Když jste navrhovala olympijskou kolekci, tušila jste, jaký poprask vzbudí?
Tušila jsem, že se něco semele, ale ne v takové míře. Dřív se o olympijské kolekci mluvilo třeba dva tři dny, v našem případě to byly tři týdny, navíc s takovou dynamikou! Pro mě to ale není velké téma, jen malinký kousek z toho všeho, co s kolekcí souviselo. Dělali jsme ji tři roky. Sice jsem se divila, co to vzbudilo, ale brala jsem to jako impulz jít vysvětlovat lidem, jak jsme to mysleli. I když v obrovském zápřahu, kdy vrcholilo šití. Protože na olympiádu navazovala paralympiáda. Zakázky hodně přesáhly původně plánovaný počet kusů, které jsme měli šít.
Jak se šije na paralympioniky?
To bylo náročné, třeba musíte řešit, kdo má nebo nemá jaké končetiny a do jaké míry mu chybí. Je to složitější než olympiáda. Na ni jsem osobně vyzkoušela oblečení asi na pět set lidí, zatímco paralympioniky jsme nemohli potkávat osobně, abychom je neohrozili kvůli covidu, protože jejich měření se mělo konat až v době, kdy už byl covid velký problém.
Šlo to online?
Když oni byli ohromní! Mají skutečně obětavé rodiny, které nám moc pomohly. Nechávala jsem si poslat fotky, měřili jsme přes video, když jsem nebyla schopná odhadnout nějaké abnormality očima, volali jsme si přes internet a rodiny své paralympioniky měřily přímo podle mých instrukcí.
Kolik lidí se na tvorbě kolekce podílelo?
Asi pětadvacet lidí šilo oblečení a několik lidí boty, tomu ale předcházeli barvíři, pletení tašek, paličkování krajek a podobně. To se dalo udělat dopředu. Šití se finalizovalo až nakonec. Většina výpravy byla v Tokiu, ale nám naskakovala další a další jména. Naštěstí jsme měli slušnou zásobu materiálu. Takže česká média jsem ani neměla moc čas vnímat.
Neštvalo vás, že vy jedete v takovém zápřahu a česká veřejnost hudrá, že vějíř má příliš dlouhý střapec?
Beru to jako součást naší kultury, jsme národ, který napřed na něco nového spíš bručí. Na druhou stranu umíme i naslouchat a necháme si věci vysvětlit. Můj bývalý manžel je Japonec, a když jsme žili na Moravě, všechny prodavačky v místních obchodech se na něj mračily. Říkala jsem mu: „Buď na ně strašně milý a do měsíce to zlomíš.“ A stalo se. Jsme prostě takoví. Neberu si to osobně.
Jaké byly reakce na vaši kolekci v zahraničí?
Ještě před zahájením olympiády se ozvali z časopisu InStyle z Ameriky, nechali si naposílat tiskové zprávy a fotky. V napětí jsme čekali, InStyle je hrozně zásadní ve vlivu na ostatní novináře.
Jak to dopadlo?
Byli jsme druzí v jejich celkovém celosvětovém hodnocení. Uf, to bylo úžasné, to jsme nečekali. Pak se s pozitivními reakcemi připojil i Vogue nebo Elle, cenili to, že jsme vsadili na tradiční kulturu, na tradiční řemesla, eleganci a šití na míru. Americký Forbes napsal, že jsme sportovní módu maximálně přiblížili na úroveň vysoké krejčoviny.
A reakce z Japonska?
Hodně jsme byli vidět, kamarádi mi posílali pořád nějaké reakce z televize, nahrávali mi to. Máme tam s dětmi pořád hodně přátel.
V devadesátých letech jste byla žádaná modelka, ostatně i díky tomu jste se pak dostala do Japonska. To by mohla být meta, u vás mám ale pocit, že to by spíš prostředek, jak se odrazit a jít dál.
Ano, díky modelingu jsem se přiblížila módnímu světu a návrhářství, které jsem chtěla dělat. V patnácti jsem se odstěhovala do Milána, hodně jsem jezdila po světě a měla jsem oči na stopkách, když jsem se dostala k někomu do ateliéru. Velké plus byly jazyky, které jsem se díky tomu naučila. A získala jsem sebevědomí. Naučila jsem se komunikovat s cizími lidmi, i díky přístupu mé maminky jsem zjistila, že nic není nemožné. Že když máte sen, máte vlastně zprávu o tom, co můžete zažít. A když k tomu snu přidáte práci, splní se.
Měla jste tak jasno už v patnácti?
Ano. A všechno, co jsem každý den dělala, k tomu směřovalo.
Nebála jste se?
Když jsem poprvé stála v Miláně ve výtahu a jela jsem nahoru do modelingové agentury, říkala jsem si: Dokážu použít tu angličtinu z učebnice pro samouky? Byla jsem daleko od domova, cítila jsem úzkost. Věděla jsem ale, že musím. Ale nebylo to jen hladké. Když se něco nepodařilo, brala jsem to tak, že mi to není dáno. Pády mě odrazovaly, trvalo mi dlouho, než jsem se nadechla a šla dál, těžko jsem hledala odhodlání. V mé firmě je to dnes tak, že denně vstanu a zjistím, že se různé věci nedaří, jak bych chtěla. Že jsou někde u dodavatelů výrobní problémy, zpoždění, chyby. Teď už ale vím, že problémy jsou součást všeho a že je to tak v pořádku. Že se do večera vyřeší a ráno budou jiné. Dnes tohle říkám svým dětem – aby byly odhodlané a aby je problémy netrápily a učily se je řešit. Ne všechno je přece předurčené, aby vyšlo podle původního plánu. Já jsem si na tento banální fakt musela nějak přijít sama a postupně.
V modelingu jste potkala i svého muže...
Byla jsem v sedmnácti jako modelka v Japonsku, na léto, byl to dvouměsíční kontrakt. Dostala jsem se do finále Elite Model Look, k tomu jsem studovala malbu, což je škola, která se špatně dělá dálkově, takže jsem se potřebovala vracet domů, navíc jsem si modelingem chtěla vydělat na studia v zahraničí. Tehdy jsem v Japonsku potkala svého budoucího muže, bylo nám spolu moc dobře. Kontrakt skončil, odjela jsem domů a on se měsíc nato odstěhoval do Evropy, abychom si byli blíž. Několik let jsme žili na Moravě, ale když pak onemocněl manželův otec, odstěhovali jsme se do Japonska, abychom se o něj mohli starat. A zůstali jsme tam pět let.
Bylo těžké se v jiné kultuře rozkoukat?
Ne. Byla jsem tam předně v roli matky, měli jsme postupně rychle za sebou tři děti. Japonci jsou velmi otevření a vlídní, cizince vnímají jako člověka, který potřebuje pomoci. Zatímco Češi jsou vůči všemu novému uzavření, Japonci to mají naopak. Ostatní matky za mnou chodily, aby se zeptaly, s čím potřebuji pomoci, už zase jsem měla na klíně učebnici jazyka pro samouky. Asi po roce jsem se naučila jazyk, rozmluvila jsem se, mluvená japonština není tak těžká, psát je složité. Ta podpora byla hromná. Byla jsem najednou v ženské komunitě, kterou jsem nepoznala ani doma, ani na cestách. Sdílely jsme radost z dětí, vařily jsme, šily, pletly. U toho jsem malovala a nakonec jsem měla i autorskou výstavu obrazů krojů z rodného Podluží.
Neměla jste pocit, že vás děti brzdí v kariéře?
Ne. Hodně matek to má tak, že na mateřské přijdou na to, co je baví a začnou se tomu naplno věnovat, najednou zjistí, co chtějí, a jdou si za tím. Založila jsem svůj výtvarný kroužek, učila jsem malbu, začala jsem šít a vozila si ze Švadlenky z Česka první stuhy a látky. Když vidím, co jsem tam tehdy ušila, je jasné, že to byl zárodek toho, co dnes děláme v Tradici. Ilustrovala jsem tam také výstavu tradičních moravských krojů.
Jak na ni v Japonsku reagovali?
To mělo ohromný úspěch. Japonci milují módu. Oblékají krásně svoje děti, kroužky byly přehlídkou sukýnek a modelů. Japonsko je strašně moc pozitivně naladěné, možná ne v byznysu, ale to, co je spojené s rodinou, má podobu skoro ráje na zemi, jak je to milé, přívětivé, vstřícné.
Kdy jste se vrátili do Česka?
V roce 2008.
Proč?
Přišla první manželská krize. To se stává v rodinách smíšených párů, když se žije v rodné zemi jednoho z partnerů, že to natolik posílí partnera, který je doma, že se vzdálí, promění. Potřebovala jsem domů, nadechnout se vzduchu domoviny, cítila jsem, že to pro mě bude ozdravné, protože jsem tenkrát začala být často nemocná.
Mluvíte o tom velmi laskavě.
Bylo to těžké, to zas ne že ne. Zásadní věci v životě vnímáte podvědomě, pak se to zformuje do myšlenek, pak do slov, pak začnete něco dělat. Ta cesta je dlouhá a může být bolavá.
Pomohlo to k záchraně manželství?
Nepodařilo se nám to. Byli jsme manželé osmnáct let, krize nastala po devíti letech, dalších devět let jsme se snažili to narovnat. Krize se vlekla. Můj manžel se pak vrátil do Japonska, kam my jsme s dětmi už nechtěli jít. Dnes máme slušný a pěkný vztah.
Pro Centrálu cestovního ruchu Jižní Morava jste teď nově navrhla hrací karty, které učí lidi formou kvízu lidové tradice. Kde se tak originální nápad vzal?
Karty jsme vymyslely s historičkou a zakladatelkou Muzea tradic Věrou Colledani. S ní je to vždycky nebezpečné! Když si zavoláme, tak nás pokaždé něco napadne a pak už ani nemáme čas spát! Doma milujeme hry, a i když už jsou moje děti velké, stejně mám pořád v kabelce nebo v kapse nějakou hru, třeba vědomostní karty. Přenesla jsem ten zvyk i na kamarády, když jdeme do kavárny, vytáhnu z kapsy karetní hru. Nejprve se divili, že po nich chci, aby hráli vědomostní kvíz o Evropě, ale za chvíli je z toho sranda a všechny to baví. Je to lepší než rozebírat, co, kdo, s kým a jak.
A folklorní karty?
Koncept téhle hry má tři úrovně a my nyní představíme tu první. Pro úplně malé děti i pro dospělé. Když jsem žila v Japonsku, uvědomovala jsem si, jak silně Japonci vnímají své tradice. Když se malých dětí na ulici zeptáte, jaké je Japonsko, dokážou o něm dlouho a zaujatě mluvit. To u nás není, tradice své země nevnímáme nijak silně. Když veřejnost reagovala na olympijskou kolekci, ozývalo se, že přece nejsme všichni sedláci. Ale tradice a lidová kultura není sedláctví, ale to, co dělá tu kterou zemi ve světě jedinečnou. Takže máme kartičky s třiceti obrázky a otázkami na jedné straně a s odpovědí na druhé. Lidé se díky nim naučí poznávat náš moravský folklor a jeho prvky.
Díky oblečení pro olympioniky třeba zjistily zahraniční časopisy, co je to modrotisk. Čím vás tato technika oslovila?
Je to jedno z řemesel, která mě zajímají, ale až s olympiádou jsem ho použila ve velkém. S modrobílou kombinací se výborně pracuje, a i celosvětově je tahle kombinace rozšířená coby tradiční lidová. Ostatně modrotisk není jen česká tradice, má bohatou historii široko ve světě, i v Japonsku.
Jak se stalo, že jste založila svoji vlastní návrhářskou firmu?
Přišlo to pozvolna. Zaujala mě činnost Jihomoravské komunitní nadace, která v Podluží oživuje folklor, jezdila jsem portrétovat babičky v krojích. Dokumentovala jsem je a povídala jsem si s nimi. Bylo to ohromné. Došlo mi, že s nimi odejdou jejich vzpomínky spojené s tím, jak a proč se oblékaly, že v jejich krojích je toho tolik! Otevíraly skříně, ukazovaly mi sukně a jupky, pochopila jsem díky nim, že oděv je součástí jejich osobnosti, že se v něm zrcadlí, že ho desítky let budovaly. To je hodnota, kterou jsme u nás dlouho neměli a dnes se naštěstí vrací v podobě slow fashion. Vždycky jsem ráda rabovala skříně svým babičkám doma v Podluží a ty věci, které jsem u nich našla, dodnes nosím. Je to, jako když máte po někom hrneček. Taky si do něj neuvaříte čaj jen tak, ale vždycky s tím bude spojeného ještě něco dalšího. Takže jsem přemýšlela, jak to udělat, aby se kroje znovu nosily. A založila jsem Tradici.
Měla jste na to peníze?
Firma nebyla původně v plánu. Měla vzniknout kolekce, na kterou Jihomoravská komunitní nadace požádala o grant z Evropy. Současně jsem v té době potkala svoji agentku, se kterou jsem v patnácti pracovala v Miláně, a ona mi nabídla, ať se vrátím k modelingu, že má pro mě práci, že jsem ve věku, který je žádaný. Nikdy jsem nebyla přehlídková modelka, točila jsem hodně reklamy. No, a to se rozjelo jako nikdy dřív, byla to smršť, jedna reklama za druhou, hlavně pro světový trh. Takže když jsme zjistili, že grant nevyšel, mohla jsem kolekci financovat sama. Prostě jsem to chtěla dělat a povedlo se mi to. Kamarádi mi tenkrát založili s. r. o. jako dárek.
Jaká je filozofie, na které Tradice stojí?
Moje prababička chodila v kroji celý den a celý den byla krásná, přitom pořád pracovala, měla devět dětí, byla pořád v kuchyni, na poli, v zahradě. A krásná v kroji byla každá žena bez ohledu na svoji výšku nebo konfekční velikost. Zvykli jsme si pořizovat si šaty, které vidíme na modelkách, bez ohledu na to, jaké máme proporce, výšku.
A divíme se, že nám nesedí to, co modelkám, které mají velikost 36, když my máme třeba 42. Kroj respektuje křivky. Naší inspirací není sváteční, až pódiový kroj, ale všední lidový kroj, oblečení pro život.
Jde to, oživit kroj pro dnešek, ale zachovat úctu k tradici?
Ta hranice se tvoří sama přirozeně. Cítím respekt k řemeslu, které v krojích je. Váhám nad strojovou výšivkou a bráním se tištěným ornamentům. Abychom mohli šít pro současné ženy, musíme šít cenově dostupné věci. Takže využívám čistý len, bavlnu, konopí, nevytvářím ornamentální ručně vyšívané oblečení, protože by stálo třicet tisíc. Ale zdobíme například paličkovanými krajkami od firmy Topak, které jsou krásné, kvalitní, z přírodních materiálů a cenově dostupně pro výrobu. Všechno šijeme v Česku. Hledám řemeslníky, kteří umí pracovat ve velkém. Ne jen vyrobit dvě vyšívané originální věci, ale cenově dostupně jich udělat dvacet nebo sto. Teď jsem zrovna oslovila dvě rodiny, které tkají činovať.
Co to je?
Činovať je speciální nádherná horňácká tkanina. Není to tak, že bych okopírovala ornament z kroje, zadala jeho výrobu v Číně a vozila to sem ve velkém. Naopak – najdu řemeslníka, který dělá tradiční činovať, a domluvím se s ním, kolik je schopný jí vyrobit a za jakou cenu. Dám mu práci a řemeslo díky tomu proniká zpět k lidem do každodenního užívání. Je to pomalá cesta. Ale taková, jaká mi dává smysl.
Dá se inspirace z lidových tradic vyčerpat?
Naopak, nestíhám realizovat všechny nápady! Musím poznat výrobce, povídat si s ním, pochopit se navzájem. Někdy trvá třeba i rok, než jsme schopní novou věc nabídnout. Naše Tradice jde do Evropy, takže najednou stojím před tím, že tímhle pomalým způsobem musíme vyjednat výrobu třeba stovek zakázek. Přitom řemeslníci na to nejsou zvyklí, prodávají své výrobky na jarmarcích po kusech. Já po nich najednou chci, aby mi řekli, jestli jsou schopní nám dodat látku nebo stejný komponent na sto modelů.
Co znamená, že jdete do Evropy? Chcete expandovat na evropský trh?
To je zase přirozený vývoj. Nejprve jsme dělali zakázkovou výrobu, šili jsme na míru. Pak jsem viděla, že mám střihy, které lidem sedí až do velikosti XXL, takže jsme začali dělat konfekci. Na e-shopu máme konfekci, kterou ale umíme i upravit podle toho, jaké nestandardní míry nám člověk pošle, čili jde o online servis na míru, říká se tomu made to measure.
Když mám velikost 38, ale přes prsa třeba vždycky víc?
Přesně. V rozjezdu firmy jsme šili věc pouze na zakázku, třeba kabátek za šest tisíc, což je docela dost peněz, na dálku jsme dostali míry, podle toho, jak se zákaznice sama změřila, model jsme poslali poštou a trnuli jsme, jestli to bude sedět. To byly strašné nervy. A zákaznice pak napsala: To je ohromné, jak mi to sedí! Takhle jsme se dostali tam, kde jsme. A později, díky olympiádě, jsme si vyzkoušeli, jaké to je pracovat pod maximálním tlakem, takže Evropa je jen logický vývoj a já vím, že to zvládneme. Měli jsme v plánu pokrýt Evropu skrze veletrhy, v tom nás zbrzdila pandemie. Takže jsme si vymysleli vlastní cestu.
Jakou?
Do týmu se vrátila moje spolužačka z vysoké, která byla u založení Tradice a nyní žije ve Švédsku. Je profesionálka na komunikaci v online prostoru. Ta s námi teď spolupracuje a místo veletrhů se do Evropy dostáváme přes internet. Jedna možnost, jak budovat tým firmy je skrze výběrová řízení. Řeknete si, co chcete, a hledáte na to vhodného člověka. Druhá je jiná: mohlo by to být takhle, jinak a ještě jinak, a když potkám toho správného člověka, směr se určí sám díky němu. Tak to dělám já. Občas mi někdo řekne: Ty jsi blázen, proč na tohle ještě nemáš nasmlouvaného člověka? A já říkám: Protože ten člověk ještě nepřišel! Žádné výběrové řízení klasickým stylem mi nikdy nevyšlo. Vede to k chybovosti. Buduji hospodářsky zodpovědný model a zároveň hodně věřím intuici. Do roka chceme zdesetinásobit odbyt. Přesto trvám na tom, že to nebude souviset s chybovostí a slabším hospodařením. Že třeba nebudeme mít vyšší odpady. V tomhle nám paradoxně pomohla pandemie.
Krize jako příležitost?
První rok pandemie jsem byla profesionálně v neklidu, měnilo se prostředí oděvního průmyslu, vznikal tlak, panoval strach, že všechno skončí. Osvědčilo se mi pracovat v dialogu, ne trvat tvrdě na tom, že věci musí nějak být. Naučili jsme se vysvětlovat zákaznicím, že třeba nejsou látky, že máme zpoždění. A že je to v pořádku, že se to teď takhle děje. Zákazníci na to reagovali skvěle. Podpořili nás svým přístupem. Krize se stala příležitostí k transformaci. I když je to těžké, i my jsme museli podražit. Zdražilo nám snad už všechno, co sami musíme nakoupit, včetně krabic, do kterých balíme.
Jak balancujete byznysovou stránku podnikání a tu kreativní, když jsou vlastně obě na vás?
Řeknu vám příklad, na kterém je to vidět: chystám motiv s koňmi. Uděláme hnědé na bílé, černé na bílé, to jde ke koním, je to šik, bude se to prodávat. Ale uděláme taky růžové koně na bleděmodrém nebi. Protože to je nálada, kterou teď všichni potřebujeme! To první je byznys. To druhé intuice a kreativita.
Máte tři děti. Je náročné skloubit práci s rodinou?
S většími děti už se to dá domluvit. Umím si udělat blok tří hodin jen pro ně. Mám velkou výhodu, že pracuji z domova. Moje děti pracují se mnou, když chtějí, jsou jako tři ninjové z Tokia! Včera ostříhala ségra jednoho bráchu a několik hodin jsme ho stylovali, oblékali, blbnuli jsme. Módu milují. Můj nejstarší syn je náš grafik, všechny děti pomáhaly na olympiádě. Ale děti mají přednost. Když mě potřebují, posunu práci.
Dostanete se ještě k vlastnímu malování?
Chtěla bych dělat velké formáty, na to nemám čas. Dřív jsem kreslila každý den jen tak, to byla závislost. Dnes kreslím hlavně kvůli práci, ale chybí mi tvorba jen pro mě.
ZUZANA OSAKO
ZUZANA OSAKO
- Modelka, ilustrátorka, malířka, oděvní návrhářka.
- Pochází z Podluží na jižní Moravě, žije v Roztokách u Prahy.
- V deseti letech se účastnila prvního modelingového konkurzu, od čtrnácti točila reklamy, v patnácti odešla do Milána jako modelka. V sedmnácti se dostala do finále světového Elite Model Look.
- Pět let žila s manželem v Japonsku.
- Založila firmu Tradice, která vrací do módy inspiraci lidovým krojem.
- Vloni vstoupila do povědomí jako tvůrkyně olympijské kolekce inspirované moravským folklorem kombinovaným s japonskými prvky.
- Pro Centrálu cestovního ruchu Jižní Morava navrhla nekonečný vzor a hrací karty s tradicemi.
- Je rozvedená, má tři děti.
