Setkáváme se v kavárně s antikvariátem, čtete ráda životopisy?

Určitě! Zrovna tady vidím životopis herce Ladislava Peška, který se mi moc líbil. V autobiografiích umělců nacházím inspiraci. Často vidíte, co museli překonat, že narazili na mnoho překážek a těžkostí. Je motivující vědět, že nejste sami, na koho je toho někdy hodně a kdo občas sám hledá cestu, i k sobě.

Kdo vás takhle naposledy inspiroval v knize?

Nedávno jsem vyloženě zhltla knihu Důvod k naději o bioložce Jane Goodall, která se ke mně dostala úplnou náhodou. Tedy věděla jsem o její práci v Africe, ale nikdy jsem se hlouběji nezajímala o její život, myšlenky a pohled na svět. A vtipné bylo, že jen pár týdnů po přečtení knihy jsem náhodou vyrazila do Tanzanie.

Zdroj: Youtube

Mluvíte o náhodách. Věříte, že k vám přicházejí osudové věci?

Ano. Baví mě sledovat, jak je vše propojené, a myslím, že součástí mojí každodennosti je všímat si těchto náhod, které podle mě vůbec žádné náhody nejsou. Věřím, že když k vám něco má přijít, tak to přijde.

Jak jste se dostala do Tanzanie?

Byla to poznávací cesta a dlouho můj sen. Už v prvních školních slozích jsem psala, že jednou odjedu do Afriky a založím nadaci na záchranu slonů. Vyrostla jsem na přírodovědných dokumentech a vzpomínám, jak se mnou bolestně cloumaly příběhy o zabíjení slonů kvůli slonovině. Tehdy jsem si říkala, že s tím v dospělosti něco udělám. Zatím jsem neměla příležitost, ale alespoň jsem se setkala s lidmi, kteří v takových parcích pracují, a poslechla si jejich příběhy. No a co si budeme povídat, také jsem tam jela k moři, byla to první příležitost k vydechnutí po pracovně ohromně nabitém loňském roce.

Je Tanzanie nejvzdálenější místo, kde jste kdy byla?

Teď bych se musela podívat do mapy, ale myslím, že ano, že Tanzanie je ještě dál než třeba Indie, kam jsem také měla možnost se podívat.

Pravda, vy jste přece hrála s divadelní společností v Indii, což je fascinující. Jak jste se k této práci dostala?

Zpětně si taky říkám, že je to fascinující. Vždy jsem si přála pracovně cestovat a mám radost, že se to děje. Do Indie jsem odjela na mezinárodní divadelní festival se společností Prague Shakespeare Company. Měli jsme štěstí, jen pár dní po našem návratu se tady objevil první případ covidu a nastala karanténa.

Jaké to bylo hrát Shakespeara v Indii?

Hráli jsme v různých divadlech a kampusech divadelních společností. Nejdéle jsme byli v Novém Dillí. Vzhledem k tomu, že Indie byla britskou kolonií, mnozí lidé umí perfektně anglicky. Zajímavé je, že starší lidé často lépe než ti mladší, a to i ti, kteří jsou na lepší sociálně-ekonomické úrovni a mohou chodit do školy. Přijde mi, že u nás je to naopak.

Jak jste se dostala k hraní v anglicky mluvící divadelní společnosti?

To je dlouhý příběh. Na poslední dva ročníky gymnázia jsem odešla z Vlašimi do Prahy. Chtěla jsem být blíž divadlu, castingům a také se co nejlépe připravit na DAMU. V Praze jsem začala chodit do dramaťáku a zároveň se u jedné herečky připravovala na přijímačky. Ona sama kdysi spolupracovala se Shakespeary a upozornila mě, že hledají lidi do nové hry. Úplné křoví. Ozvala jsem se jim, vzali mě a postupně jsem s nimi rostla a vypracovala se. V Indii jsme hráli Richarda III., kde už jsem měla dvojroli prince a princezny.

Liší se indické publikum od českého?

To je těžká otázka, už je to nějaký čas. Bylo tam tolik zážitků a vjemů, že tohle si ani neuvědomuji. Každopádně se mi líbilo, že festival probíhal v atmosféře oslav a tanců. Celé to mělo trochu jinou energii.

Jak na vás působila samotná Indie?

Byl to silný zážitek. Je to místo obrovských kontrastů a člověk si tam dobře uvědomí tamní široce rozevřené socioekonomické nůžky. Na jedné straně vidíte neuvěřitelné paláce, místa plná kultury, fantastického jídla a úchvatné historie, pak ale zajdete hlouběji do centra, kde žijí lidé v prachu na ulici, v absolutní chudobě a špíně. Je to děsivé i krásné zároveň. Z Nového Dillí jsme jeli na jih do jednoho ašrámu poblíž města Čennai. To bylo zase něco úplně jiného, ale znovu kontrast. Nádherná příroda, palmy, pláže a zároveň odpad a špína podél ulic. Něco takového otevírá oči, v tom vidím kouzlo cestování.

U Shakespearů se zřejmě mluví anglicky, hlásila jste se tam se znalostí angličtiny?

Jasně. To je moje další obrovská cesta. Odmala miluji angličtinu, určitě díky profesorce, ke které jsem ve Vlašimi chodila na doučování. Chtěla jsem si zlepšit svou školní angličtinu a ona byla nesmírně inspirativní. Probudila ve mně vášeň pro jazyk. Její dcera studovala na Oxfordu a mně se to líbilo. Říkala jsem si, že bych něco takového také chtěla – studovat na Oxfordu nebo žít v Anglii. Shakespeaři mě pak posunuli ještě dál. Díky nim jsem se v angličtině cítila úplně přirozeně, otrkala jsem se, a když jsem skutečně odešla do Londýna, tak jazyk už pro mě nebyl výzva ve smyslu domluvit se, ale zase jsem tam hlouběji začala pracovat na akcentu.

Kdy jste odešla do Anglie?

Po maturitě. Šla jsem tam studovat herectví. Mně tady totiž nevyšlo DAMU, k němuž jsem se upínala. Tehdy jsem to brala fatálně, myslela jsem, že když chci být herečka, musím jít přes DAMU, kterou jsem brala jako takové oko jehly, jímž musím projít. Dnes už vím, že jsem na přijímačkách byla moc křečovitá. Když jsem se z toho zklamání oklepala, přemýšlela jsem, co dál. Hledala jsem motivaci, abych si zase mohla trochu věřit a napadlo mě zkusit hereckou školu v Londýně. Vždy jsem chtěla pracovat v zahraničí, tak proč ne hned. Dodnes z těch kurzů čerpám, a nejen z nich. Byla to krásná lekce v tom, že každý opravdu může mít svoji cestu, i velká zkouška – sama v nové zemi.

To už jste ale asi trochu zažila po příchodu do Prahy.

Ano, to je pravda. V jistém smyslu to byl srovnatelný přechod, na hodně věcí jsem byla připravená. Mnohokrát v životě jsem byla někde ta nová. Několikrát jsem měnila školu, kde jsem byla nová jen já, takže tohle mi vůbec nevadilo. V Londýně jsem navíc měla zázemí, bydlela jsem v rodině s malým chlapečkem, kterého jsem hlídala za jídlo a bydlení. Bylo to příjemné.

Pokusila jste se sehnat si tam zahraničního agenta?

Ano. To je nutnost, je tam hodně lidí, spousta hereckých center, cizinci, kteří přijíždějí a chtějí hrát. Když se člověk trochu zorien tuje, vidí, že bez agenta se o dobré práci nedozví. Když jsem se do Anglie předloni vrátila, začala jsem spolupracovat s jednou agenturou a dostala se třeba ke castingové režisérce pro bondovky. Už to mě nabíjelo. Druhý pobyt jsem ale výrazně zkrátila, protože jsem tady dostala hezké nabídky. Váhala jsem, ale nakonec jsem si řekla, že na kariéře může člověk pracovat z více stran. Někdy je lepší dolévat do jednoho šálku – třeba být v Anglii, jindy zase do jiného a pracovat zde. A neupínat se jen na jednu věc. Vím ale, že bych chtěla být evropskou herečkou.

Máte zkušenosti se zahraniční i českou produkcí. Jaký je mezi nimi rozdíl?

No upřímně, u té zahraniční úplně vidíte, jak se tam míhají finance. Ať už na „velikosti“ setu, počtu lidí, techniky, a také se to samozřejmě odráží na výši vašeho honoráře. A pro mě osobně je inspirativní poznávat zahraniční kolegy a bavit se s nimi o práci. Je skvělé vidět a utvrdit se v tom, že ve světě je spousta herců, kteří jsou pouze u filmu a jsou uznávaní za své kvality. Že film a divadlo jsou vlastně dvě odlišné formy umění, tedy i herectví, ale naprosto rovnocenné.

Vždyť za sebou máte Shakespeara v Indii.

Jo, to ano, já si nepřipadám méněcenně, ale je příjemné si povídat i o jiném vnímání herectví. O tom, že je normální cestovat kvůli práci po světě. Neříkám, co je horší a co lepší, ale mně to vyhovuje takto. A tady příliš nepotkávám lidi, kteří by zkusili vyjet ven. Takže mě pomáhá mluvit se zahraničními kolegy, protože si pak nepřipadám, že jsem jediná na světě, kdo to chce dělat tímto způsobem, a že je to reálné.

Baví vás, když netušíte, kam vás život posune, nebo to máte raději trochu nalinkované?

To určitě ne. Mě baví, když nevím. Líbí se mi dobrodružství, svoboda a pocit, že se mohu pro něco nadchnout a skočit do toho po hlavě. Jsem opravdu spokojená a myslím, že žiju vzrušující život, ale samozřejmě, že každého někdy přepadne pocit nejistoty a strach z toho, co bude. Zejména když se něco nepovede. Já už ale vím, že v takové chvíli musím změnit svůj mindset, přenastavit mysl, a říkat si, že to mě právě baví, že může přijít úplně cokoli. Ale lhala bych, kdybych tvrdila, že nejšťastnější jsem, když vůbec netuším, co bude.

Asi na sobě hodně pracujete.

To ano, snažím se. Chodím také na terapie, což je úžasná psychohygiena, a myslím, že za poslední dva roky jsem se hodně posunula.

Co vás přivedlo k psychoterapii?

Problém s jídlem. Trpěla jsem anorexií, která se při léčbě přetavila v bulimii. Dostávala jsem se z toho pomalu. Psychoterapie je následná léčba po intenzivnější léčbě. A jsem na sebe v tomto ohledu opravdu hrdá, protože jídlo, které bylo dlouho alfou i omegou veškerého mého přemýšlení, na terapii už skoro neřeším, a to ani v těžších chvílích.

Jsou třeba i celé dny, kdy na to vůbec nepomyslíte?

Absolutně! Vím, že musím být opatrná, dávat si pozor, hlavně když se dostanu do nějakého bodu vyčerpání nebo mě něco rozhodí. Mám v sobě tendence vrátit se ke špatným vzorcům, je to pořád moje slabina, takže v takové chvíli musím zatáhnout za ruční brzdu a říct si, že to je taková upomínka – je toho na tebe moc, teď musíš zvolnit a chvíli se zase starat o sebe. Vím, kam by to mohlo vést, a to nechci, protože vím, jaký život chci žít.

To je skvělé. Není to ale někdy těžké ve vaší profesi herečky?

Je zajímavé, že během léčby, kdy jsem docházela do stacionáře pro poruchu příjmu potravy, což bylo ještě před hereckými školami, mi říkali, že je možné se vyléčit, ale ať zapomenu na herectví. Opakovali, že je to náročné prostředí, je tam tlak na vzhled, zkrátka, že to nebudu moci dělat. A to mi asi neměli říkat, protože kdykoli mě kdokoli v něčem podceňuje, tak mě naopak nabudí a já si říkám, no počkej, já ti ukážu. Věřím v sílu jednotlivce, prostředí kolem vás je takové, jaké si ho nastavíte. Nemusíte splňovat žádné škatulky. Nakonec kouzlo každého herce tkví spíš v jeho charismatu, v jiskře v oku, a tu máte nejzářivější, když jste v pohodě, a to rozhodně není ve chvíli, kdy jste unavený a vyhladovělý.

Začala jste mít potíže s jídlem právě kvůli nějakému škatulkování?

Myslím, že to nebylo ani tak o vzhledu jako o vyhroceném pohledu na to, jak dělat všechno dobře. Jsem cílevědomá ze své podstaty, ale neuměla jsem s tím moc pracovat. Vždy jsem se do něčeho příliš zakousla, že jsem byla ochotná se pro to zničit. I ve škole, kdy jsem byla schopná jít spát ve čtyři ráno, jen abych byla stoprocentně připravená na test. Zpětně jsem pochopila, že člověk má o sebe pečovat, ne po sobě šlapat. Dnes bych rozhodně byla jiná studentka, neměla bych samé jedničky. Spousta věcí za to nestála, ale myslím, že to tak mělo být. A snad i díky tomu svému perfekcionismu, který stále trochu odbourávám, jsem se zase dostala na řadu zajímavých míst. Člověk musí mít disciplínu a konzistenci, když chce něčeho dosáhnout, ale nesmí na sebe příliš tlačit. Když se trochu uvolní, přijde toho k němu víc.

Chtěla jste být vždycky herečka?

Myslím, že to byl zase osud, náhoda, která není náhoda. Ve čtvrté třídě jsem začala chodit do dramaťáku, aniž bych vůbec tušila, co to je. Ono se to na ZUŠ jmenuje Literárně-dramatický obor, což mi nic neříkalo, ale chodila tam moje kamarádka, kterou jsem moc obdivovala a chtěla jsem být hlavně s ní. A tam jsem najednou pocítila to, co nikde jinde. Měla jsem hodně kroužků, sporty, tanečky, flétnu, ale nikde to nebylo jako na dramaťáku, kdy jsme v závěrečném představení vystoupili na scénu a mně bylo jasné, že to je můj život a to budu dělat. Tehdy jsem si říkala, proč by vůbec někdo mohl chtít dělat něco jiného, když existuje herectví. A brala jsem jako naprostou samozřejmost, že my všichni, co chodíme do dramaťáku, budeme profesionální herci. Zůstala jsem ale jen já.

LEONA SKLENIČKOVÁ (1998)

  • Filmová herečka • Pochází z Vlašimi.
  • Absolvovala herecké kurzy v Londýně, hraje v zahraničních produkcích.
  • Poprvé se objevila ve filmu Modelář Petra Zelenky.
  • Hrála mj. Ve filmech Petra Bebjaka Stínohra nebo v pohádce Krakonošovo tajemství, kde ztvárnila postavu Lidušky.
  • Hrála v divadelní společnosti Prague Shakespeare Company.
  • Objevuje se v několika seriálech, mj. Sex O´clock, Stíny v mlze.
  • Připravuje se na natáčení krimi seriálu se srbským hercem Predragem Bjelacem.
  • Rodiče a dva bratři žijí ve Vlašimi.

Zdroj: časopis Vlasta

Související články