Vážný úraz vás před více než sedmi lety upoutal na invalidní vozík. Co se tehdy stalo?

Poměrně běžné sváteční odpoledne na zahradě se načas změnilo v noční můru. Chtěla jsem natrhat pár hrušek a domů jsem se vrátila až po půl roce. Na vozíku a s přerušenou míchou.

Jak se žena v nejlepších letech a celoživotní sportovkyně bezprostředně po úrazu vyrovnává s faktem, že už nikdy nebude chodit?

Když jsem měla těsně po operaci, bylo hrozné vedro a nemocnice kvůli dovoleným lepila personál, jak se dalo. Štvalo mě, že se nemůžu válet u vody jako ostatní… Chirurg, který mě operoval, mladý kluk, byl evidentně v rozpacích a nevěděl, jakým způsobem mi má tu nešťastnou novinu podat. Diagnóza zněla jasně – zlomený desátý hrudní obratel, který nevratně porušil míchu. Pokusila jsem se mu to ulehčit, bylo mi hned jasné, jak jsem na tom. Jediné, co jsem se potřebovala dozvědět, bylo, jak se s tím dá žít. Hodně mi pomohli později na spinálce v Motole.

Jak jste se dostala k handbiku?

Od začátku jsem se snažila přemýšlet o tom, co dál. Celý život do úrazu jsem sportovala, už odmalička, byla jsem takové aktivní dítě. V dospělosti mě nadchlo běhání, běhala jsem půlmaraton, jednou jsem si s manželem „střihla“ i pražský maraton. Mým cílem bylo zaběhnout si ten slavný berlínský, ale to už jsem bohužel „po svých“ nestihla. Už v nemocnici jsem si nedovedla představit, že najednou budu bez každodenního pohybu. Dnes s oblibou říkám, že bych tehdy byla ochotná chodit i po rukách, kdyby to šlo. Jasnou volbou tedy byla právě cyklistika, při které se šlape rukama a „naležato“. Spousta sportů se dá dělat vsedě, ale vleže můžete jezdit jen na handbiku.

Jak jste se cítila, když jste poprvé po úrazu začala opět sportovat?

Nádherně. Po dlouhých měsících jsem zase byla svobodná.

Co považujete za největší úspěch své závodní kariéry?

Vloni jsem dvakrát zvítězila na důležitých mezinárodních závodech a díky tomu jsem se stala celkovou vítězkou seriálu závodů světového poháru. Takový úspěch mi dodává odvahu do dalšího závodění. Odvahu nutně potřebuju. Bez ní bych se nemohla řítit při závodě šedesátkou do zatáčky. Měla bych strach, že už jsem na takové vylomeniny stará. Bez odvahy bych nedokázala trénovat na českých silnicích. Provoz je rok od roku hustší.

Příprava na paralympiádu v Tokiu musela být náročná… (rozhovor probíhal ještě před odložením olympiády – pozn. red.)

Sportovní příprava je téměř srovnatelná s přípravou špičkových cyklistů. Ročně najedu deset tisíc kilometrů na handbiku, jsem pečená vařená v posilovně i v bazénu. Plavání hodně pomáhá… Na rozdíl od klasických cyklistů nenajedu denně tolik kilometrů, ale pravděpodobně strávím tréninkem stejně času. A hlavně musím poslouchat svoje tělo, které není zcela zdravé, a je třeba s ním kooperovat, co to jde. Přece jen chci ještě pár let vrcholově sportovat.

S čím nejvíc bojujete, co je pro vás nejtěžší?

Nejtěžší je být co nejlehčí. S přebytečnými kilogramy, tedy častěji dekagramy, se vyhrávat nedá. Pro nás s handicapem platí stejné fyzikální zákony jako pro zdravé cyklisty, ale my k pohybu používáme jen třetinu svalů. Zbytek je, alespoň v mém případě, zcela ochrnutý a jen se veze.

Věnujete se i jiným sportům?

Rekreačně dělám všechno, co můžu. Plavu, občas si zahraju stolní tenis nebo badminton. Umím jezdit i na monoski a sledgi, což je obdoba běžek. Ale zimní sporty obecně jsou pro mě nebezpečné. Kdybych si zlomila ruku, bude to konec nejen s handbikem, ale nebudu moci jezdit ani na vozíku. A to je strašná představa.

Jak se po nehodě změnily vaše další záliby mimo sportu, jsou-li nějaké?

Momentálně ani mentálně nic jiného než sport nestíhám. I blog píšu jen mimo závodní sezonu.

Jak vypadá váš běžný den?

Do práce jezdím vlakem nebo autobusem. Vykopu se na poslední chvíli, takže stihnout včas dojet na nádraží je součástí tréninku. Pracuji na půl úvazku, odpoledne trénuji. Večer dávám rozhovory do novin. To samozřejmě žertuji. Pravda je, že mám hodně manažerské a administrativní práce spojené se závoděním.

Inspirujete svým příběhem i prostřednictvím blogování – na koho a na co cílíte?

Nepíšu s nějakým cílem. Jen si tak ukládám myšlenky. Nejsem žádný pohotový řečník nebo bavič. Než se vyjádřím, chvíli mi to trvá. Kdysi to někdo ohodnotil tak, že mám ty své „pohádky“ raději sepsat. To nebyl špatný nápad. O svém úrazu a životě na vozíku a s vozíčkářem jsem napsala dvě knihy. Ukázky najdete na mém blogu www.paradenik.cz.

Co byste poradila lidem s podobným osudem, kteří potřebují motivaci?

Upřímně řečeno, nevěřím, že lze dospělému člověku radit. Každý se s životem musí poprat, jak nejlépe umí. Vozíčkář by měl vyznávat tři základní zásady: Svalů moc nemám, ty mě nikdy živit nebudou. Živit mě bude hlava. Nebudu se bát žít aktivně, neboť „schody“ – rozuměj překážky – jsou ještě daleko. Nebudu se ohlížet do minulosti a trápit se, co by bylo, kdyby… Když si to trochu upravíte na své podmínky, platí to skoro pro každého.

Čeho byste ještě chtěla dosáhnout?

To je jasné! Chci být mistryně světa nebo vyhrát paralympiádu! Přece nečekáte, že sportovec v přípravě může odpovědět jinak? Možná že za pár let budu mít mnohem skromnější cíle – a vlastně už se na tu dobu moc těším. Teď jsem v očekávání jedné velikánské radosti – zhruba za měsíc bych se měla stát babičkou.

KATEŘINA ANTOŠOVÁ (1965)

KATEŘINA ANTOŠOVÁ (1965)

• Narodila se v Praze.

• Vystudovala ČVUT, pracuje v bance jako auditorka.

• Je vítězkou světového poháru v paracyklistice v kategorii H3 handbike.

• Na mistrovství světa 2019 obhájila čtvrtou příčku.

• Získala pro ČR nominaci na paralympijské hry v Tokiu 2020.

• Je vdaná a má tři syny.