Koberce samy a hlavně způsob, jak se vytváří, jsou tak vzácné, že se dostaly na Seznam nehmotného kulturního dědictví lidstva UNESCO. Dneska se ani neví, kde se vlastně tapiserie v Bordeaux, v kraji proslulém spíš vínem, vzaly. Nejspíš se o to zasloužili Saracéni, i když to bylo asi to poslední, o čem přemýšleli, když táhli na Evropu.

Utkali se totiž s franskými vojsky Karla Martela v bitvě u Tours v roce 732, a protože Frankové vyhráli, zastavili islámskou expanzi. Saracéni ovšem s sebou nejspíš vezli i koberce a možná se v zajetí na území dnešní Francie ocitl někdo, kdo ovládal techniku jejich výroby. Někteří vědci mají za to, že se pár vojáků z Orientu rozhodlo nevrátit, ale usadit se na březích řeky Creuse a živit se něčím populárnějším než vražděním. Podle spisovatelky a milovnice koberců George Sandové se tady začaly vyrábět, když nedaleko Aubussonu žil v azylu osmanský princ Zizim, kterého z jeho země vyhnali. Tak či onak, od poloviny 16. století se tady vyráběla vlněná povlečení a přikrývky a od těch byl k tvorbě dekorativních tapiserií a exkluzivních podlahových krytin jen krok. Kromě Aubussonu a Felletinu patřila mezi známá místa prvotřídního tkalcovského řemesla i města Hainaut a Arras.

Gobelín je tapiserie

Mimochodem malá vysvětlivka: gobelín znamená to samé, co tapiserie, obojí je tkaný obraz. Název gobelín vznikl podle pařížského barvíře Gobelina a jeho dílny. Původně je ale skutečně vyráběli řemeslníci v Orientu, vždyť Kublajchán daroval Marcu Polovi tapiserii dlouhá staletí před tím, než se objevily na Západě.

Základem aubussonské tapiserie je kresba nebo šablona, kterou designér vytvořil na papíře. Dodneška se přitom používají staleté vzory, které jsou jako vzácný poklad schované na starých rytinách. Umělec se musí naučit respektovat možnosti, které další zpracování dává. Podle kresby se pak ručně tká na vodorovně umístěném tkalcovském stavu, ačkoli spíš než tkaní by se metodě snad dalo říkat paličkování. Mimochodem kdyby vám někdo nabízel pravé aubussonské koberce za nízkou cenu, nevěřte mu. To má určitě zboží vyrobené na mechanickém stavu, nebo dokonce jen potištěné.

Koberec podle Picassa

Ke standardu místního zboží patří i to, že se používají příze barvené přímo na místě, takže každá dílna má obvykle vlastní recepturu i suroviny. Výsledkem takové pečlivosti je pak dílo, které se spíš než „jenom“ ozdobou zdi stane sběratelským kusem a součástí uměleckých kolekcí. Ostatně na samém začátku bývaly tapiserie skoro bez výjimky reprodukcí obrazů, které se někomu líbily. Pak se trend postupně měnil, třeba tím, že se ubral počet barev použitých na jednom obraze. A neskonalou zásluhu má ředitel Aubussonské národní školy dekorativního umění ve 30. letech 20. století Ellie Maingonnat. Požádal totiž spoustu tehdejších malířů, aby mu dodali nové grafické předlohy pro moderní tapiserie. Pozval do města Cocteaua, Dufyho, Dalího, Braqua, Caldera i Picassa, aby vyzkoušeli vlnu jako umělecké médium. Neuvěřitelný skok! A taky se nebál přidat k tradičním motivům nové, třeba okolní krajinu a místní rostliny a živočichy, jezevce, lasičky, hranostaje a dudky.

Stopa do Valašského Meziříčí

Naprosto nadšení jsme z toho, že se historické aubussonské tapiserie restaurují s velkým úspěchem i u nás, nejenom v restaurátorském centru v tamějším muzeu. Ve Valašském Meziříčí totiž máme skvělou gobelínovou manufakturu, která je dává dohromady už desítky let. Můžete se tam také přímo podívat, otevírací dobu najdete na gobelin.cz. A taky můžete některé tapiserie vidět v našich zámcích, třeba ve Slatiňanech, Žlebech nebo Uherčicích, kam právě valašská gobelínka jednu tapiserii, velkou zhruba třikrát tři metry, restaurovala. A věděli jste, že existuje barva „aubusson blue“? Je šedomodrá, velmi uklidňující a často se objevovala právě v historických motivech koberců.