Když se člověk podívá na výčet vašich aktivit, řekne si, že musíte být workoholik. Sedí to na vás?
Workoholik určitě nejsem. Prostě jenom ráda využívám toho, co život nabízí, tedy včetně té práce. Zjistila jsem, že dlouhodobé nicnedělání mi nedělá úplně dobře. Když se můžu kreativně vyjádřit, je to vlastně za odměnu, protože dělám věci, které mě baví. A je jich hodně, to je pravda. Můžu si to dovolit i díky mým skvělým a věrným spolupracovníkům, s nimiž tvořím knihy, diáře, scénáře a další projekty už několik let. A díky fanouškům, kteří mou tvorbu podporují, stále je zajímá a chtějí se nechat inspirovat. Bez nich by to bylo těžší.
Vážně si někdy nepřipadáte zahlcená?
Nejste první, kdo se mě na to ptá, ale mně to tak nepřijde. Baví mě využívat ten potenciál a tím, že se neustále učím nové věci a dělám tím třeba někomu radost nebo ho inspiruji, to vypadá, že je toho tolik. Je pravda, že se neumím věnovat už jen jednomu oboru, protože se vlastně v mých profesích všechny prolínají… Jasně, že se někdy cítím zahlcená, to je normální. Beru to jako součást procesu nebo jako takovou malou daň.
Magazín Herbář moderujete už deset let. Jak tu dobu ze svého pohledu vnímáte – je to málo, nebo naopak moc?
Je to tak, jak to je. Uběhlo to rychle, ani jsem si nevšimla, ale to je prostě život. A když to mě i diváky stále baví, roky se nepočítají. To je jako v dlouhodobém vztahu. Je to moc dlouho, že jste s někým, kdo vás má rád, nebo je čas to ukončit?
Tak se zeptám jinak – s jakou vizí jste do toho před lety šla a o co se v Herbáři snažíte dneska?
Měla jsem malé děti, objevovala jsem dary přírody, chtěla jsem být více eko, bylo potřeba něco uvařit pro rodinu, chtěla jsem bavit sebe i diváky. Tak jsme ten scénář natočili a čekali jsme, že těch prvních 11 dílů bude i posledních. I tak jsem se tehdy cítila cool, že se náš smělý sen o magazínu životního stylu převlečeného za kuchařskou show dostal až na obrazovky veřejnoprávní televize. No, a dnes už je těch dílů natočeno 111. Za ta léta jsme se v Herbáři pokusili vycizelovat pohodu na obrazovce a zároveň sdělit i témata, která jsou vážná, ale podaná pozitivní motivací. Zajímá mě, co můžeme my všichni udělat pro zlepšení životního prostředí, s úctou k půdě, vodě, tradici, lidské práci, ke hmyzu a zvířatům. To se pak odráží i na našem talíři a konec konců na tom, jak se cítíme.
Zahrada asi pro vás není jen kousek země. Co tam hledáte a nalézáte?
Na zahradě můžu tyhle vznešené cíle realizovat prakticky. Ostatně jako každý, kdo pochopil, že mít kousek půdy je velký dar a byla by škoda jej znehodnocovat například nadbytečnou chemií nebo unifikací odrůd. Na zahradě může bujet život ve všech jeho podobách a to mě fascinuje. Střídání ročních dob, sucho, deště, neuvěřitelně odolná semínka, která se hlava nehlava derou na světlo a vzniká malý zázrak. Květy a hmyz, plody a práce, která je za vámi hmatatelně vidět… Mám ráda zahradu divokou, ta mi ukazuje, že příroda je mocná a často vůbec nepotřebuje pomoc, jen porozumění.
A dokážete někdy sedět jen tak s rukama v klíně? Prostě nic nedělat a užívat si to?
Víte, já jsem taky dost lenošivá a umím si takové chvíle vychutnat. Když můžu, třeba tři dny jen čtu, mám ráda tlusté knihy. Když mě chytne binge watching (pozn. red. sledování seriálů non-stop jeden díl za druhým), rozhodně se nebráním. Miluju přišívání knoflíků a různé malé opravy oděvů, ale to už nemám ty ruce v klíně, co? Nebo denní snění, to se dá praktikovat takřka denně.
Zahrádkaření byl kdysi vysmívaný koníček, dneska je to bez přehánění trend. Máte pro to nějaké vysvětlení? Co lidi, a to i ty mladé, vede k tomu, že se hrabou v hlíně?
Mladí možná touží po doteku s realitou. Už se nestydí, jako my kdysi, za domácí rodinné výdobytky. Už ochutnali, jak dobré je prosluněné rajče ze záhonu v sezoně, nebo že z vlastní dýně se dá uvařit pro spoustu přátel. Chtějí měnit svět, jako jsme to chtěli my, ale neměli jsme tolik prostoru, vědomostí a podpory. Zahradničení uklidňuje, pořád se hýbete, my ženy máme nějak přirozeně dané, že se po odchování dětí radujeme z nových plodů. Je to koníček pro páry, kde se mohou potkávat nad společným dílem a udržovat hezký vztah. Muži jsou velmi kreativní a rádi zkoušejí nové postupy, odrůdy a sekačky. Je to kontakt s přirozeností, i když je zahradničení vlastně trochu ohýbání té přírody.
Ve svém pořadu mimo jiné čerpáte z moudrosti našich prababiček a babiček. Když se podíváte na svou vlastní rodinu, najdete v ní nějakou ženu, která si se vším věděla rady? Která i z mála vyčarovala hodně?
Určitě, protože ženy si musí vždycky nějak vědět rady. Moje prababička Hedvika byla malinká, hodná, měla roztomilý hlas, byla z Moravy, pořád v zástěře a nechtěla do domova důchodců, protože věděla, že bez okopávání brambor a práce kolem domu umře. Moje babička Libuška byla úplně z jiného těsta. Samostatná, ve svém oboru respektovaná, městská žena, která uměla jazyky a žít po svém. To mě fascinovalo. A moje veselá maminka, se kterou je vždycky zábava, má prostě zelené ruce, jak se říká – co zasadí, to jí vyroste. Ale nesmím opomenout i mého tátu, který je strašně zručný a návštěvy v jeho dílně pro mě byly vždycky velké vzrůšo. Všechno to nářadíčko, vůně dřeva, pájky. Dneska už takových mužů moc není. Takže i díky němu leccos svedu.
Narodila jste se v Benešově, ale vyrůstala v Mělníku. Jaké bylo vaše dětství?
Do čtyř let jsem žila na velikém zemědělském statku. Dnes už po něm není památky. Až na ten památný Žižkův strom. Byla jsem pořád venku, to mě myslím formovalo. Později na sídlišti jsem po dešti vybíhala ven a hrála si s blátem. To jsou mé rané vzpomínky. Pískoviště mě moc nebralo, spíš různý trávy a život v potoce. Musím říct, že jsem díky svým rodičům měla moc hezké dětství, byla legrace.
Schválně, bavil vás jako žačku přírodopis? Nebo jste přírodu objevila až v dospělém věku?
Měli jsme výbornou paní učitelku, která nás dokázala strhnout, že jsme dobrovolně zůstávali po škole a hltali vědomosti o bylinách. Uměla jsem i jejich latinské názvy. Dokonce jsem něco vyhrála v okresním kole přírodovědné olympiády. Bylo to takové přirozené, já a rostliny, už tenkrát.
Jednu dobu jste se živila jako tanečnice v jednom vyhlášeném americkém klubu v Praze. Jak na tuhle etapu, která vypadá velmi atraktivně, vzpomínáte?
To byla spíš taková brigáda, tancování mě strašně bavilo. Fungovali jsme s holkama i klukama jako takové předtančení nebo spíš roztančení parketu. Měli jsme na sobě super oblečení z Ameriky od tehdejší majitelky, jako takovou uniformu, pili jsme kolu z postmixu zadarmo a užívali jsme si v nádherně vyzdobeném klubu. To bylo tenkrát pro mě jako studentku konzervatoře něco. Ke konci tisíciletí to byl nejlepší taneční klub u nás. Půl roku skotačení ob den mi stačilo, ale i díky této zkušenosti jsem se vlastně pak stala zpěvačkou a součástí kultovní kapely The Ecstasy of Saint Theresa.
A co vám do života dala konzervatoř?
Krásná přátelství, nejlepší profesory a vzory – Janu Preissovou, Ladislava Mrkvičku a Jaroslava Satoranského. Byli jsme silný ročník – Jan Zadražil, Ivana Jirešová, Linda Rybová, Jan Teplý, Matěj Hádek a další. Bylo nám spolu fajn.
Už čtyřiadvacet let jste členkou pražského Národního divadla. Co vás tam tak dlouho drží?
Asi jsem věrná. Mám ráda dlouhodobé vztahy a velké divadelní výpravy. Víte, já to moc nepočítám a nepřikládám tomu až takovou váhu. Prostě někde pracujete, zažíváte vzlety i pády, ale zároveň žijete i život bez jeviště. Dokázala jsem si najít balanc mezi svými aktivitami, rodinou a herectvím a k divadlu se ráda vracím.
Televizní diváci vás mají mimo jiné spojenou s postavou vyšetřovatelky Karly Langerové. Jak jste si tuhle roli i prostředí, kde se seriál Šéfka odehrával, užila?
To bylo skvělé. Ani jsem se nemusela na castingu moc snažit, prostě si to sedlo. Původně jsem tedy snila o roli v historickém detektivním žánru, miluju Hercula Poirota, ale tohle bylo tak neznámé a zároveň protichůdná role, že jsem si to užila náramně. Předtím jsem tak intenzivní natáčení nezažila, ale bylo to velmi občerstvující. A navíc s profesionálním týmem a výbornými hereckými kolegy. Tímto zdravím Honzu Holíka a Petra Konáše, se kterými jsme spolu strávili na place čtyři měsíce.
U diváků už nějakou dobu bodují nejenom detektivky, ale i příběhy z lékařského prostředí. Čím si to vysvětlujete?
Řeší se problémy někoho jiného, a ty jsou velmi atraktivní, řekla bych. Člověk prožívá strach z lidí a obavy z nemoci v bezpečí obývacího pokoje, nejlépe v blízkosti kuchyně. My diváci jsme podle mého trochu masochisti a rádi se trápíme problémy postav na obrazovce. Mě osobně třeba díla na pozadí nemocnice moc nelákají, raději sleduji nějakého lúzra vyšetřovatele, kterého samozřejmě tajně miluju, a když to skončí, hledám za něj hned náhradu na jiné vysílací platformě. Takže je v tom i kus romantiky.
Jste maminkou dvou synů. Jak zvládáte jejich pubertu?
To je otázka spíš na ně. Zatím to není tak divoké, jak by mohlo, ale když si vzpomenu na sebe, bude to ještě dlouho trvat. Jak se říká: malé děti menší starosti, velké děti větší starosti. To jsem kdysi pokládala za takovou tu trapnou poznámku starších lidí se „zkušenostmi“. Teď už jsem ve fázi trapnosti já sama a je to tedy občas opravdu výživné. Na druhou stranu musím říct, že spoustu strachů, nedorozumění a neempatie přinášíme my jako rodiče. Je to neustálé vzdělávání se v komunikaci a otevřenosti vůči nové generaci, která vyrůstá v nepoměrně jiném prostředí a životním stylu než my. Jako, hezky se to říká, ale někdy to bolí.
V osobním životě jste obklopena jenom muži. Co jste se od nich a jejich vidění a vnímání světa naučila?
Abych, pravdu řekla, tak nevím. Nad tím jsem nepřemýšlela. Snad proto, že je to soužití tak intenzivní. Tak snad až se mě zeptáte za pár let…
Žijete v dlouholetém spokojeném partnerském vztahu. Co si o manželství myslíte?
Pro mě je ve vztazích nejdůležitější důvěra. Takže jestli je svazek volný nebo pod smlouvou manželství je mi jedno. Jako zásadní vnímám i podobné nahlížení na život, podobnou životní filozofii. A pokud jsou ve vztahu děti a není to patologické prostředí, pro mě osobně jdou všechny neshody stranou a mám pocit zodpovědnosti za jejich bezpečí a útočiště. Někdy se zdají být spory neřešitelné, ale na úkor vlastního ega bych děti, potažmo vztah, nedávala všanc. Nikoho však nesoudím, každý své situace prožívá jinak, každý je jinak emočně vybaven.
Prozradíte nám něco o svém manželovi?
Hodně se nasmějeme, to mě dost baví. Pořád si povídáme a něco rozebíráme, to je inspirativní. Můj muž je velice pracovitý, což mi velmi imponuje. Máme se prostě rádi.
Jak u vás v rodině vypadá ideálně strávený den? Co děláte, když jste všichni pospolu?
Nejvíc mě baví, když o prázdninách vyrazíme obytňákem do zahraničí a žijeme si v tom malém prostoru, jezdíme na kolech z kempů do měst a poznáváme společně jinou kulturu, prostředí, jídlo. Na to máme vždycky nejlepší vzpomínky.
Nedávno začal nový rok. Jaké jsou vaše sny, vize a přání?
Budu moc ráda, když dokončím nové knihy, které mám v plánu, vytvořím diář pro další rok, natočím pár hezkých televizních věcí včetně Herbáře, nazkouším něco v divadle, načtu další knihu, vymyslím nějaký hezký produkt do zahrady nebo kuchyně… Ale hlavně žádný stres, hezké vztahy a krásné přítomné okamžiky.
Jak vnímáte jako žena vlastní stárnutí?
Už celkem citelně. Každý den. Nic už není zadarmo. Ale neměnila bych. Těším se na to všechno, co mě ještě může potkat. Prohlubují se přátelství, posunují se hodnoty. Jen ty děti kdyby furt nerostly. Už se docela těším na vnoučata. Teda, až bude ten správný čas.
A jak vidíte sama sebe za takových deset patnáct let?
No právě s těmi vnoučaty, jak budu oblíbená babička a přitom stále oblíbená maminka. Jak se dovyplní všechny mé sny a touhy mých dětí. Jak budu se svojí kamarádkou chodit na výstavy a na výpravy a pak si dáme rakvičku v cukrárně. A pak půjdu domů za mužem a budeme se bavit o sadbě rajčat. Nebo o tom, jak mě život s muži ovlivnil a co jsem se od nich a jejich vidění a vnímání světa naučila.
KATEŘINA WINTEROVÁ (47)
- Rodačka z Benešova, vystudovala Pražskou konzervatoř, od roku 1998 je členkou Činohry Národního divadla.
- Zahrála si v řadě filmů (např. Toman, Bourák nebo Signál) a televizních seriálů (Šéfka, Marie Terezie, Terapie).
- Zpívala ve skupině The Ecstasy of Saint Theresa, v roce 2002 získala Cenu Anděl za zpěvačku roku.
- V České televizi řadu let moderuje pořad Herbář. Je také autorkou několika úspěšných knih a diářů a má vlastní web Culina Botanica.
- Je vdaná a má dva syny.
Zdroj: časopis Vlasta
