Když byla v roce 2011 ve Středočeskému muzeu v Roztokách u Prahy otevřena výstava První dámy – osud, poslání, úděl?, naskytla se mi možnost navštívit Zoe Klusákovou Svobodovou, dceru prezidenta Ludvíka Svobody a jeho ženy Ireny. Její zpověď mě překvapila. Byl v ní nadhled a moudrost a silný citový vztah k rodičům a k vlasti. Do roku 1991 přednášela ekonomii na Univerzitě Karlově a poté se věnovala odkazu protinacistického odboje za II. světové války. Během svého života stihla vystudovat Vysokou školu obchodní v Praze, Moskevský státní ekonomický institut a další znalosti získala během pobytu v Ženevě, kde byla se svým mužem Milanem Klusákem, delegátem Československa při OSN, a později v New Yorku, kde její muž působil v letech 1967–8 jako velvyslanec.

Zdroj: Youtube

Seznámení na plese

„Myslím, že jsem kombinace obou. Rodiče si byli povahově blízcí, měli i stejné zájmy. Byli klidní, ale až zarputilí, když chtěli něco dokázat nebo splnit nějaký úkol,“ odpověděla, když jsem jí při stisku ruky řekla, že je podobná tatínkovi. S její maminkou Irenou Stratilovou (*1901 Cvrčovice) se Ludvík Svoboda (*1895 Hroznatín) poznal v Kroměříži na plese. Tehdy už byl kapitánem Československé armády, měl za sebou boje v první světové válce jako legionář a náročný návrat s třetím pěším plukem Jana Žižky z Trocnova přes Sibiř, Tichý oceán, Panamu, Atlantik a Terst.

Irena přišla na ples se sestrou Anežkou a Ludvík s přítelem z legií, učitelem Strakou. Mladíkům se obě dívky líbily, a když je v noci doprovázeli domů, už měli rozdělené, kdo s kým bude chodit. Ludvík se s Irenou oženil po šestiměsíční známosti 11. června 1923 a krátce nato odjeli na Podkarpatskou Rus, kde v té době bylo potřeba zajistit bezpečnost a vytvořit demokratický systém. Spolu s mladými důstojníky tam odcházeli i učitelé, lékaři, úředníci i četníci.

Chalupa s doškovou střechou

„Narodila jsem se 4. prosince 1925 v Užhorodě. To už byl mému bratrovi Mirkovi rok a půl. Na Podkarpatské Rusi jsme s rodiči žili do roku 1931. Když tam naši přišli, ještě nebyly postavené domy pro československé důstojníky a úředníky, a tak si našli ubytování ve vesničce Onokovce, v chalupě s doškovou střechou a hliněnou podlahou. Maminka to ale brala sportovně. S tatínkem nechali na podlahu položit prkna a pořídili dřevěný záchod nad hnojištěm – ani ten tam tehdy nebyl. S místním obyvatelstvem se maminka sžila, snažila se jim porozumět. Po večerech četli knížky při petrolejce, protože tam nebyla elektřina, tatínek si zas užíval koně – jezdil na něm do práce – jiný dopravní prostředek nebyl.“

Zoe si vybavovala i první činžovní domy s velkými dvory, které časem vyrostly na nábřeží v Užhorodě. „Tam jsme si hráli, bylo to bezpečné, nemohli jsme se ztratit, ani spadnout do řeky. O nedělích a o prázdninách jsme všichni vyráželi na túry do Karpat. Při delších výpravách se přespávalo v hájovnách, vesnických chalupách i na četnických stanicích. Legitimaci Klubu českých turistů jsem dostala, když mi byly tři roky!“

Celá rodina v odboji

Ve třicátých letech se vrátili na Moravu – nejprve do Hranic, posléze do Kroměříže. „Tatínek působil jako pedagog na vojenské akademii. Když jsem chodila asi do druhé třídy, mamince našli tuberkulózní nález na plicích, a musela odjet na léčení do Tater. Tehdy k nám přišla mladá dívka Filoména Vrbecká, které jsme říkali Filča, s tím, že se o nás bude starat. Byla tak drobná, na fotkách z té doby je stejně velká jako my děti. Prožila s námi i dramatická léta za války a tři a půl roku strávila v koncentračním táboře,“ otevřela paní Zoe další kapitolu jejich osudů.

Když se Ludvík Svoboda po nacistické okupaci Československa rozhodl odejít do emigrace, aby mohl bojovat proti Němcům, Irena ho v tom podporovala. Zůstala v Kroměříži sama s dospívajícími dětmi, navíc se od začátku zapojila do odboje. „S bratrem jsme rychle dospěli. O všem jsme věděli, ale naše povinnost byla mlčet. Maminka pomáhala rodinám zatčených odbojářů. Spolupracovala s vojenskou ilegální organizací Obrana národa, přijímala kurýra a předávala dál zprávy, které posílal tatínek, zorganizovala přechod několika skupin důstojníků do Polska. Nakonec poskytla v našem domě azyl československému vojenskému výsadku ze Sovětského svazu a pomohla zachránit jejich vysílačku. Měli sice od tatínka zákaz kontaktovat naši rodinu, ale dostali se do tísně. Tahle akce spustila vlnu pronásledování.“

Úkryt pod podlahou

Bohužel se ve skupině našel zrádce. Celá skupina spolupracující s parašutisty byla zatčena, 92 mužů bylo popraveno a jednou z obětí se stal i Mirek Svoboda. Byl zatčen a čekaly ho kruté výslechy, během nichž nic neprozradil. Nacisté ho popravili 7. března 1942 v koncentračním táboře v Mauthausenu. Mezitím vypsali odměnu na odhalení Ireny Svobodové a její dcery, jejich fotografie visely na všech policejních stanicích. Útočiště našly u příbuzných Kotačkových v Novém Telečkově.

„S maminkou jsme se skrývaly v jedné místnosti, ve výměnku, kde ve dne tkal starý dědeček na stavu. Nemohly jsme jít ven, jedině v noci, když nesvítil měsíc. A když ke Kotačkům šel někdo na návštěvu, musely jsme se schovat do komůrky nebo do jámy pod podlahou. Velmi nás to sblížilo a v té době jsem se hodně dověděla o historii její široké mlynářské rodiny a o jejích názorech. Měly jsme na sebe najednou spoustu času…,“ vzpomínala paní Zoe. O Velikonocích 1943 se přesunuly do Džbanic u Moravského Krumlova, kde vydržely do konce války. S Ludvíkem Svobodou se shledaly až 9. května 1945… Setkání však nebylo úplně šťastné – poznamenala je tragická smrt Mirka, do nějž Ludvík vkládal mnoho nadějí. Prý si tehdy posteskl: „Milý Mirku, nač jsem tě tak tvrdě vychovával!“

V hroznatínském družstvu

Po válce se chvíli zdálo, že bude konečně klid. Svoboda byl uznáván – byl přece národním hrdinou, který se svým Prvním československým armádním sborem prošel tvrdými boji od Sokolova přes Kyjev, Duklu, Slovensko a Ostravu. Zaslouženě se stal ministrem národní obrany. Brzy po Únoru 1948 se však Svobodovým opět začal komplikovat život. Vše vyvrcholilo při politických procesech v roce 1952, kdy byl Svoboda zatčen a propuštěn až na přímluvu sovětských generálů, kteří si ho vážili jako vojáka. Irena v té době začala pomáhat zemědělskému družstvu v Hroznatíně, manželově rodné obci.

„Dokázala zorganizovat útulek pro děti, družstevní jídelnu a prádelnu… Rodiče v družstva věřili, viděli v nich skutečný pokrok. Tatínek se stal v družstvu čestným, neplaceným předsedou,“ vysvětlovala Zoe. V té době už byla provdaná za Milana Klusáka, kterého znala od třinácti let. Spojovaly je i podobné válečné zkušenosti. Milanův otec Jindřich byl důstojník Československé armády a ruský legionář. Za války se zapojil do odboje, a když na něj byl na jaře 1942 vydán zatykač, skrýval se u příbuzných. Gestapo si posléze přišlo pro Milana a jeho matku. Ve vězení v Kaunicových kolejích přečkal až do dubna 1945. Po válce vstoupil pod vlivem prožitých událostí do strany a začal dělat politickou kariéru. Starší čtenářky si ho jistě vybaví jako ministra kultury, jímž byl v letech 1973 až 1988. V roce 1992 zemřel na leukémii.

Na Pražském hradě

V šedesátých letech zažívali manželé Svobodovi konečně klidná léta. Radikální změna nastala s příchodem pražského jara, kdy byl Ludvík Svoboda nominován do prezidentského úřadu. Sám váhal, ale Irena mu řekla, že to musí přijmout. Nezměnila se ani v roli první dámy. Na Hradě se chovala tak, jako celý život. Nechala zbourat ploty mezi Belvederem a Královskou zahradou, které tam postavili za Marty Gottwaldové, podobně zpřístupnila lánskou zahradu. Šetřila, a tak zrušila zvyk, aby denně byly na stolech nové květiny.

Z jejího příkazu přestala Hospodářská správa Hradu bezplatně zásobovat prezidentovu domácnost a Svoboda si u ní otevřel účet. Nechala opravit historický nábytek a vrátit ho na původní místo, kde byl za časů T. G. Masaryka. Největší pozornost však věnovala dětem, proto podporovala zakládání SOS dětských vesniček. Po sovětské invazi se u prezidenta Svobody zvyšující se napětí v politických kruzích odrazilo na zhoršujícím se zdravotním stavu. Irena mu byla stále nablízku a přežila ho nakonec jen o deset měsíců (zemřela 17. července 1980). Oba jsou pohřbeni v Kroměříži.

Zoe Klusáková se po odchodu do důchodu věnovala odkazu svého otce. Připravila k novému vydání jeho paměti, které mu na sklonku života Ústřední výbor KSČ v čele s Gustávem Husákem zakázal vytisknout. Vyšly tak dva díly Cesty života, sama sepsala otcův životopis a připravila k vydání jeho Deník z doby válečné a svou vzpomínkovou knihu O tom, co bylo. V roce 2020 jí zemřela dcera Luďa, přežila ji o dva roky.

Zdroj: časopis Vlasta

Související články