Vůni pohárků z jemně broušeného skla si pamatuju dodnes, stejně jako kořenitou chuť, když jsem se špičkou jazyka odvážil dotknout hořkosladké slzy, která na dně skleničky zůstala po některé z těch čím dál veselejších tet. Zelená lahev pro mě znamenala něco svátečního a výjimečného, na rozdíl třeba od slivovice, která byla u nás na moravském Slovácku tak trochu provozní kapalinou. Becherovka byla aperitivem na štědrovečerním stole a také jedním z dárků, které děda přivážel v obrovském kufru z pravidelných pobytů v lázních. Dělat z Becherovky lázeňské pití a cosi jako lék se mu celá léta dařilo i přesto, že vlastně pokaždé jezdil do Poděbrad, jak si teď uvědomuju.

Bylinkové nebe

Když jsem pak ale začal dospívat, patřilo k tomu i vyhledávání „chlapských“ atributů, jako byla whisky a další tekutí průvodci filmových a literárních hrdinů. Hořkosladká chuť mi byla náhle málo drsná a příliš „měkká“. Jenže s přibývajícím věkem přicházejí i návraty do známých míst. Pokud jde o Becherovku, je protipólem k těm nekompromisně ostrým destilátům, které člověk v průběhu let stihl vyzkoušet. Třeba v kombinaci s čajem z pořádné hrsti čerstvé máty vás dobře vychlazená sklenička pošle do bylinkového nebe a ani k tomu nepotřebujete rozkvetlou louku.

Recept tohoto pití je tajemství, které prý znají jenom dva lidé. Původní podobě se dneska nejspíš blíží verze Original, tak nějak to asi chutnalo na počátku 19. století, kdy spolu v laboratoři experimentovali anglický lékař Christian Frobrig a obchodník Josef Becher. Josef byl potomkem oblíbené karlovarské rodiny, před ním v ní byli mlynáři, lékaři i obchodníci. Původně se jmenovali Pecherové, ale to bylo dávno, ještě v Krušných horách, kdy se spletl jeden matrikář při zápisu narození dalšího syna. Tak tedy teď to byli Becherové a tento Josef potřeboval vymyslet něco, co by zaručilo trvalý odbyt v jeho obchodě se suvenýry.

Říkal si, že návštěvníci by mohli mít zájem o žaludeční kapky, jezdí se přece do Varů léčit. Jenže kapky berete jen tehdy, když je vám fakt zle, a to se u toho šklebíte, protože jsou hnusné… Takže co kdyby byly ty kapky dobré? A to je právě okamžik, kdy osud zařídil šťastnou náhodu, protože se u Becherů v domě roku 1805 ubytoval významný hrabě s osobním lékařem, původem z Anglie. Pan doktor zjistil, že si s obchodníkem může skvěle pokecat o pokusech s lihem a bylinkami, a celý měsíc míchali. Spřátelili se zjevně opravdu hodně, protože Christian dal Josefovi na rozloučenou recept, který si prý přivezl z Indie. A to byl základ úspěchu.

English Bitter

O dva roky později Josef představil English Bitter, Anglickou hořkou, nazvanou na počest přítele. Zájem přímo explodoval. Spousta konkurentů se pokoušela vyrobit stejnou chuť, proto aby Josef složení utajil, objednával pokaždé jiné bylinky v jiném množství. Dodával jen malým odběratelům a omezený počet litrů, aby se zájem uchoval, ale o to nemusel mít strach.

Původně se „kapky“ prodávaly v lahvičkách opravdu kapkových velikostí, pak už v půllitrovkách, a aby v tom byl pořádek, navrhl roku 1866 švagr Josefova syna Jana lahev placatou, původně průsvitnou, později kvůli ochraně před světlem zelenou. Nakonec si pití objednával i císař do Vídně. Po Josefovi přišel Jan a po něm další, až jako poslední nositelka tajemství rodiny zůstala dívka Hedda. Dneska už je sice majitelem mezinárodní firma Pernod Ricard, ale ty „kapky“ chutnají pořád stejně, i když babiččiny kamarádky už je popíjejí jenom na nebesích.