který ji znásilnil, byl potrestán za selhání ve službě – provinil se tím, že se snížil ke kontaktu s politickou vězeňkyní. Byl odsouzen k patnácti měsícům, ale do vězení nikdy nenastoupil.

Čtěte také

Michal po příjezdu do Izraele

Čtěte také

Michal Efrat: V koncentráku jsem viděla lidi, které zabilo, že se najedli

Neměla kam jít

Karla se ocitla na svobodě, ale neměla kam jít. Na pár dní se jí ujali přátelé v Praze, poslední dva měsíce před porodem strávila v letním domku nedaleko Prahy. Rozhodla se, že po narození dá dítě k adopci. V okruhu známých našla manžele, kteří byli bezdětní a dítěte se chtěli ujmout. „Porodila jsem na Štvanici. Bolelo mě srdce, když sestra říkala, že je to zdravá holčička,“ vzpomínala paní Charvátová. Po porodu a zotavení u známých se vrátila domů do Josefova.

Téměř dokončené vysokoškolské vzdělání jí nebylo uznáno. Pracovala v administrativě, ale kvůli kádrovému profilu sháněla práci těžko. Doma se starala o nemocnou matku a sestru. Vdala se, ale manželství nevyšlo: „Měla jsem zdravotní problémy a následkem toho, co jsem prodělala, jsem zůstala neplodná. Zakrátko jsme se rozvedli a od té doby jsem zůstala sama s rodiči a sestrou,“ vyprávěla Karla Charvátová, která si zdravotní, psychické i kádrové následky sedmiměsíčního věznění nesla po celý život.

Čtěte také

Libuše Nachtmannová

Čtěte také

Libuše Nachtmannová: Maminka mě po návratu z koncentráku nepoznala

Neztratit úctu

Karla o své dceři věděla a občas přemýšlela, jak asi žije: „Bydlela v sousedství. Měla se dobře, rodina ji milovala.“ K osobnímu setkání obou žen ale došlo až po padesáti letech, v roce 2000. „Tehdy mi dcera napsala dopis, že by se ráda setkala se svou biologickou matkou. Sešly jsme se. Nepadlo slovo výčitek, jen díků, že jsem dceři dala život.“ Od té doby se obě ženy vídaly pravidelně až do smrti Karly Charvátové 20. března 2017.

Podle svých vlastních slov se Karla narodila do doby, kdy byla slušnější část národa pronásledovaná hned dvakrát – jednou za nacistů, podruhé za komunistů. Chtěla být právničkou, ale zažívala jen bezpráví. Chtěla stát na straně spravedlnosti, ale zakoušela nespravedlnost v mnoha podobách. Tvrdé životní zkoušky dokázala nakonec unést a mladé generaci vzkázala, že člověk se má chovat tak, aby sám před sebou neztratil úctu: „Jednoduché to není, často je to i nepříjemné, ale dává to možnost pracovat sám na sobě.“

Čtěte také

Milada Šimčíková

Čtěte také

Zpěv ji učila Ema Destinnová, za války pomáhala odboji a skončila v koncentráku

Podpořte Paměť národa

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i vy drobnou částkou nebo vstupem do Klubu přátel Paměti národa. Přispět můžete také na novou aplikaci Paměť národa, která přinese více článku a videí do vašeho mobilního telefonu. Více na podporte.pametnaroda.cz.