Když z Německa přišel rozkaz, že musí všichni svobodní lidé ročníky dvacet až dvacet čtyři nastoupit na nucené práce, Milada se svým přítelem Františkem Cábem dlouho neváhali. Termín svatby stanovili na 11. listopad 1942. Kdyby ho určili na několik měsíců dříve, mohli se tragédii v Lidicích vyhnout, chtěli se totiž po svatbě odstěhovat do blízkého Buštěhradu.

Události z noci na 10. června 1942 se paní Miladě navždy vryly do paměti. Nejdříve byly Lidice obklíčeny německými vojáky, k večeru byly všechny rodiny vyvedeny z domovů. Obyvatelé byli odvedeni k Horákovu statku, kde vojáci násilně oddělili muže starší patnácti let od ostatních. Bylo to naposledy, co paní Cábová viděla svého otce – spolu s ostatními muži byl popraven, ani se nestihli rozloučit.

#clanek|4790326#

Ženy s dětmi strávily noc v lidické škole, odkud je vojáci odvezli do kladenského reálného gymnázia. Tam zůstaly po tři další noci s pouhou trochou slámy na podlaze. Během té doby proběhla jejich rasová kontrola, jestli by některé z dětí nebyly vhodné k poněmčení. Později jim sdělili, že se provinily proti Říši a že budou převezeni do koncentračního tábora. Ženy měly cestovat vlakem, děti autobusem. To způsobilo hotové peklo, vojáci vytrhávali matkám děti z náručí, jejich nářky se nesly celou budovou.

Nakonec byly ženy převezeny na kladenské nádraží. Tam nastoupily do speciálního osobního vlaku, který je odvezl do pracovního tábora Ravensbrück. Tou dobou žádná z nich nevěděla, že byli před Horákovým statkem všichni muži postříleni a že jejich vesnice skončila v plamenech.

#clanek|4861310#

Vězeňkyně 11738

V táboře se před nimi otevřela železná vrata s nápisem Arbeit macht frei – Práce osvobozuje, která se za nimi následně na tři roky zavřela. Z paní Milady se stala vězeňkyně číslo 11738. Roky v táboře popisuje jako boj o život. Naštěstí jí každý měsíc posílal snoubenec František dopis a balíček s jídlem.

Dvanáct hodin denně trávily vězeňkyně úpornou prací. V táboře se vyrábělo oblečení a vybavení pro vojáky, které ženy šily až do vyčerpání. Když nesplnily normy, čekal je totiž přísný trest. Najíst dostávaly dvakrát denně, paní Milada vzpomíná, že bylo jídlo odporné, ale musely si zvyknout, jestli nechtěly zemřít hlady.

Vězeňkyně si musely uvyknout na neustálý strach z trestu, o němž nevěděly, odkud a za co přijde. Ani paní Cábová se mu nevyhnula. Bachařka jí jednou strčila hlavu pod ledovou vodu a nafackovala jí za to, že měla kudrnaté vlasy od papírových natáček. Jindy jí dal esesák takovou facku, až se pomočila. Bylo nutné si zvyknout nejen na tresty, ale i na mrtvoly, které musely překračovat, dokud je někdo neuklidil.

#clanek|4795146#

Setkání s pravdou

Místo osvobození je roku 1945, když se blížila fronta, čekal pochod smrti. Ženy dostaly balíček s jídlem a spoře oblečené musely ve dřevácích neúprosným tempem pochodovat. Musely se navzájem podpírat, protože kdo upadl a nevstal, toho bez milosti zastřelili. S maminkou si říkaly, že i když přežily koncentrák, tohle už nezvládnou. Ale obě přežily.

V červnu 1945 se po osvobození Rudou armádou konečně dostaly s ostatními přeživšími lidickými ženami zpět do Československa. Po návratu je ale radost nečekala. Setkaly se s pravdou ohledně své obce, místo jejich domovů tam nyní byla holá pláň. Zjistily, že byli všichni muži popraveni a co se stalo s dětmi, nevěděl nikdo.

#clanek|4612881#

Paní Milada se o několik dní později setkala se svým snoubencem, který na ni celé tři roky čekal. Ještě v srpnu měli svatbu a do roka od návratu z tábora se jim narodil syn Lubor. Ten měl ale už po narození neurologické problémy a byl silně krátkozraký, podle doktorů to byl důsledek nezotaveného organismu paní Cábové. S lítostí dnes přiznává, že měli s dítětem počkat.

Po návratu z tábora měla Milada pouhých 45 kilo, musela se tedy dlouhou dobu dávat fyzicky i psychicky dohromady. Některé dny byly lepší, jindy celé hodiny proplakala. Pomohlo jí narození syna, protože se musela začít starat i o někoho jiného. Po čtyřech letech se jim narodila zcela zdravá dcera Hanka.

V roce 1961 začala pracovat na ruzyňském letišti, zároveň si dodělala vzdělání, složila maturitní zkoušku při návštěvách ve večerní škole. Zemřela 17. listopadu 2015 ve věku 91 let.

Podpořte Paměť národa

Vzpomínky pamětníků pocházejí ze sbírky Paměť národa, kterou spravuje obecně prospěšná společnost Post Bellum díky podpoře soukromých dárců. Podpořit ji můžete i Vy drobnou částkou nebo vstupem do Klubu přátel Paměti národa. Přispět můžete také na novou aplikaci Paměť národa, která přinese více článku a videí do vašeho mobilního telefonu. Více na podporte.pametnaroda.cz.