Sešly jsme se v divadelní kavárně těsně před představením. To mě trošku překvapilo. Jste nervák, nebo kliďas?
Představení, které dnes hrajeme, hrajeme už druhý rok, takže tréma začíná opadávat. Obecně jsem spíše kliďas, trému si odbývám na premiéře.
Hrát se bude Ošklivec, kde ztvárňujete více postav. Je příjemnější vystřídat si během jednoho představení více poloh, nebo je to naopak náročné?
Záleží na tom, jaké postavy jsou. Ale je fakt, že když má herec jen jednu postavu, zpravidla se nabízí, že bude mít nějaký dramatický vývoj, takže je to pro herce všeobecně možná zajímavější práce. Když máte za představení pět figur, je asi jasné, že ne všechny si projdou nějakým dramatickým obloukem. Ale musím říct, že u Ošklivce je to trochu jiné, protože autorovi se podařilo oblouk napsat i těm, co nemají nejhlavnější roli. Zrovna tady si tedy střídání dvou rolí užívám. Měním polohu v rámci jedné scény, a to je herecky zajímavý úkol.
Jedna z těch postav, manželka Fany, má za partnera mimořádně ošklivého muže. Láska si ale nevybírá a vzhled není to nejdůležitější.
Určitě není jen o vzhledu. Mně se třeba na mužích vždycky líbila energie, kterou vyzařují, nebo úsměv. A to dřív, než jsem se jim vůbec podívala do obličeje, jestli jsou pohlední. Ostatně, slovo pohledný je dost zavádějící, protože každý si pod tím představujeme něco jiného. Co se týče Fany, na začátku můžeme vidět skutečně čistou lásku. Když mu říká, že je krásný uvnitř.
Tak na začátku vztahu vidíme obvykle všechno růžově. Chyby se začínají drát na povrch až později. Je něco, co byste u svého partnera neskousla?
Ve vztahu bych asi nesnesla, kdyby mi partner nevěřil a nedůvěřoval a kdyby omezoval moji svobodu.
Jak vnímáte fyzickou krásu? Je pro herečku důležitá?
Fyzickou krásu vnímám asi jako každý. Jsou lidi, kteří vás prostě na první pohled něčím zaujmou. Ale je to asi podobně, jako to vnímám u mužů. Není to vždycky dokonalý make-up, krásná postava nebo naprosto symetrický obličej, co mě u lidí za ujme. Jde spíš o energii, vyzařování. A tak si myslím, že je to i s fyzickou krásou herečky. Věřím, že to, jak přistupujete k věcem, i vaše zkušenosti, se vám v obličeji odráží. To všechno je pro herečku důležité. Nebo aspoň pro tu herečku, kterou bych já chtěla být. Tou, která nemusí být za každou cenu vždy „krásná“. Už v dospívání jsem neměla pocit, že musím jako holka podlehnout všem trendům. Byla jsem docela úleťák.
Úleťák? V čem?
Vždycky jsem chtěla něco, co holky nemají. Stříhala jsem si třeba vlasy nakrátko, holila si hlavu strojkem. Nikdy jsem v sobě neměla to, že herečka musí být krásná. Lámat se to začalo až na DAMU.
Jak?
Ale ne ve smyslu, že bych musela být krásná nebo že je to důležité k mému povolání, ale spíše jsem si začínala uvědomovat, že musím působit univerzálně a že jako herečka musím pojmout širokou škálu rolí.
Takže žádné tetování třeba…
Jako herečka si nemůžu potetovat obličej nebo si permanentně holit půl hlavy a druhou nechat dlouhou, protože budu chtít hrát asi i dobovku. Takže si člověk začne uvědomovat zodpovědnost za herecké povolání a že se k tomu musí postavit. Nejsem ale zas tak konzervativní, abych měla pocit, že si nemůžu udělat vůbec žádné tetování. Když se vrátím ještě k té fyzické kráse, pro naše povolání je to spíše o tom, co z herce vychází, než o tom, jak vypadá.
Na ženy je přesto neustále kladen tlak. Vlastně nikdy nejsou „dost“ krásné.
Mám pocit, že teď je to spíše naopak. Influencerky rády ukazují, že nejsou dokonalé, že si neholí nohy nebo že mají převislý pupík přes kalhotky. Já takový tlak na ženy nevnímám, nemám pocit, že bych musela někomu něco dokazovat. Spíše si myslím, že ženy za to, co dělají, nejsou adekvátně ohodnoceny.
Hodně se teď mluví o tom, že komplimenty od mužů patří minulosti. Kde je vaše hranice mezi lichotkou a urážkou?
Je přirozené, že se ženy chtějí líbit, a když přijde muž a řekne, sluší ti to, tak si myslím, že by kompliment měla přijmout. Měla jsem dlouho tendenci odpovídat ve stylu, ale prosím tě, vypadám hrozně nebo nech toho. Ale už jsem se naučila odpovědět a říct, děkuji, ty taky vypadáš dobře. Vždyť na tom nic není. Pokud to není podbízivé nebo vtíravé, nesnažím se za lichotkou hledat něco víc. Naopak se mi líbí, když má chlap sílu říct, že to ženě sluší, a myslí to upřímně.
Umíte přijímat chválu?
Dříve jsem ji snižovala, ale už to umím. Ale čím jsem starší, tím víc je pro mě důležitější jako berná mince sebehodnocení.
Už umíte i sama sebe pochválit?
Věřím v sebereflexi a umím si říct, tohle se ti nepovedlo vůbec, okamžitě s tím něco udělej a najdi lepší cestu, nebo si naopak řeknu, tohle bylo docela fajn.
A umíte se pochválit i za to, jak zvládáte mateřství?
No tak tohle je věc, za kterou se málokdy pochválím, protože mám pocit, že v ní mám asi přísný metr. Taky se to mění, herectví už dělám delší dobu, v mateřství se považuji za nováčka. Hlavně situace se pořád mění, nabízejí se nové, mění se dítě, jeho myšlení. Někdy se ale pochválím za spontánní reakci, když musím něco vyřešit. Často jsem ale netrpělivá, nedůtklivá a nemám nervy v běžných situacích. Ale na to má právo každá máma. Je pak ale fajn to s dítětem prodiskutovat.
Děláte to?
Ano, dělám. Zvláště když ráno řeknu, běž se obléknout a pak to řeknu ještě pětkrát a ta pátá intenzita je jiná, než byla ta první. Takže se za to pak vnitřně trestám, že to mohlo proběhnout jinak a je mi to pak třeba celý den líto. To jsou věci, které se s Toníkem snažím prodiskutovat.
Aktuálně hrajete v dobovém seriálu Zlatá labuť prodavačku Báru Veselou, která je ironická a pravidla ji nebaví. Máte něco společného?
Myslím, že ironii a trochu i problém s autoritami. Mě si v dospívání musel člověk získat něčím jiným, než bylo jeho postavení. Musela jsem vidět něco navíc. To máme společné, nebála jsem se revoltovat.
V divácky populárním seriálu ČT Kukačky.
Ještě revoltujete?
Ano, ale snažím se tajně, aby to syn neviděl. Ale myslím, že zrovna tohle po mně nezdědil. Pravidla zatím ctí. Někdy revoltuji v péči o domácnost, nemám to jako některé ženy, které trápí, že nemají naklizeno. To mě netrápí. Trápí to mého muže, ten to má rád.
Tak musí asi uklízet on.
To musí. Ale myslím, že to máme docela dobře rozdělené. Jemu vadí povrchový nepořádek, kterému já říkám „život“, a mně vadí špína na podlaze. To zas nevadí jemu. Takže každý uklízíme něco.
Zlatá labuť se odehrává v první republice, co vás na té době přitahuje?
Líbí se mi její tempo. To, že lidé měli na všechno čas. Dnes si naše životy nestačíme dostatečně užít, bereme vše spíše po povrchu. Snažíme se toho co nejvíc stihnout, a když se s někým zastavíme, tak si to trochu vyčítáme, že nám někde něco dalšího utíká. Kolikrát si musím přiznat, když se ráno vzbudím, že mi trvá si vzpomenout, co bylo předchozí den. Na první republice se mi líbí, že se lidi nechávali víc vtáhnout do přítomna. Ale je to možná jen můj pocit.
Leckterou divačku určitě nadchly nádherné kostýmy. Uchvacovaly i vás? Užila jste si je?
Když se oblečete do dobových šatů, vybízí to k ženskosti. Často pocházejí z roku 1939 a nezřídka jsou i trošku poničené.
Jaký je to pocit, vplout do šatů tolik let starých. Pátrala jste po jejich historii?
Kostymérka Míša Hořejší je má z různých koutů světa, kolikrát to byly modely i docela prestižních značek známých návrhářů, ale staré skoro sto let. Jedny šaty, co jsem měla na sobě, byly na zádech prořídlé. To jsou okamžiky, kdy si říkám, kdo v tom asi chodil, co v tom zažil? Je to hezké. Miluji třeba naše pyžama, co v seriálu s holkama máme.
V seriálu si mezi sebou hlavní hrdinové vyměňují psaníčka, když si chtějí něco říct. Dnes máme chytré telefony, počítače. Kdy naposledy jste poslala někomu dopis?
Asi před půl rokem jsem napsala dopis kamarádce, která se přestěhovala do Los Angeles a řekly jsme si, že si budeme psát dopisy rukou. Napsala jsem dopis, který jí došel asi za dva měsíce, a ona mi odpověděla, a ještě mi dopis nepřišel. Někde se ztratil. Nevíme, kde je, měl asi šest stran, tak mi to je líto. Tím jsme skončily a píšeme si maily. Uvědomily jsme si, že ztratíme nit a že se nám nechce čekat, když potřebujeme rychlou odpověď.
Psala jste si někdy deník?
Psala, a docela poctivě. Jsem deníčkový typ, ráda píšu. Když vidím nějaký deníček, tak okamžitě vím, co do něj budu psát. A druhý den už nevím, kde ho mám. Mám jich proto víc. Nepíšu si každý den, jen když mě to popadne. I Toníkovi píšu deník, takový průřez dětstvím.
Na TV Nova v seriálu Zlatá labuť jako prodavačka Bára.
Kromě Zlaté labutě jste hrála v seriálu Kukačky, kde došlo k záměně dětí. V pokračování byly hlavním tématem vina, odpuštění a smíření. Umíte odpouštět?
Myslím, že umím. Nenechávám v sobě dlouho hnít zlobu. Neumím žít s křivdou. Nedělá mi dobře, nosit ji dlouho v sobě. Odpustit někomu umím, ale mám-li odpustit sobě, to trvá déle.
A smíření? Občas je nutné se s něčím prostě smířit.
Určitě ano. Na to sedí rčení, když to nemůžeš vydržet, tak to prostě pusť.
Umíte to?
Snažím se asi co nejdéle to lámat, není to tedy tak, že bych hned něco přijala a pustila. Ale snažím se na vše dívat z jiného pohledu. Třeba náš na první pohled neduh proměnit v pozitivum. To je fajn cesta.
Divadlo, nebo televizní kamery?
Divadlo je herecké kumštýřství. To ve mně zůstává. Myslím, že dobrý divadelní herec, pokud má zkušenosti a ví, co funguje a co vypadá dobře, tak je i dobrý herec na kameru, naopak to nefunguje. Ten, kdo se dobře jeví před kamerou, nemusí vůbec umět hrát divadlo. Grunt je na jevišti. Před kamerou jste koncentrovaní a soustředění na sebe. Dlouho čekáte, než přijde čas na váš výkon, a to čekání může trvat klidně půl hodiny, nesmíte ztratit vnitřní nasazení a pak máte třicet vteřin na to se předvést. Několikrát za den musíte nahodit energii a potom ji zase vypustit. V divadle si člověk prožije příběh od začátku do konce, ovšem zase musí energii udržet třeba dvě hodiny v kuse.
V relativně nové divadelní inscenaci Konsent hrajete Kitty, která popírá svoje potřeby. Myslíte, že to je typické pro ženy?
Asi je to taková naše povahová vlastnost. Často vidím u mých blízkých kamarádek, že ve vztahu dlouho popírají své potřeby, aby byly pro muže co nejlepší. Snaží se víc než muž. Chlapi většinou rychleji vyloží karty. My spíš umíme s nepříjemnými věcmi žít a dávat je do nějakého rohu.
V téhle hře říká Kitty něco ve smyslu, když člověk něco neprožije na vlastní kůži, nemůže to chápat. Jsou podle vás zkušenosti nepřenosné?
V jistém věku ano, taky jsem si musela v pubertě natlouct nos. Mně docela funguje, když něco udělám špatně nebo ne úplně čestně, tak mi okamžitě přijde odpověď. Asi komunikuji s nebem nebo někým, takže mi život říká, co mám dělat.
Řešíte svoje trable a problémy aktivně?
Nemám ráda konflikty. To mám taky společné s Kitty. Umím dlouho nevidět problém.
Máte šestiletého syna, co vás už stihl naučit?
Jak jsem říkala, je mu dáno do vínku respektovat pravidla. Když nemůžu zaparkovat, občas zastavím dost humpolácky. A syn se mě vždy zeptá, jestli jsem si jistá, že tam můžu stát. To je legrační, že mě na to upozorní v šesti letech. Nedávno jsem si položila hrnek s kávou na kraj křesla a on šel kolem a dal ho na stůl. Káravým pohledem mi řekl, vždyť víš, drkneš do toho a vyliješ to na křeslo. Přišel mi do života, aby mi ukazoval i tohle. Nebo mám ráda, když mě vytrhne z té každodennosti a začne mi vyprávět nějaký příběh.
Kromě hraní i píšete, loni vám vyšla knížka pro děti Nikolas a tajemství Snozemě. Tu jste vymyslela pro syna?
Ne, tuhle knížku jsem začala psát dávno předtím, než se syn narodil. Asi sedm let jsem ji měla v šuplíku, ale nápad jsem dostala už dávno, asi v patnácti. Postupně jsem ho přikrmovala. Začátek je někdy v dětství, kdy mě trápilo usínání a dívala jsem se do stropu a nemohla spát. Napadlo mě, že by bylo fajn, když zavřu oči, ještě něco dalšího prožít. Začala jsem si hrát s myšlenkou, že i životní sen může být jako to, co se vám zdá v noci, a že by mezi tím mohla být spojitost. Když jsem psala diplomku a nebavilo mě to, vedle jsem měla otevřenou složku s knížkou a chodila se odreagovat k Nikolasovi.
Jak relaxujete?
Mě nabíjí práce. Tahle sezona byla sice zkouška, jestli mám tohle povolání ráda, protože jsem toho měla hodně. Letos jsem se tedy naučila relaxovat v práci, nemít z toho nervy a nepřejímat na sebe nervy jiných. To byla taková moje výzva. Teď už mi to jde, naučila jsem se pracovat se svou energií a dávat ji tam, kde je to zrovna nutné. Jinak relaxuji taky na naší zahradě, ale zahradničení mě nezlomilo, asi proto, že jsem v tom vyrostla. Já mám radost, když mám před očima text, že jsem napsala další dvě strany a v ruce držím kafe. To je můj relax, s pohledem do zeleně.
Umíte se radovat z maličkostí?
Dnes mi udělal radost Toník, přinesl mi kytičku, kterou natrhal. Tak takové věci mi dělají radost.
MARTA DANCINGEROVÁ (32)
- Narodila se ve Znojmě a vyrůstala v Moravském Krumlově.
- Vystudovala brněnskou konzervatoř a následně DAMU.
- Hostovala v Divadle J. K. Tyla v Plzni, Městském divadle v Mladé Boleslavi, od roku 2016 hrála ve Švandově divadle v Praze a vidět ji můžete i v Činoherním klubu.
- Účinkovala v televizních seriálech Ordinace v růžové zahradě, Kukačky, Specialisté. Dále ve filmech Martin a Venuše či v pohádce Slíbená princezna. V současnosti hraje v seriálu Zlatá labuť.
- S hercem Markem Pospíchalem má syna Toníka.
Zdroj: časopis Vlasta
