Kdy mimo svou práci píšete rukou?

Opravdu často. Deník už si nevedu, ale mám poznámkovník, kam si píšu třeba poznámky během schůzek. A to i teď, během našeho povídání. Když mám před sebou náročný den se spoustou úkolů, ráno si je všechny napíšu na papír a postupně je škrtám. Je pro mě klíčové vidět ten seznam, zároveň si ho pamatuju a vím, kolik mi toho ještě zbývá. Můj každodenní rukopis je samozřejmě humpolácký a nehezký. Je to zrychlená verze verzálkového písma, které jsem si upravila na základě školní psací předlohy. Takový „hieroglyf“, kterým píše každý dospělý. Když mám kaligrafickou zakázku, během dne z něho musím přepnout do fantastického rukopisu. Někdy to jde líp, jindy hůř. Někdy si to mozek pamatuje perfektně, jindy ruka selže, protože i svaly na rukou bývají unavené.

Ptala jsem se proto, že v běžném životě už ruční psaní téměř nepotřebujeme.

Je to tak, nahrazují ho digitální nástroje. Náš pohyb rukou a zápěstím nahradilo klikání na displej telefonu nebo ťukání do klávesnice. Většina naší korespondence je elektronická nebo si voláme. Dopisy a přáníčka maximálně podepisujeme a už i podpis selhává, protože máme elektronický… Ruční psaní z našeho života opravdu mizí, což je dáno technologickým vývojem. Ale ten musí jít ruku v ruce s tím, co víme o lidském těle. Proto vědecké týmy zkoumají, co se pak děje s naším mozkem, pamětí… A řada vědců se zabývá tím, jak psané slovo vrátit zpět do technologií a jak nepřestat psát, protože psaní je klíčová jemná motorika a zkušenost rozvíjející náš mozek. Je jen otázkou času, kdy se písmo, byť třeba rehabilitované novou formou, navrátí do naší každodennosti.

Co přesně myslíte tou rehabilitací?

Například obměnu psacího písma ve školách. My totiž nepíšeme i proto, že nám to nejde, že nás psaní zdržuje. Kultivovat ruční psaní je možné i výukou. Dnes je navíc trendem „do it yourself“, kdy se lidé vracejí k ruční práci, protože jim ve zrychlené době chybí možnost zpomalit a koncentrovat se na jemný detail. Ze zkušeností nejen z workshopů vím, že ruční psaní je lidem nesmírně blízké a nikdo o něj nechce úplně přijít.

Co vám osobně přináší ruční psaní? Jaké emoce?

Mám pocit, že když se za rok podívám na své zápisky během našeho rozhovoru, vzpomenu si přesně na jeho průběh. Podle toho, jak jsem psala, co jsem podtrhla, kde jsem zdůraznila tečku, čárku… Písmo je pro mě jako fotografická paměť na papíře. Díky němu se vracím do minulosti. Jako typografka to mám ještě spojené se vzhledem písma. Nízké, nebo vysoké, světlé, nebo tmavé… To vše odráží situaci, ve které se právě nacházím. Písmo je nositelem určité atmosféry. I proto jsem pevně přesvědčena, že je důležité právě pro trénink paměti. Psaní je ten nejmenší sport, jaký můžeme pro svůj mozek i tělo dělat.

To mě nikdy nenapadlo.

Vždyť při něm dochází k celé řadě svalových úkonů. Kontrolujeme ukazováček a palec, případně zápěstí, loket i celou paži. Záleží, jestli píšeme na stole, na tabuli, na stropě… Zároveň při tom zatínáme břicho, předkláníme se, někdy balancujeme. To celé nazývám kaligrafií, za kterou nepovažuju jen japonské tahy štětcem a tuší. Pro mě je kaligrafie pohyb za písmem a dynamika, kterou mu dáte. Když jste naštvaní, uděláte štětcem velké rozmáchlé gesto. Když jste zamilovaní, tenkým perkem uděláte linku, která stejně tak odráží vaši emoci.

Psaní celým tělem mi připomnělo, jak mě jako malou dloubal taťka do zad, abych se při psaní narovnala. Dost jsem se hrbila a „psala nosem“. Jaké máte vzpomínky na psaní, když jste byla holčička?

Už jako malá jsem hodně a dobře kreslila, doma mě k tomu vedli. Ve škole to byla trochu nevýhoda – spolužáci po mně chtěli, ať za ně kreslím do jejich sešitů. Celoživotní láska ke kreslení mě přivedla na zušku, pak na střední uměleckou školu i na vysokou (Ateliér tvorby písma a typografie na Vysoké škole uměleckoprůmyslové, pozn. aut.). Když jsem rodině začala vysvětlovat, že studuju písmo, z počátku vůbec netušili, oč jde. Je to velmi úzký obor, o kterém se v Česku nic moc neví. A když jsem se začala zabývat přímo písmomalířstvím a kaligrafií, narazila jsem u své babičky. Jako bývalá prodavačka, která prošla na učilišti drilem aranžérek, kritizovala moje písmo za to, že ošklivě škrábu. A to jsem si myslela, že už to mám docela dobře naučené. Když babička vidí nějaký nápis ve městě, doteď se mě ptá, jestli jsem ho náhodou nepsala já, protože je škaredý.

Ty babičky! Musím se smát… Lze vůbec definovat hezké písmo?

Myslím si, že hezké písmo rovná se čitelné. Jde o to, zda je jednoznačně rozpoznatelné, nebo zda například písmeno „d“ někdo přečte správně, ale někdo jiný v něm vidí „c“ a „l“ dohromady. Potom můžeme hodnotit estetiku písma a tady vždy narážím. Nedávno jsem byla s rodinou v Amsterdamu. Jdeme po ulici a já říkám „To je ale hezký nápis!“, protože jsem ještě nikdy neviděla tak originální formu písma. A moje máma řekne „Ale fuj!“, brácha se zeptá „Tohle? To nemyslíš vážně!“ a táta dodá: „Mně se líbí zase něco jiného.“ Objektivně ale můžeme říct, že hezké písmo je například „M“ z loga McDonald‘s. Je to jasně stylizovaný symbol, dobře čitelný i zapamatovatelný. Nebo logo Coca-Coly – sympatický nápis s jemně vedenými linkami, který máme všichni zažitý. Nikdo neřekne, že se mu zdá už starý nebo neadekvátní současnému designu. Většina lidí si na pěkné písmo zvykne a nemá potřebu ho komentovat. Naopak se ozýváme u té horší čitelnosti nebo pravopisných chyb v nekvalitně provedeném nápisu. Právě vizuální smog kolem nás se také snažím kultivovat. Jdeme ulicí a z jedné strany na nás vyskakuje odlepující se reklama směnárny, z druhé křiklavý nápis Sleva, na třetím rohu cedule s nahňácanými písmeny… A my se ošíváme z toho množství ošklivého písma kolem nás a naše kulturní dušička hledá hezké kultivované nápisy a estetické cedule, které nekřičí a jdou dobře přečíst.

Z vašich zkušeností plyne, že řada lidí se za svůj rukopis stydí.

Náš rukopis vychází ze školní psací předlohy, o které bychom mohly mluvit hodiny. Naučili nás ji na základní škole, odkud tedy pochází znalost psaní většiny z nás. Na prvním stupni začneme psát slohová cvičení a diktáty, kde jde o čas a psaní musíme začít zrychlovat. Spousta dětí začne písmo až přehnaně naklánět nebo protahovat, jak jim rychle kmitá ruka. Řada dětí ale tu rychlost nezvládne, proto začne hledat úniky, třeba sklonem doleva nebo psaním tiskace, aby se nezdržovaly napojováním. Na druhém stupni už pak rozvíjíme špatné návyky, kdy učitelky už vůbec nezajímá, jak vypadá naše písmo, protože kontrolují jen hrubky. Na základních školách prostě chybí hodina psaní, stačila by jednou měsíčně, kdy by se děti k psaní vracely. Na středních školách je pak učiva tak moc, že si ho studenti buď tisknou, nebo začnou psát ještě rychleji a ve zkratkách. A to už rukopis dostává pořádně nakopáno do zadnice. S tímto základem vstupujeme do dospělosti, kdy rukopis omezíme na minimum a už se nezabýváme tím, jestli je čitelný, protože je prostě náš, za deset patnáct let jsme si ho sami vyvinuli. Když ho pak máme někomu ukázat, často se zdráháme: „To po mně ani nepřečteš!“ Mnoho lidí se za svůj rukopis opravdu stydí a raději své poznámky přepíšou do počítače a pošlou je e-mailem, než aby někomu ukázali vlastní zápis.

Kultivováním rukopisu jste se zabývala také ve své doktorské práci na UMPRUM.

Snažila jsem se o to, aby se písmo, s nímž se setkáváme ve škole, kdy se průběžně vyvíjí ruka, mozek i celé tělo, měnilo. Jeho úroveň i výtvarný výraz. Uvedu příklad z tělocviku. Prvňáčci udělají kotoul stěží, páťáci ho umí skvěle a na střední škole se při gymnastice skáče do nebes. Stejně tak se může měnit i písmo, jenom se mu musí dát ve výuce prostor. Potom bychom všichni mohli psát fantasticky.

Jste kritičkou již zmíněné psací předlohy, podle níž se učí psát naši prvňáčci. Překvapilo mě, že je stará skoro sto let. Sama říkáte, že psát podle ní je pro děti mučení.

Je to tak. České školství by potřebovalo revitalizaci v mnoha směrech. Za covidu jsme viděli, jak některé školy nebyly schopné přejít na online výuku… Ale zpět k písmu. Předloha, podle níž píšeme, je původně z roku 1932! Podle ní se mechanicky učili psát žáci až do roku 1978, kdy ji politicky úspěšný Václav Penc ještě víc „znásilnil“ v neprospěch volného rukopisu. Od té doby ji používají všechny naše učebnice jako úzus krásného písma, přestože je velmi nepříjemná k psaní, a to i pro zkušené kaligrafy. Státní pedagogické nakladatelství sice podniklo nějaké kroky ke změně, ale nebyly důsledné a naopak otevřely trh nekvalitním předlohám. I pokus Radany Lencové o zavedení písma Comenia Script selhal, protože nebylo navazované. Spousta škol se přes to nedokázala přenést, protože navazování je v písmu naprosto klíčové pro udržování paměti a posilování motorických dovedností.

Je tedy nějaká šance na změnu?

Nacházíme se ve zvláštní situaci, kdy u nás žádný typografický tým na nové psací předloze nepracuje. Sama jsem dostala už několik výzev, ale jedním z problémů je, že na změnu nemá nikdo dostatek peněz a všichni chtějí novou předlohu používat ihned, bez důležitého testování ve školách. I kdyby s ní přišli sami typografové, je tu celá řada učitelů, metodiků výuky a různých vědců, kteří se na jejím vývoji také musejí podílet. Kdyby takový typografický tým opravdu vznikl, musel by mít podporu vlády, která by měla dlouhodobou vizi a chápala by, že co nyní začneme, uvedeme do praxe za tři roky a výsledky uvidíme za patnáct dvacet let. Jenže s takovou vizí dnes nikdo do politiky nejde.

Netušila jsem, že je to běh na tak dlouhou trať. Vy sama jste vytvořila návrh nové psací předlohy. A čerpala jste z naší velmi dávné historie.

Snažila jsem se zjistit, kdy se na území České republiky psalo nejkomfortněji a nejlépe. Došla jsem k písmu nazvanému Bastarda, kterým se u nás psalo nejčastěji ve 14. století a které bylo ve společnosti nejoblíbenější. Použila jsem ho pouze jako inspirační zdroj a vytvořila jsem vlastní psací předlohu – nejen verzi pro prvňáčky, ale i pro středoškoláky a také pro dospělé, kteří píšou třeba jen velkými písmeny. Doktorát jsem obhajovala bohužel během pandemie, kdy byly školy zavřené a nedalo se pracovat s předlohou přímo s dětmi. Po roce, kdy by to bývalo šlo, jsem už pracovala na jiných projektech – na publikaci o zapomenutém českém typografovi Jaroslavu Bendovi nebo na digitalizaci písem typografa Oldřicha Menharta. Ale mám v plánu přednést na UMPRUM doktorskou přednášku znovu a pozvat na ni pedagogy, odborníky, zástupce ministerstva školství i novináře, udělat takový revival celé diskuse. Vzhledem k tomu, že jsem zatím bezdětná a dítě mít chci, to pro mě bude stále velké téma. Budu si s ním chtít kreslit a psát a frustrovalo by mě, kdyby mělo psát ve škole tak, jak se píše dosud.

V čem vlastně současné písmomalířství spočívá?

Dříve to bylo jen malířství, lakýrnictví, natěračství. Přišel řemeslník a na fasádu podle předlohy napsal Hostinec U Dvou pupků. Za Rakouska-Uherska i za první republiky bylo toto řemeslo výkvětem kultury. Ty báječné secesní výlohy! Během komunismu ale řemeslo naprosto upadlo. Každá aranžérka dostala návod, jak ve výloze vystavit konzervy a k nim vystřihnout cenovku. Přesto nám zůstaly poměrně kvalitní vzory písem, které bylo hodno následovat. Po vzniku samostatné České republiky ale tyto předlohy nikdo neaktualizoval. Bohužel se tak dodnes na středních školách učí písmo podle předloh z padesátých let! Současní řemeslníci překreslují na fasády jen loga firem nebo nápisy ve fontech z počítače, které jsou ale určené pro digitální komunikaci. Písmomalíř by neměl být jen tupý řemeslník – měl by ovládat různé psací předlohy, ideálně současné, nebo by měl vymýšlet vlastní, které odpovídají používaným technologiím. Proto jsem se ve své magisterské práci snažila písmomalířství oživit. Vymyslela jsem sérii psacích předloh, které vycházejí z psaní fixy. Používají je mladí, ale i řezníci, prodavači – kdokoli, kdo chce na sklo či tabuli napsat Akce, Sleva, Dnešní menu… Současný písmomalíř by měl umět vytvořit písmo na míru pro luxusní podnik, stejně jako pro obyčejnou hospodu a reagovat tím na vzhled podniku, interiér, typ kuchyně a spoustu dalších detailů. Na druhou stranu, nepotřebujeme jen typografy, ale i ty řemeslníky, kteří budou umět písmo kvalitně provést.

A umět by to měl i personál podniku, pro který písmo na míru vytvoříte. Přece denně po ránu neobjíždíte všechny své zákazníky a nepíšete jim nové cedule!

Přesně, to není v mých silách. Proto zaučuju i personál, aby se předlohu naučil a dodržovali ji všichni, aby používané písmo bylo jednotné, čitelné a vkusné. I na malých detailech záleží. Pokud chcete hostům vysílat signál, že je vaše kuchyně kvalitní a na všem vám záleží, je písmo, které používáte, součástí celku. Když jdeme ulicí a vybíráme si místo pro oběd, máme reálně deset vteřin na to, aby nás cedule s nabídkou zaujala a abychom ji zvládli rychle přečíst… Já bych potřebovala mít písmomalířské učedníky v každém městě! Pokud někdo hledá díru na trhu, tak tady je, protože podniky potřebují své písmomalíře.

Jste také spoluautorkou nové podoby prezidentského slibu, který jste napsala ručně. Pro Petra Pavla jste ho vytvořili s partnerem, designérem Karlem Matějkou, byla to vaše první spolupráce. Jaké emoce to ve vás zpětně vyvolává?

Stále velké nadšení! Sledovali jsme podoby předchozích slibů, které byly typograficky úplně mimo mísu, naprostá ostuda. Laťku jsme měli nastavenou hodně nízko. Chtěli jsme tomu dát úroveň a obyčejný arch papíru povýšit na artefakt, který by se mohl za sto let hrdě vystavit. Vytvořili jsme jakousi ochrannou schránku z duralu, moderního materiálu, v kontrastu s ním je mosaz, která tomu dodává punc. Z mosazi jsme vysoustružili i pero, kterým se prezident podepsal. Při samotné kaligrafii jsem napsala snad tisíc verzí, zkoušela jsem různé styly, nástroje – psala jsem pery, štětci, fixy, vlastními nástroji, které jsem si vyrobila… Nakonec jsem se přímo inspirovala písmy mých předchůdců, vynikajících typografů Bendy a Menharta, která jsem důstojně pozměnila. Výsledek sice široká veřejnost příliš nepochválila, možná lidem připadá písmo příliš archaické. Ale taková vlna reakcí, kterou slib vyvolal, úžasně zrcadlí, na jak malých detailech lidem záleží. Což je pro snahu kultivovat písmo nejen ve státní správě, ale i v celé společnosti skvělá zpráva.

PETRA DOČEKALOVÁ (32)

  • Oceňovaná písmomalířka a typografka
  • Specializuje se na ruční písmo, které se snaží oživit a kultivovat.
  • Je členkou písmolijny Briefcase Type Foundry.
  • Píše knihy (např. Skripty do výlohy, Benda a písmo, TYPO9010). Vede workshopy písmomalířství a přednáší.
  • Absolvovala Vysokou školu uměleckoprůmyslovou (Ateliér tvorby písma a typografie).
  • Pochází z Ostravy, žije v Praze.
  • Jejím partnerem je produktový designér Karel Matějka. Spolu vytvořili novou verzi prezidentského slibu.
  • www.petra-d.com

Zdroj: časopis Vlasta