Jak na tom naši senioři jsou, pokud jde o duševní kondici?

Stárnutí jako proces má ryze individuální charakter a je značně variabilní. Co se týká paměti a kognitivních schopností u seniorů, značná část této populace je na úrovni mírné kognitivní poruchy.

Co to znamená?

To znamená, že potíže s krátkodobou pamětí mohou mít obtěžující charakter, ale nijak významně nezasahují do každodenního života člověka. Velká většina starších lidí z nějakého důvodu zapomíná. Je to obecný trend, protože lidé mají vyšší střední délku života, což je samozřejmě obrovská výhra, ale taky to znamená, že ne všichni senioři budou zdraví. Dožívají se sice vyššího věku, osmdesát a více, ale už s nemocemi.

Zdroj: Youtube

Stárnutí není ale u všech stejné. Hraje nějakou roli i životní styl, jaký jsme měli v mládí?

Je to přesně tak. Stáří není jako raz, dva, tři a teď budu nemocný nebo zdravý, nebo napůl nemocný a napůl zdravý. Je to vždy důsledek předchozího způsobu života a samozřejmě i mnoha dalších faktorů. Proto to taky v přednáškách říkáme i mladým lidem, aby dbali na svůj životní styl. Protože když nemají lidé dostatek pohybu a mají nezdravé stravovací návyky, tak to není dobrý základ pro to, až to tělo začne po padesátce s úbytkem hormonální aktivity nějak chátrat. Od narození jsme předurčeni a naprogramováni k tomu, abychom zestárli, a pokud se dožijeme stáří, každého čeká nějaké postupné chátrání a přibývání nemocí. Je třeba také myslet na duševní nemoci, především neléčené deprese, které mohou později vést k rozvoji demence.

Jakou roli hrají ve stárnutí geny? Existuje skutečně gen dlouhověkosti?

Ano, i genetická informace předurčuje jedince k dlouhověkosti. Velmi často se s tím setkávám v praxi, kde některým mým klientům, kteří jsou pečovatelé, je devadesát a více a starají se o své stejně staré partnery. Slýchám od nich, že maminka zemřela v 99 letech, nebo dokonce ve 101.

A jak je to s demencí a ztrátou paměti? Není zapomínání jako zapomínání. Poznáme nějak, že stárnutí našeho partnera nebo rodiče není fyziologické?

To, že nám vypadávají jména, názvy, pojmy, tomu říkáme benigní zapomnětlivost, a to se děje většině lidí, zejména těm nad padesát let. Ale když se to bude stávat častěji a přidá se porucha orientace v čase, potíže s řečí, změny osobnosti nebo snížená schopnost učit se novým informacím a bude-li to trvat aspoň půl roku, tak už je třeba vyhledat pomoc odborníka.

Lze označit Alzheimerovu chorobu jako civilizační?

Na to není jednoznačná odpověď. Jednak tuhle nemoc popsal Alois Alzheimer už v roce 1907, u své padesátileté pacientky, a demence jako choroba, která vede k úpadku intelektu, ta byla popsaná francouzským psychiatrem P. Pinelem již v 18. století. Tehdy byl ale výskyt Alzheimerovy nemoci víceméně vzácný. Na druhou stranu z hlediska zvýšeného počtu lidí s demencí v posledních desetiletích a spolu se stárnutím populace, se stává fenoménem a řadí se tak k civilizačním nemocem.

Ano, ale lidé se tehdy nedožívali tak vysokého věku.

Přesně tak. Se studenty jsme dělali analýzu z dostupných publikací, čeho všeho se lidé v minulosti obávali. A vždycky měli strach z toho, aby nezblbli, nezhloupli. Raději by obětovali tělo než hlavu.

Takže demence byla strašák a tabu vždycky.

A je dodnes. Protože je to nemoc, která se dá léčit, ale není vyléčitelná. Pravděpodobně mají lidé strach z toho, že ztratí kontrolu sami nad sebou a že nebudou schopni sami o sobě rozhodovat. A to nikomu nemusí být v takové fázi příjemné. Takhle ale uvažujeme my, kteří demenci nemáme, ti nemocní si to neuvědomují.

Strašák je to hlavně pro ty, kteří o nemocné pečují?

Je to tak. Nemocný člověk se posouvá, zhoršuje se mu vnímání, pozornost, paměť a ztrácí náhled, neuvědomuje si to. Ne každý v demenci musí být nutně nešťastný. Protože když mají lidé s demencí zajištěny všechny svoje potřeby, rodina s nimi dobře zachází, tak můžou žít docela dlouho a dobře. Rodina ale musí být informována o nemoci a poučena, aby dokázala nemoc přijmout. V tomhle máme v Česku větší problém než v zemích EU, tam mají přístup pozitivnější, vstřícnější.

Proč to u nás nejde, málo o demenci mluvíme?

Možná je to dáno i kulturně, že jsme takoví větší morousové a negativisté. Ale samozřejmě je důležitá osvěta a šíření problematiky péče o lidi s demencí. Pořádáme vzdělávací kurzy a řadu let děláme mnohé, samozřejmě informace se nedostanou vždy a všude do všech koutů a do všech rodin. Nedávno mi v kurzu pro sociální pracovníky říkali, prosím vás, tam u nás, když má někdo demenci, tak přetrvává to, co jsem vídala už dávno, toho nemocného schovávají, aby ho sousedé neviděli.

Třeba ho chtějí ochránit před rozpaky. Chtějí si ho pamatovat, jaký byl.

To je velká pravda. A je to také z toho důvodu, že tu jsou stále mýty a předsudky vůči této nemoci. Pro pečující osoby je to také ztráta konkrétního člověka. Nemusí to být úplná ztráta, není to ztráta celé identity člověka, ale oni to přesto mohou dlouho takto prožívat. Zvláště když je to člověk, se kterým žijí padesát šedesát let, tak si představte, co všechno spolu zažili a vykonali, a teď mají tu nemoc přijmout. Navíc, pokud jsou ve stejném věku, taky jim ubývají síly, mohou být vyčerpaní, bojují se svými nemocemi. Takže do určité míry se brání. A částečně je to i obrana oprávněná, protože každý jsme jiný a potřebujeme tu změnu vstřebávat po svém. Většina pečujících nemoc blízkého racionálně přijímá, emočně však nikoli.

Proč je důležité pro pečujícího, aby nemoc svého blízkého přijal?

Protože pokud je v nepřijetí, nevnáší to nic dobrého do vztahu pečující a opečovávaný. Znamená to, že ten pečující nepřijímá nemoc, která je reálná a má nějaké projevy a s dotyčným zachází, jako by byl zdravý. „Ale prosím tě, proč odnášíš ten hrnek do ložnice, když patří do kuchyně.“ Nebo: „Vždyť jsme to přece vždycky takhle dělali.“ Ale ten nemocný není schopen si to uvědomit a pamatovat, ten to neví, a dokonce se začne přirozeně bránit, to jsem neudělal já, to jsi udělal ty. A nesváděj to všechno na mě. Vlastně pečující konfrontuje opečovávaného, vzniká stres a konflikty. Já rodinám často říkám větu: „Vzít to, co je, a dělat s tím, co se dá.“

Co tedy pečující potřebuje primárně?

Pečující potřebuje mít hned od začátku nějaké informace a poradenství, aby se orientoval v tom, co je to za nemoc a jaké formy pomoci může využít.

A když to odmítá?

No tak to je pak začarovaný kruh. Má na to samozřejmě právo, ale není to žádoucí, protože škodí nejen sobě, ale i tomu blízkému. Ten je od první chvíle víc a víc závislý na pečujícím. Na tom, jaký je ten pečující, velmi záleží to, jakou bude mít nemocný i on sám kvalitu života.

Je tedy důležité znát diagnózu a znát ji včas.

Je to nesmírně důležité. Protože existují léky, které sice nedokážou vyléčit, ale dokážou pozdržet rozvoj progrese onemocnění, a to ve fázi, ve které pacient k lékaři přichází. Stanovení diagnózy často přináší úlevu všem v rodině. Pak může následovat i pomoc nefarmakologická. Důležité je myslet i na to, že potížemi s pamětí se mohou projevovat i jiné nemoci.

Jak a kde se dá nemoc diagnostikovat?

Těch způsobů, jak nemoc diagnostikovat, je několik. V některých městech to není problém, tam si mohou nechat lidé vyšetřit kognitivní funkce v kontaktních místech nebo pobočkách České alzheimerovské společnosti třeba bezplatně v rámci projektu Dny paměti. Další cesta je přes praktika, dále přes klinického psychologa nebo se obrátit přímo na specialistu, tedy neurologa, psychiatra nebo geriatra, kteří jediní mohou předepsat léky a zahájit léčbu.

Jsou v případě demence omluvitelné milosrdné lži?

Je to vlastně milosrdná taktika, kterou pomáháme tomu blízkému. Nechceme mu škodit. Změna kognitivních funkcí způsobuje, že nemocní mají svůj svět a my máme náš, reálný svět. My se k jejich světu můžeme přiblížit, oni k tomu našemu už nikoli. Což znamená, že nejsou schopni rozumět všem souvislostem, tak jako je chápeme my.

Když má někdo z rodiny diagnostikovanou Alzheimerovu chorobu, jakou mám pravděpodobnost, že ji budu mít jednou taky?

Na to není jednoznačná odpověď. Je možné si v případě pozitivní rodinné anamnézy nechat provést genetické vyšetření, které stanoví míru pravděpodobnosti onemocnění Alzheimerovou chorobou nebo jinou formou demence. A i když si někteří lidé nechají provést genetická vyšetření, tak je to velmi diskutabilní, nakolik je to vyšetření relevantní, i když prokáže nějaký nález. Značnou roli hraje právě zmiňovaný životní styl. To znamená, že děti velmi často nemají například stejný způsob života, jako měli jejich rodiče.

Můžeme snížit riziko třeba pravidelným tréninkem paměti?

Jak potřebujeme procvičovat tělo a hýbat se, potřebujeme taky procvičovat mozek. Když ho budeme trénovat, dlouho nám vydrží. S přibývajícím věkem platí významná věta: „Používej to, nebo o to přijdeš.“ To je velká pravda. Jedna věc ale je, jak moc to používáme, a druhá věc je přiměřenost. Z hlediska prevence demence má význam procvičování mozku, ale přiměřené, spontánní a přirozené. Protože jsou lidé, kteří jsou extrémně zaměření na procvičování mozku, třeba hlavu neustále něčím zatěžují.

To není pro mozek přiměřený relax?

Křížovky, sudoku nebo různé kvízy jsou určitě mimo jiné dobrou relaxační terapeutickou metodou v oblasti duševní hygieny. Z hlediska procvičování krátkodobé paměti již není efektivní u seniorů, kteří křížovky luští řadu let, protože už v tomto případě posilují paměť dlouhodobou.

Takže když luštím křížovky přes třicet let, už tím paměť netrénuji?

To už velké trénování mozku a paměti není. Nejlepším joggingem je učit se novým informacím. Mnozí lidé mají i své trenéry paměti, kteří na jejich procvičování dohlížejí a korigují je, což je dobrá cesta. Tím ale neříkám, aby člověk, kterému dělaly celý život radost křížovky, je přestal na stará kolena luštit.

Třeba nový cizí jazyk?

Třeba. Nebo začněte chodit na přednášky historie, umění nebo dělat něco, co vás dříve zajímalo, ale na co nebyl čas.

Patří k tomu i hra na klavír?

Existují výzkumy, že pokud namáháme mozek čímkoli, co děláme a kdy přemýšlíme, tak v podstatě trénujeme kognitivní funkce. Může to být klidně hra na klavír. Dokonce hra na hudební nástroj, a zejména nových skladeb, má stejný dopad na procvičování mentálních funkcí jako trénink paměti.

Co vlastně ty kognitivní funkce jsou?

Jsou to poznávací funkce, které nám říkají, jak poznáváme svět. Jednak v nás, ale i kolem nás. Ty pak ovlivňují naše city, vůli, hodnoty, normy. A pozor, kognitivní funkce velmi výrazně souvisejí se soběstačností člověka. To je na nich to nejdůležitější. Jakmile jsou oslabené, začíná závislost. A právě demence se projevuje poklesem na úrovni kognitivních funkcí. Patří sem paměť, řeč, pozornost, zrakově-prostorové schopnosti, kde je člověk schopen nakreslit nějaký obrazec, a poslední jsou exekutivní funkce neboli schopnost plánovat, rozhodovat se a řídit.

Je pravda, že nemocný i v pokročilé fázi nemoci má zachované emoce?

Je to tak, i když schopnost empatie se postupně ztrácí. Pocitově ale člověk s demencí vše zpracovává až do posledního momentu svého života. On sice neví, že tohle je Jaruška a tohle je Honza, ale ví, že k němu patří. To, že někam patřím, že mě tam přijímají, že mi tam někdo pomůže, že má ke mně dobrý vztah, to zachovává jeho důstojnost, která se vrací zpětně i k nám. A tohle je pro ně důležité. Když budete z péče o blízkého vyčerpaná, nenecháte si pomoct a poradit, tak se péče v domácím prostředí stane neúnosnou a zkrátí se doba, kdy nemocný může doma být. Jde nám o to, aby pečující přijal nemoc, měl o ni dostatek informací, aby mohl volně dýchat a dobře fungovat. Pak se bude dobře cítit i nemocný.

Může člověk s demencí dožít v domácím prostředí?

Péče se obvykle v určitém bodě stává neudržitelnou. Zde hovoříme o pečovatelské zátěži. Dojde k nějakému zlomu a ten zlom může být na straně nemocného nebo pečujícího. Valná většina pečujících dojde k závěru, že doma to udržitelné už není, zvláště když je ta péče čtyřiadvacetihodinová. Ale pokud člověk není na péči sám, pomáhá rodina a sociální služby, je samozřejmě možné pečovat doma až do konce.

Setkáváte se mezi pečujícími s pocity viny, že to nezvládli a museli využít služeb nějakého domova?

Velmi často. To řešíme téměř vždy, když dojde k umístění do nějakého zařízení.

Co si vyčítají?

Že selhali a nedokázali se postarat o svého rodiče nebo partnera. Vždyť jsme přece byli manželé, dali jsme si závazek, slíbila jsem mamince, že se o ni postarám, že ji nikam nedám.

Dokážete v nich pocit viny zlomit?

Dokážu to s nimi zpracovat. Povídáme si o tom, proč se takhle rozhodli, proč tenhle krok museli udělat. Pokud nemá dotyčný možnosti si projít, proč se takhle rozhodl, pak pocity viny bude trpět dlouhodobě. Může napsat třeba pomyslný dopis blízkému, kterého někam musel umístit, jak to bylo neudržitelné, co ho formovalo i deformovalo, pak ten dopis zavřít, uklidit a potom už na to nemyslet, v klidu usnout a nechat to něčemu nebo někomu vyššímu.

Co vám v práci dělá největší radost?

Dělá mi radost, že těm lidem něco předávám a že jim mohu ukázat cestu, po které se dá jít. A že oni z toho pak profitují a dávají mi zpětnou vazbu, že se to povedlo. To mě moc povzbudí. Myslím, že všichni pečující by měli mít kolem hlavy svatozář, protože to, co dělají, si zasluhuje obdiv a velkou úctu.

EVA JAROLÍMOVÁ (63)

  • Vystudovala psychologii na FF UK.
  • Absolvovala řadu terapeutických kurzů včetně krizové intervence a školení se zaměřením na péči o seniory s demencí u nás i v zahraničí.
  • Pracuje jako psycholog a konzultant v České alzheimerovské společnosti a v Gerontologickém centru v Praze.
  • Publikuje u nás i v zahraničí.
  • Přednáší na UK.
  • Je lektorkou řady kurzů pro pracovníky v sociálních službách i ve zdravotnictví.
  • Je vdaná, má 2 děti, 4 vnoučata.
  • Ráda cestuje, věnuje se pěší turistice, chalupaří, má ráda hudbu, zejména vážnou, a ráda čte.

Zdroj: časopis Vlasta

Související články