Po deseti dnech intenzivních bolestí hlavy jsem zašel za praktickou lékařkou. „Máte hodně vysoký krevní tlak,“ vysvětlila mi a předepsala léky, které mi ovšem nepomáhaly. Z dalších vyšetření pak lékařka usoudila, že moje zdravotní problémy mají asi jiný důvod. V říjnu 2012 mě odeslala na nefrologii do Teplic, a tím události nabraly rychlý spád. Výsledky vyšetření nebyly dobré a v prosinci už jsem podstoupil ve VFN v Praze biopsii ledvin, která potvrdila IgA nefropatii, tedy Bergerovu chorobu.

Osmnáct prášků denně

„Vaše ledviny špatně filtrují škodliviny z krve do moči. Nasadíme vám léčbu kortikoidy. Nejsilnější dávku, co tělo snese,“ překvapili mě specialisté a já se s tím musel smířit. Bylo mi tehdy čtyřicet let a bral jsem denně osmnáct prášků. Do té doby jsem žil hodně aktivně. Věnoval jsem se cyklistice, plavání, lyžování a hlavně motorce. Na té s nadšením jezdím od svých třiatřiceti let, a za tu dobu jsem navštívil řadu míst. Projel jsem alpské průsmyky, rumunský Banát, albánské hory. Největší dojem na mě ale udělaly Ukrajina a Albánie. Nejen krásnou přírodou, ale i pohostinností a obětavostí místních lidí. Sporty a koníčky se snažím dál neomezovat, ale úbytek fyzických sil je znát při jakékoli zátěži. Najednou jsem nezvládl uplavat obvyklých dvacet bazénů nebo ujet 60 km na kole, zadýchával jsem se i při stoupání po schodech do druhého patra. S nástupem léčby jsem cítil obrovské fyzické a psychické vypětí, ale i tak jsem se účastnil výjezdů na kole s přáteli, jen jsem občas musel vyměnit své kolo za elektrokolo. Jezdil jsem i lyžovat, i když kolikrát to byly vyhozené peníze za permanentku, protože jsem nebyl schopen ji kvůli únavě „vyjezdit“.

Nemoc nesmí zvítězit

Motorky jsem se rozhodně vzdát nechtěl, ta ke mně patří. V létě 2014, po roce a půl léčby, jsem odjel s kamarády do Španělska na dovolenou na motorce. Necítil jsem se moc dobře a měl jsem obavy, zda takový dlouhý výlet vůbec zvládnu. Přemýšlel jsem, že celou akci zruším, ale nechtěl jsem nemoci dovolit, aby zvítězila nebo mě omezovala. A tak jsem nasedl a jel. Nelitoval jsem, putování na motorce jsem si opravdu užil, načerpal jsem spoustu sil, které mi chyběly a které jsem zoufale potřeboval doplnit.

S oteklou hlavou

Život je ale taky o práci a je fakt, že nemoc ovlivnila i moje působení v našem rodinném řeznictví. Podnik založil původně můj otec v roce 1991 a já se časem do provozu firmy zapojil. Nakonec jsem náš rodinný podnik převzal a spolu se sestrou ho spravujeme. Máme pár zaměstnanců, snažíme se zaměřovat hlavně na kvalitu masa a uzenin. Sami pro naše zákazníky vyrábíme uzená masa, klobásy, sekanou nebo tlačenku. Kvůli nemoci jsem musel s prací polevit, prioritou pro mě však bylo stále udržet náš podnik v chodu a postarat se o svého, tehdy jedenáctiletého syna, kterého jsem měl ve střídavé péči. „Všechno se snažím brát pozitivně a sportovně,“ říkal jsem odhodlaně svým přátelům, ale uvnitř jsem se potýkal s velkými potížemi. Léčba kortikoidy měla nepříjemné vedlejší účinky, například otoky hlavy nebo postupné snižování fyzičky. Měl jsem rozhozenou i psychiku, upadal jsem do depresí. A v těchto chvílích jsem si opakoval oblíbenou větu: „Svět patří těm, co se nepos*rou.“

Nová rodina

Mám štěstí, že jsem měl vždycky kolem sebe rodinu a přátele, kteří mi pomáhali překonávat mé horší dny a nenechali mě padnout do chmur. „Musíš zabojovat,“ připomínali mi. I díky nim jsem se snažil nepropadat beznaději, sebelítosti ani strachu. Je jasné, že těžké chvíle i tak přicházely, ale vždycky jsem je nějak zvládl. V době, kdy jsem začínal s léčbou, jsem žil bez partnerky, jen se svým synem. A pak jsem po pár měsících léčení potkal ženu, se kterou jsem si uměl představit prožít zbytek svého života. Jen jsem měl obavu, jestli moje nemoc nebude překážkou v našem vztahu. „Přece jen mi při zhoršení zdravotního stavu hrozí dialýza a případná transplantace ledvin,“ varoval jsem na rovinu Kateřinu, a ona měla obrovské pochopení a stala se mojí oporou. Postupem času jsme začali toužit po dítěti a po konzultaci s paní docentkou, která řídí mou léčbu už devět let, jsem se dozvěděl: „Nic nebrání tomu, abyste měl další dítě. Vaše nemoc není dědičná!“ Měl jsem ohromnou radost, ale také mi tehdy došlo, že i úplně zdravý člověk může ze dne na den onemocnět závažnou chorobou nebo zemřít bez varování. Obavy o svoji budoucnost si vlastně asi děláme do určité míry každý. „Půjdu do toho,“ sdělil jsem Kateřině, v té době už mé manželce. Podařilo se. Dneska máme krásnou a zdravou dvouletou holčičku Barborku a užíváme si rodinného života. Na začátku prázdnin jsme vyrazili na týden k moři do Itálie, podnikáme pravidelné vycházky, chodíme do parku. Společných chvil si s manželkou velice vážíme a trávíme je naplno, ať už jsme kdekoli.

I nenápadné příznaky nepodceňujte

Můj stav se od roku 2015, kdy se tělo zotavilo z vedlejších účinků kortikoidů, začal zlepšovat. Dnes užívám jiné léky, které lépe snáším, a můj stav je stabilizovaný. „Jeden den jsem jako zdravý člověk a druhý sotva vyjdu schody, funím jako po maratonu. Naštěstí se ale většinu dní v měsíci cítím dobře, a když přijdou ty horší dny, prostě zatnu zuby,“ vysvětluji lidem, které zajímá, co tato nemoc obnáší. Všem bych ale radil, aby chronické onemocnění ledvin nepodceňovali. Nemoc se rozvíjí plíživě a na začátku bez příznaků, nejčastěji jako následek vysokého krevního tlaku, obezity a cukrovky. Při příznacích jako dušnost nebo otoky se už jedná o pokročilé stadium často vedoucí k dialýze nebo transplantaci. „Nezanedbávejte prevenci. Je třeba zahájit včas léčbu, určitě využijte možnost pravidelných preventivních prohlídek u svého lékaře. I když vám příznaky přijdou jako banalita, třeba právě déletrvající bolest hlavy, jděte za lékařem. Zdraví máme jen jedno,“ říkám všem a vím o čem mluvím.

Robert Kubal, Teplice

IgA nefropatie je

IgA nefropatie je imunologicky zprostředkované onemocnění ledvin, kterému pacienti nemohou předejít. Nejčastěji se objevuje u mužů a k jejím příznakům patří krev v moči, často po zánětu horních cest dýchacích, dále bývá v moči přítomná bílkovina. Lidé s touto chorobou více trpí vysokým tlakem. Onemocnění má relativně dobrou prognózu v porovnání s jinými glomerulárními onemocněními, je ale třeba nemoc odhalit včas.

ZDROJ: časopis Překvapení

Související články