Zanedlouho z vás bude dvojnásobná maminka, čtyřletému Benovi přibude sourozenec. Jak na takovou zprávu reagoval?

Myslím, že jsme si to všichni velmi přáli. Ben mluvil už dlouho o tom, že by chtěl dalšího sourozence. Je takový pečovatelský typ, ve školce se stará o mladší děti a tak. Otázka je, co přijde, až zjistí, že je to na furt, že to není jenom půjčené… A já se těším hrozně moc.

Jak se vám mateřstvím změnil život?

Úplně od základu. Myslím, že mi chvíli trvalo, než jsem si zvykla, že můj život je úplně jiný, než když jsem se starala sama o sebe. Navíc jsem relativně brzy začala pracovat a skloubit celou logistiku a produkci života s dítětem a partnerem mi přišla jako vyšší dívčí.

Když bylo synovi osm měsíců, přijala jste nabídku na postavu Bibi v Ordinaci v růžové zahradě. Jak se dá zvládnout práce při péči o tak malé dítě?

Fungovaly babičky a měly jsme samozřejmě i chůvu, bez toho by to nešlo.

Chcete se takto rychle vrátit do práce i při druhém miminku?

Myslím, že ne zas takhle rychle, ale nějaké pracovní plány už mám a řeším, ale vzhledem k tomu, že vím, jak složité je to skloubit, chci si to tentokrát co nejvíc prodloužit. Být doma s miminkem, mít na starosti jen děti a nesnažit se násilně propojit práci a mateřství.

Myslíte si, že s Benem jste o něco přišla?

To ne, spíš jsem zjistila věci, které už zažívat nechci. Ben tím nijak nestrádal, máme velkou rodinu, byl tedy od malička zvyklý, že ho někdo hlídá. On to vůbec nijak neřešil.

A vy?

Já jsem šla do práce proto, že jsem se těšila, měla jsem druh práce, který mě naplňoval. Už jsem cítila, že se chci trošku trhnout, že se chci věnovat i sobě. Ale zároveň je s tím skloubením spojený i nějaký organizační stres, takže pokud bych to měla udělat znova, muselo by to být něco, co by za to opravdu stálo.

Bibi seriál opustila. Co se stalo s vaší postavou?

Odjela pryč. Takže osud postavy je otevřený a může se vrátit.

Odešla jste z Ordinace kvůli těhotenství?

Ne. V Ordinaci jsem se intenzivně objevovala asi rok a půl a chtěla jsem si dát pauzu. Už jsem byla strašně unavená a cítila jsem, že z toho prostředí potřebuji na chvilku pryč. A jakmile jsem měla volno, vzápětí jsem otěhotněla, takže to asi přesně tak mělo být.

A když vám za rok zavolají, abyste se vrátila?

Vzhledem k tomu, že jsem to tam měla ráda, práce na projektu a parta kolem něj je opravdu fajn, myslím, že nastane čas, kdy se zase ráda vrátím.

Jak jste se před Ordinací dívala na natáčení nekonečných seriálů?

Mně se takové nabídky dlouho vyhýbaly, převážně jsem točila krátkodobé projekty a filmy, tak jsem to vlastně neřešila. Nikdy jsem se nemusela rozhodovat. Nabídka přišla až poté, co se narodil Ben. Tehdy jsem vůbec neváhala, přišlo to ve správný čas, vlastně jsem se ani moc nerozhodovala.

Co diváci, oslovují vás na ulici?

Je zajímavé, kolik lidí za mnou přichází, že milují Ordinaci. Je to průřez generacemi. Od desetiletých holčiček po důchodce. Je to zvláštní fenomén.

Jak na vás reagují?

Vesměs velmi pozitivně. Moji postavu Bibi diváci mají rádi, opravdu se mi nestalo, že by mi někdo neprodal chleba, protože je hrozná… Lidi přijdou, chtějí se vyfotit a jsou hrozně milí.

Přece jen jste se Ordinací dost ukázala veřejnosti. Dnes už vás poznávají na ulici. Nemáte pocit, že vás někdy sledují a čekají na vaše reakce?

Vnímám a uvědomuji si, že mě lidé sledují, ale nijak zvlášť to neřeším a neprožívám.

A kontrolujete se proto víc? Dejme tomu, že třeba nezakřičíte na syna, abyste se vyhnula hodnocení, že jste hysterka?

To já na něj řvu i tak… V tomhle bloky opravdu nemám. Chovám se, jako bych s ním byla sama.

Do jakého seriálu byste určitě nešla?

Asi bych nevzala nějaký hodně podobný projekt Ordinaci, nemám důvod dělat další takový.

Do kin vstupuje film Hra, ve kterém hrajete jednu z hlavních rolí, manželku Jiřího Mádla, který ji ale podvádí.

Pro mě byla ta role blízká tím, že jde o ženu, která má malé miminko a ráda by se vrátila do práce a řeší organizační věci, které na nějakou dobu přebijí i partnerský vztah. Myslím, že jsem mohla čerpat i ze svého vlastního života. To, že byla podváděná, jsem si tam dosadila jako herecký úkon… S tím zkušenosti nemám.

Umíte si představit, že byste se do té pozice dostala?

Asi si to dovedu představit, není to nic ojedinělého, ale vůbec si to představovat nechci, nechci takové věci přivolávat. Ale musí to být hrozně těžké, zvlášť když máte s partnerem rodinu.

Byla jste sama někdy v situaci, kdy jste musela řešit nevěru či milostný trojúhelník?

Byla, už je to teda strašně dávno. Je to zkušenost, kterou si člověk musí projít. Myslím, že být na jakékoliv straně toho trojúhelníku je strašně blbý, ve výsledku jsou nešťastní všichni, ať je to kdokoliv z té trojice, nikdy to nepřinese nic dobrého.

Na jakém hrotu jste byla vy?

Do toho se úplně nechci pouštět, to už je vážně historie.

Vraťme se tedy k tomu, že jste čerpala z vlastní zkušenosti. Také máte dítě, které doma na chvíli úplně zastínilo všechno ostatní. Ustoupilo partnerství mateřství?

Myslím, že jo, ale nebylo to nijak dramatické, ale úplně adekvátní tomu, když se vám narodí miminko a vy se sžíváte nějakou dobu v těch třech lidech. Pak už asi nikdy partnerský život nebude stejný, jako když děti nebyly.

Jaká jste maminka?

Myslím, že nejlepší, jakou si moje dítě mohlo vybrat… Nevím, nedokážu se definovat nějakými příměry, ale myslím, že můj syn je se mnou spokojený.

Nepropadáte někdy skepsi nebo výčitkám, že něco děláte špatně?

Někdy samozřejmě něco udělám a pak si zpětně říkám, že jsem to nemusela tak hrotit, nebo naopak být přísnější. Ale je to hrozně těžké, člověk to s odstupem hodnotí úplně jinak, než když v té situaci zrovna je a už se to děje několikrát za den a ujedou vám nervy.

Také se mi stává, že něco opakuji dětem desetkrát a ony nevnímají.

Já už se teď chystám s Benem na vyšetření sluchu, protože si říkám, že není možné, že mě opravdu nevnímá…

Pomáhá vám doma muž s výchovou a péčí o domácnost?

Musím říct, že ano.

Proč jste se tak rozesmála?

Tomu, jak jste se zeptala, zda pomáhá s výchovou. Přišlo mi to vtipné. Řekla bych to tak, že mi pomáhá mluvením do toho, jak já vychovávám naše dítě. Ne, to je takové to, že když jeden něco udělá, tak ten druhý to hodnotí s odstupem, takže to dost často zkritizuje. To ale není nic hrozného, spíš je to úsměvné. Ale jinak mi pomáhá moc. Petr (zvukař Petr Čechák pozn. red.) zvládá absolutně všechno. Nevím, jak to mají ostatní tatínci, ale řekla bych, že spoustu věcí zvládá možná i líp než já.

To se naštěstí stává v dnešní době trendem.

Vždycky mi to přišlo automatické, Petr všechno dělal od začátku a všechno mu šlo. Nikdy mi neřekl, „tak tohle teda dělat nebudu“. Ale znám spoustu partnerů, kteří takhle nefungují. Myslím, že není nic neobvyklého, že tatínci začnou fungovat až ve dvou třech letech, když se to dítě stane parťákem.

Váš manžel je zvukař, působí tedy také u filmu. U něj jste se poznali?

Vlastně jo, ale chodit jsme spolu začali až o pár let později na soukromé oslavě narozenin společných kamarádů. Tehdy jsme se potkali jinde a až zpětně jsme zjistili, že se vlastně už známe. Tedy on si mě pamatoval, já jeho ne…

Váš muž má bratra-dvojče, producenta Pavla Čecháka, který byl ženatý nejprve s Tatianou Dykovou, pak i s Berenikou Kohoutovou, vaší velkou kamarádkou. To je náhoda.

To my jsme je seznámili.

Ale oni se rozešli. Jak to ovlivnilo vaše vztahy? Předtím jste byli téměř rodina. Není to tak, že najednou člověk neví, na jakou stranu se přidat?

No asi bych lhala, kdybych řekla, že to náš vztah vůbec neovlivnilo. Ovlivnilo, a to zejména proto, že se z rodinného příslušníka stala zase jenom kamarádka. Takže už se logicky nevídáme tolik. Dřív jsme se setkávaly i na rodinných akcích. Ale myslím si, že co se týče našeho kamarádského vztahu, tak se nic nezměnilo.

Berenika bude také brzy maminkou.

Přesně tak, a myslím, že až bude mít miminko, zase nás to spojí nějakým způsobem víc, než tomu bylo dosud. Navíc myslím, že když byla sama se svým přítelem, asi moc nestála třeba o to jet na dovolenou s námi a naším synem… To prostě nechcete.

Je Berenika spíš výjimkou v kamarádkách mezi herečkami, nebo se opravdu můžete přátelit? Funguje mezi herečkami nepřejícnost a závist?

Mohu mluvit jen ze svých zkušeností, mezi herečkami mám kamarádky. Myslím, že za mými neúspěchy nikdy nemůže stát nikdo jiný než já. Je to můj problém. Když nevyhraju casting nebo si pro roli vyberou jinou herečku, není to tak, že bych to jiné herečce nepřála. Prostě si řeknu, že nejsem pro roli vhodná.

Takže jste nezažila žádnou faleš?

Řekla bych, že úplně ne. Je asi normální, že mě mrzí, že mi něco nevyjde a někomu jinému ano, a stejně tak z té druhé strany. Ale žádnou agresivní faleš jsem nikdy nezažila.

Chtěla jste být vždycky herečkou?

To asi ne, ale vždycky jsem tíhla k umělecké profesi. Odmalička jsem hrála na piano, chodila jsem na balet, zpěv, dramaťák. Přemýšlela jsem i o hudební konzervatoři. Ale že to bude divadlo a herectví jsem zjistila podle mě až v pubertě.

Pamatujete si ten rozhodující moment?

Konkrétně ne, ale bylo to, když jsem viděla nějaký český film, možná to byli Samotáři, a říkala jsem si, že bych si také chtěla v nějakém takovém filmu zahrát. Tehdy jsem začala chodit do dramaťáku a hned mě to chytlo.

Takže jste šla na konzervatoř?

Ano. Tehdy tam byl šílený nával, rodiče mi řekli, ať to tedy zkusím, ale nikdo vlastně nepočítal s tím, že bych se tam opravdu mohla dostat, protože brali ze dvou tří stovek lidí třeba jen deset uchazečů.

Jakou jste si do přihlášky napsala druhou volbu?

Jazykovku. Ale to byla pouze pojistka, já vůbec nepočítala s jinou variantou. To bych řešila až v době, kdyby mě nevzali. Vůbec jsem nepřemýšlela nad tím, co bych dělala jiného.

Vlastně jste vnitřně věřila sama sobě.

Ano, myslím, že jsem tomu věřila nejvíc ze všech kolem mě. A když jsem se tam opravdu dostala, naši to vůbec nechápali.

Někteří rodiče by moc nadšení nebyli.

Oni mě nezrazovali. Moje máma má vystudovanou konzervatoř, hrála na housle, takže to za takový úlet nepovažovala. Myslím, že mi to hrozně přáli.

Co sebevědomí? Pochybujete o sobě?

Rozhodně, nemohu říct, že bych si byla ve všem sama sebou jistá. Ale zároveň si nemyslím, že bych měla tendence se nějak vědomě podceňovat. Vím, že mi něco jde víc a něco míň a tomu se snažím vyhýbat. Ale ve věcech, o kterých jsem přesvědčená, že dělám dobře, si věřím. Doufám, že mám zdravé sebevědomí.

Je něco, co nemáte na své práci ráda?

Mám něco, co mě štve, a zároveň je to na mém povolání hezké. Mluvím o nevyváženosti. Nikdy nevím, co bude. Někdy té práce moc nemám, jindy jí mám tolik, že je to až zničující a je to hrozně vyčerpávající. Zároveň mi ale vyhovuje svoboda, že nemusím chodit každý den do práce. Já vůbec nevím, jak bych v takovém systému žila.

Ale zároveň to musí být hrozná nejistota.

Do jisté míry ano, člověk musí pořád přemýšlet dopředu. Ale myslím, že se dá takový způsob života naučit. Počítat s tím, že nic nemáte jisté.

Chodíte na konkurzy?

Občas jo, i když už ne tolik. Úplně mě nenaplňují, ale beru je jako součást své práce. Ale je to asi ta nejmíň příjemná část z celého toho procesu.

A nejpříjemnější část?

To je právě ten proces. Když už jsem v projektu a mohu se soustředit už jen na samotnou práci. A hezké je i vidět výsledek.

Stalo se vám, že vás výsledek nenadchl?

Stalo. Konkrétně nechci jmenovat, ale stalo se mi, že film nesplnil mé očekávání co se pojetí týče. Já si přečtu scénář a nejsem na place pořád, hraju jen své části. Pak jsem najednou seděla v kině na premiéře a zjistila jsem, že celkové vyznění se úplně vzdálilo od mých představ. Pak mě mrzelo, že potenciál látky byl vyšší než dílo, které z ní vzešlo. Bohužel musím říct, že to je asi chyba režiséra.

Máte manuál, jak takové situaci předcházet?

Myslím, že ne. Já to vždycky dělám s nejlepším vědomím, ale film se skládá z tolika složek a komponentů, které ho dělají dobrým, že nemám šanci to sama ohlídat. Já mohu přispět jen svojí složkou, kterou udělám nejlépe, jak umím. Ale film je věc celého týmu.

Jedna vaše kolegyně mi svěřila, že ji tvůrce lákal do filmu s podmínkou, že s ním půjde do postele. Máte podobnou zkušenost?

Nemám pocit, že by mi někdo dělal takhle explicitně podobné návrhy, anebo mám tak nefunkční radary, že jsem to nepochopila… Mě s tím nikdo nikdy nekonfrontoval, ale znám několik producentů nebo režisérů, kteří obsazují svoje partnerky a manželky. To tak je a asi mi nepřísluší to hodnotit. V některých situacích je to zvláštní, ale myslím, že v nich třeba režiséři vidí něco víc.

Marika Šoposká

  • Narodila se 12. listopadu 1989 v Havlíčkově Brodě. 
  • Vystudovala hudebně-dramatický obor na Pražské konzervatoři. 
  • Známe ji například z pohádek Boháč a chudák, Micimutr a O Šípkové Růžence a filmu Lidice či Poupata. V seriálu Ordinace v růžové zahradě ztvárnila záchranářku Bibi. 
  • Mohli jsme ji vidět na několika divadelních scénách včetně Národního divadla. 
  • S Berenikou Kohoutovou psala blog Sedmilhářky, v roce 2016 vyšel i jako kniha. 
  • Věnuje se i dabingu.

Zdroj: časopis Vlasta

Související články