Nedávno jste se po tříleté pauze vrátila k natáčení oblíbeného televizního seriálu Specialisté, který ukazuje práci kriminalistů i jejich osobní život. Co vás k tomu vedlo?
Sešlo se víc faktorů, které mi všechny napovídaly, abych nabídku přijala. Lákavé bylo setkat se s lidmi, které jsem dlouho neviděla a mám je ráda, ať už to jsou kolegové herci, nebo jiní členové štábu. Taky jsem se těšila na spolupráci s nově příchozími kolegy, kteří budou jistě i pro diváky milou změnou.
Jedním z bardů, s nímž jste se před kamerou dlouho potkávala a který se v seriálu také znovu objeví, je třeba David Prachař alias vrchní vyšetřovatel Pavel Vondráček. To musí být příjemná shoda okolností…
Je velice příjemné se při práci setkávat s lidmi, které znáte a se kterými si rozumíte. Nejen proto, že příjemně trávíte čas mezi natáčením jednotlivých obrazů a v pauzách, ale i při práci to potom lépe funguje. Je důležité být na stejné vlně.
Na nové díly si musíme počkat do začátku nového roku. Můžete alespoň naznačit, co vaši kapitánku Zuzanu Koutnou čeká?
Některé případy budou řešené v rámci dvou dílů, což nebývá v tomto seriálu zvykem. Skýtá to ale možnost mít složitější a zajímavější zápletku. Můžu prozradit, že Zuzana si projde v jednom z dílů opravdu dramatickými momenty.
V akčních scénách jste vždycky vypadala dost drsně. Baví vás to?
Je to jedna z věcí, na které jsem se těšila hned od začátku. Moc ráda vzpomínám na dvě velké akční scény, které jsem při Specialistech zažila. Jedna byla v hospodě, kdy jsem rozbíjela padouchovi o hlavu půllitr a mlátila ho židlí, a druhá byla bitka v motorkářském klubu s helmami a kulečníkovým tágem. Dovedu si představit, že v Americe by takovou scénu točili celý den, možná i déle. My takový komfort nemáme, musíme to zvládnout za pár hodin. Přijedou kaskadéři, vymyslí choreografii souboje, pak to naučí herce a ti mají většinou jen pár pokusů na to, aby to zvládli, neublížili si a vypadali při tom uvěřitelně. Je to trochu adrenalin, ale pro mě jsou to jedny z nejzábavnějších momentů natáčení.
Jak jde dohromady náročné filmování a výchova dvou dětí?
Musí to jít, jde o to, jak si to nastavíte. Já mám tu velkou výhodu, že moje děti už jsou větší a tudíž samostatnější – Rozárce je skoro jedenáct a Františkovi devět. A taky na ně nejsem sama, mám manžela a dvě babičky, které nám ohromně pomáhají. Dokud jsou všichni zdraví, všechno funguje jako na drátkách. Když někdo onemocní, postupně to chytneme všichni a začne se to sypat jak domeček z karet. To zná asi každý… Naštěstí nás žádné závažnější nemoci netrápí, takže se z toho vždycky nějak vylížeme a jede se dál.
Co vaše děti a umělecké geny? Podědily je po vás a manželovi Romanovi, který je herec a muzikant?
Oba jsou hudebně nadaní. Rozárka moc hezky zpívá a učí se hrát na piano. František je také velmi šikovný, má smysl pro rytmus a chodí na kytaru. Dcera nedávno složila moc hezkou píseň. Má krásnou melodii i text. Manžel jí jen trochu pomohl s klavírním doprovodem. Byla jsem dojatá, když mi ji hrála, a říkala jsem si, že za takovou pecku by se nemusela stydět ani Ewa Farna. Jinak je důležité, aby je to bavilo. Nečekáme, že z nich budou virtuosové. Ale byla by škoda jejich dar nerozvíjet.
Kdy vy jste přišla na to, že se chcete dát na hereckou dráhu?
Já myslím, že to ve mně tak nějak postupně a přirozeně zrálo. Už jako malá jsem doma hrála loutkové divadlo a různě se převlékala, třeba za starou babku prodávající jablka. Na základní škole jsem pak začala vystupovat na školních akademiích, recitovat a navštěvovat různé dramatické kroužky. Později jsem chodila do soukromé odpolední herecké školy při Národním divadle moravskoslezském. Bavilo mě prožívat cizí osudy a hrát si s realitou. Vše vyvrcholilo podáním přihlášky na DAMU, kam mě ještě před maturitou na gymnáziu přijali.
Herectví se věnujete polovinu svého života – dvacet let, co si o něm po té době vlastně myslíte?
Myslím, že je to krásná práce a že mám obrovské štěstí, že můžu dělat něco, co mě živí i baví. Jedna z úžasných věcí na naší práci je, že není jednotvárná. Natáčení, divadlo, načítání knih, rozhlas, dabing – je to velice pestré a dělat to rutinně je skoro nemožné, ale má to samozřejmě i svá úskalí.
Jaká jsou ta nejzásadnější?
Třeba dodržovat nějaký pravidelný denní režim, to je dost složité, když přijedete z divadelního zájezdu o půlnoci a ráno musíte vstát na natáčení dejme tomu ve čtyři. Není to takhle každý den, ale neustálá nepravidelnost plynoucí z téhle práce, je pro mne někdy docela náročná. Stejně jako být na volné noze, kdy je člověk sám sobě ředitelem, je na jednu stranu příjemné, ale na druhou poměrně stresující. Herectví je taky profese do určité míry závislá, jste součástí nějakého celku, který můžete ovlivnit jen částečně. Vždy je potom zázrak, když se sejdou skvělí lidé nad kvalitním scénářem a mají peníze na realizaci. Pak je čas a prostor a chuť tvořit a hrát si, což je to nejzábavnější.
Momentálně vás můžeme vidět například v pražském Divadle Radka Brzobohatého v inscenacích Jsem doma, zlato! a Ajťáci. Jak si hraní v komediích užíváte?
Obě inscenace mám velmi ráda. Při Ajťácích se vyblbnu. Role dívky Jen z kultovního televizního seriálu je velmi vděčná na hraní. Situace se rychle střídají, jsou krátké, vtipné, vypointované. Už to hrajeme druhým rokem, máme to zažité, takže odpadla nervozita z textu a dezorientace, co je po čem. Sešli jsme se tam v moc příjemné partě, takže teď už si hraní Ajťáků, jak říkáte, opravdu užíváme.
A jaký vztah máte k tomu druhému příběhu, který napsala současná britská autorka Laura Wade a na kontě má mimo jiné i prestižní cenu Laurence Oliviera Nejlepší komedie roku 2019?
Jsem doma, zlato! je velmi srdeční záležitost, a to nejen proto, že tu inscenaci hraju spolu se svým manželem. Hra je zajímavě napsaná a vůbec není jednoduchá na hraní. Je to vlastně docela silný dramatický příběh, zabalený do lehké komediální formy. Jsem celou dobu na jevišti, vydechnu si jen o přestávce. Je to pro mne jeden z největších úkolů, které jsem kdy hrála. Každé představení je pro mne výzva, a právě proto to mám tak ráda.
S manželem představujete pár, který se chová a obléká tak, jako by žil v romantických padesátých letech. Jaké to pro vás je?
Hrát s manželem je radost. Jsem ráda, když spolu můžeme tvořit a sdílet i něco jiného, než jsou rodinné radosti a starosti. Dokonce i naše děti umí celé kusy dialogů z inscenace, protože jsou jako houby a vše si hned pamatují. Dokonce nás opravují, když si text opakujeme.
Seznámili jste se v divadle?
Ano, konkrétně v pražském Divadle ABC. Představil nás společný kamarád Jirka Ployhar, se kterým jsem byla v Městských divadlech v angažmá. No a Roman tam přišel jako host nastudovat roli Bejbyho v Šakalích letech.
Zasnoubili jste se v Himálaji, což je nejenom exotika, ale i odvaha…
Pro nás je to přirozené prostředí – hory milujeme a neděsí nás. Oba jsme dokonce v dětství chodili do turistického oddílu. Zpětně si uvědomuju, jak moc to bylo pro můj budoucí život důležité. Naučilo mě to samostatnosti, respektu k přírodě a dovednostem, ze kterých čerpám do teď. Poznala jsem tam skvělé lidi, se kterými jsem pořád v kontaktu. A taky od té doby moc ráda chodím pěšky. Jsem opravdu nadšený chodec.
S manželem provozujete penzion s názvem Smilovický mlýn. Jak jste se k tomu dostali?
Manželovi prarodiče tam před padesáti lety koupili nádherný starý dům. Roman tam jezdil od dětství, já od okamžiku, kdy jsme se dali dohromady. Nedaleko stála taková ruina, kterou měl, jak jsem se později dozvěděla, už řadu let vyhlídnutou. Snil o tom, že ji přivede k životu, což se mu po mnohaletém úsilí podařilo. A nejenom, že tohle místo, kde kdysi stával mlýn, proměnil na penzion pro dvacet lidí, ale navíc obnovil i původní rybník. Ten tam byl přibližně tři sta let a zanikl před nějakými sto lety.
Zní to jednoduše, ale takové to určitě nebylo…
Co na to říct… Například vyřizování papírů a povolení na obnovu rybníka trvalo šest let! Můj muž je ale budovatel a vizionář. Herectví ho naplňuje intelektuálně, ale potřebuje k životu i něco hmatatelného. Potřebuje budovat a tvořit, mít svůj projekt. Obdivuju na něm, že věří svým snům a plní si je s nadšením i velkou trpělivostí. Já tak odvážná nejsem. Přiznám se, že jsem měla ze všech těch plánů a vizí docela strach, ale když jsem viděla, jak se tohle místo mění, jak začíná rozkvétat pod šikovnýma rukama, uklidnila jsem se. Navíc jeho energie a zdravá sebedůvěra byly nakažlivé. Je fajn, když můžete k partnerovi vzhlížet.
Pochopila jsem správně, že váš penzion je otevřený veřejnosti?
Ano, ale musíte si ho rezervovat celý, třeba pro rodinnou dovolenou, svatbu, oslavu narozenin, různá firemní školení či semináře. Pronájem po jednotlivých pokojích je v tuhle chvíli možný jen na akcích, které pořádáme sami. Tím si zachováváme možnost mít některé víkendy jen pro sebe. Už jsme takhle pořádali třeba kamenický a kovářský workshop a moc jsme si to užili.
Počítáte s tím, že se na venkov přesunete natrvalo?
To ne, Praha nám vyhovuje – máme tu práci, děti školu, kroužky a kamarády. Ale je fajn mít nějaké svoje klidné místo, kde se člověk cítí naprosto svobodně a je napojený na přírodu. Kde po ránu místo zvuků tramvají a aut slyší zpívat ptáky. Může se rýpat v zemi a čistit si hlavu. Prostě na chvíli zpomalit čas i sebe.
ZUZANA KAJNAROVÁ (40)
- Rodačka z Ostravy vystudovala gymnázium a poté pražskou DAMU.
- Hrála v Divadle ABC. Dnes je na volné noze. Můžete ji vidět v Divadle Radka Brzobohatého nebo v Divadle Palace.
- Zahrála si v řadě televizních seriálů (např. Specialisté, Labyrint, Vyprávěj), inscenací (např. Osmy, Klub osamělých srdcí) a pohádek (např. Anděl Páně, Nepovedený kouzelník).
- Na kontě má i celovečerní filmy Seznamka, Normal nebo Pánská jízda.
- Je vdaná za muzikanta a herce Romana Říčaře, se kterým má dvě děti.
ZDROJ: časopis Vlasta