Kam že to letíš, na Azory? A kde to přesně je?“ Ptali se mě známí před cestou. Na rozdíl od známější Madeiry, která patří stejně jako Azorské ostrovy k Portugalsku, máme tohle souostroví v povědomí hlavně díky předpovědi počasí, kde se občas mluví o „tlakové výši nad Azorskými ostrovy“. Ta totiž, obzvlášť v létě, ovlivňuje počasí ve střední Evropě. Já jsem kromě toho před cestou tušila, že je tady hodně zeleně a jezer. Víc nic.
V mapě jsem vyčetla, že ostrovy jsou v Atlantském oceánu asi patnáct set kilometrů západně od Lisabonu a skoro čtyři tisíce kilometrů od východního pobřeží USA. Spolu s Kanárskými ostrovy, Kapverdami a zmíněnou Madeirou jsou součástí Makaronésie. Její ostrovy mají sopečný původ, proto je tu hodně jeskyní a jezer. Na Azorách a Madeiře často prší, což brzy poznám na vlastní kůži. I díky tomu je tady tolik zeleně.
Největší ostrov se jmenuje São Miquel, je dlouhý asi devadesát kilometrů, na šířku má osm až patnáct. Je na něm hlavní a zároveň největší město celého souostroví – Ponta Delgada. Kdybychom měli víc času, mohli bychom se na některém z dvaceti jezer ostrova projet na kajaku, kánoi, paddleboardu, zacvičit si jógu na břehu nebo se projet okolo na bicyklu.
Nás ale táhne dobrodružství, a tak se hned první den vydáme na canyoning do přírodní rezervace Ribeira dos Caldeirões. Trasa po směru toku řeky má být nenáročná, ale kdo ví, pro jistotu se tvářím vyděšeně.
Na parkovišti si přes zapůjčený neopren natáhneme sedáky a v gumových botách se s helmami na hlavách vydáváme do kopce. Nahoru dorazíme vyprahlí. „Když se namočíte, přestanete mít žízeň,“ směje se průvodce. Vstoupíme do řeky a voda se pomalu rozlévá pod gumový oblek. Průvodce nám ukazuje, jak držet lano při zdolávání vodopádu a také gesta, která máme v různých situacích použít, kdybychom se kvůli zvuku vody neslyšeli.
Jeden z průvodců čeká pod vodopádem a nahlas nás povzbuzuje, druhý nám uváže lano do horolezecké osmičky, poradí prvních pár kroků a znovu připomene, jak lano držet. Cvakne nám portrét vodotěsným foťákem a pak už si ve skále hledáme „schůdky“ sami. Když jeden z nás doputuje do tůně, může vyrazit další.
Příští úsek sjíždíme jako skluzavku. Lehnout si, zkřížit ruce na hrudník, hlavu vztyčenou, pánev rozvlnit jako při tanci. Jeden za druhým mizíme ve vodě, poprvé sjedu pod hladinu včetně helmy. Žízeň už nemám vůbec, pod vodou jsem se nechtěně, zato dostatečně napila a propláchla si nos.
Následují skoky. Skalní tůňka se zdá být úzká. „Stačí udělat krok dopředu a nemůžete se netrefit,“ ujišťují nás. Ještě jeden vodopád a závěrečný skok do mělké vody s písčitým dnem. „Pokrčte nohy, ať dobře dopadnete.“ Jsme v cíli. Sundáváme neopren, abychom se mohli zahřát.
Koupel v botanické zahradě
Adrenalin máme za sebou, další den začínáme ve stylu spa. Jedeme do oblasti neaktivní sopky Furnas, bohaté na minerální prameny a gejzíry. V roce 1630 tady byla erupce, po které se lidé tak báli lávy a výparů, že sem skoro sto let nechodili. To změnil americký kupec a konzul Thomas Hickling, který si místo oblíbil, vybudoval si tu letní sídlo a v roce 1775 založil botanickou zahradu. Z kráterů v zemi se odpařuje horká pára, z kohoutků ochutnáváme minerální prameny různých chutí. Intenzivnější i slabší s perlivou vodou.
V botanické zahradě Terra Nostra se pak koupeme v přírodních termálních bazéncích a v jezeře s blahodárnou vodou, která má 35 ˚C. Na koupel se doporučují starší nebo tmavé plavky. Díky obsahu železa je totiž voda tmavě hnědá a kůži i látku barví do oranžova.
Nachází se zde i hotel, jehož hosté mohou do zahrady kdykoli vyběhnout, vstup je ale v ceně i pro ty, kdo přijdou na oběd. A nejde o ledajaký oběd. Tradiční „cozido à portuguesa“ totiž u jezera uvaří sopečný kráter.
Zakopej si oběd
Před šestou ranní sem personál restaurací z městečka doveze hrnce plné jídla, spustí je do díry v zemi, přiklopí pokličkou a zasype zeminou. O půl jedné dva statní muži přijedou, aby jídlo vyndali. Mají na to železné háky, kterými hrnec za ucha vytáhnou. Vejde se do něj dvacet pět porcí, teplota v zemi dosahuje 100 ˚C, v hrnci je při vaření asi 70 ˚C. Uvnitř je navrstvená kapusta, hovězí maso, vepřové, kuřecí, párky a zelenina. Jídlo se pomalu vaří ve vlastní šťávě a výsledek je vynikající. Maso je krásně šťavnaté a úplně se rozpadá. Existuje i vegetariánská varianta, objednat lze ryby nebo mořské plody.
Mimochodem, jako dezert se tu často podává azorský ananas. Je sladší, menší, kulatější a dražší než ten dovezený z Kostariky, Brazílie nebo Venezuely. Kromě ananasů se na ostrovech pěstují citrusy, cukrová třtina a pak jedna vzácnost, tedy aspoň v rámci Evropy – na ostrově São Miquel jsou také čajové plantáže.
Padesát odstínů zelené
Další den nám počasí předvádí, jak udržovat padesát odstínů zelené. Od rána prší a je mlha. Pohled na jeden ze sedmi divů Portugalska, údajně nejkrásnější jezero této země Lagoa do Fogo, máme proto v paměti spíš z pohlednic a magnetek v obchodech se suvenýry. Ohňové jezero vyplňuje dnes již vyhaslý a zelení pokrytý kráter vulkánu Água de Pau. S nadmořskou výškou 580 metrů je nejvýše položeným jezerem na ostrovech. Legenda o dalším, dvojbarevném jezeru Lagoa das Sete Cidades vypráví příběh zakázané lásky princezny s modrýma očima a pastevce se zelenýma očima. Před tím, než se museli definitivně rozloučit, se naposledy setkali na mostě uprostřed jezer. Z princezniných slz vzniklo modré jezero, ze slz pastevcových zelené. Voda se pod mostem setkává, a tak udržuje lásku, které život nepřál.
Letecky se přesouváme na ostrov Pico s nejvyšší horou Portugalska, aktivní sopkou Ponta do Pico (2351 m n. m.). Výstup na ni nám ale překazí počasí.
Vulkanický původ ostrova je poznat, když se vyčasí, na první pohled. Černé lávové pobřeží vypadá s modrým oceánem úžasně, v interpretačním centru House of Volcanes nám interaktivně předvedou, jak ostrovy vznikaly. Jako bychom se na chvíli ocitli v kráteru sopky… Doslova z kamene zde pak místní dokázali vyprodukovat víno – severní pobřeží je kompletně pokryto lávou, kterou zdejší obyvatelé rozlámali železnými tyčemi, z kamenů postavili zídky, které révu chrání před mořskou vodou a pomáhají uchovat teplo ze slunce. Ze sousedního ostrova Faial dovezli zeminu, na Faial pak také prodávali víno a nechávali si platit kukuřicí, protože na ostrově chyběla zemědělská půda. Historicky se potýkali s různými problémy včetně Mšičky révokazu, která na přelomu 19. a 20. století zdecimovala vinice v celé Evropě i tady na ostrovech.
Lávové ohrádky působí trochu jako bazénky. V těch, co jsou tvarované do kruhu, rostou fíky, ze kterých se tu pálí kořalka. Na vinicích jsou v zemi kamenné nádoby na šlapání vína. Tato metoda se používá dodnes, protože jadýrka tak zůstanou celá a výsledek je lepší.
Na Picu v 90. letech začínali s pozorováním velryb, my si ale tenhle program necháváme na sousední Faial, kde velrybu nespatříme, potkáme ale vorvaně, delfíny a želvy.
Místo grilu lávový kámen
Jestli jsme něco nevěděli o sopkách a jejich činnosti, dozvíme se to v dalším interpretačním centru v Campelinhos, v majáku na západě ostrova Faial. Shora se pak rozhlížíme do krajiny, kde se sopka projevila relativně nedávno, v roce 1957, a odkud lidé fotili erupce, které trvaly celý rok a stala se z nich atrakce. Nejhůř bylo v dubnu 1958, kdy silné zemětřesení zničilo všechny domy v této lokalitě. Vývoj erupcí byl naštěstí správně vědecky předpovězen, a tak vláda poslala armádu, která evakuovala místní obyvatele. Díky tomu nebyl nikdo zraněn a nikdo nezemřel.
Lávou je tady ovlivněná i gastronomie. V restauraci Canto da Doca nám servírují tác obložený různými druhy syrového masa, hranolky a lávový kámen zahřátý v troubě. Rybu, mořské plody, hovězí i vepřové si na kameni sami ugrilujeme.
Dříve tady byla diskotéka s barem. Majitele koncem 80. let napadlo, že by bylo fajn lidem kolem páté ráno přichystat jídlo. Zvažoval fondue, ale oheň pod jídlem mu přišel nepraktický. Lávový kámen se osvědčil a majitel zjistil, že je lepší mít takto zaměřenou restauraci než diskotéku.
Další příjemnou hospůdkou v městečku je tradiční Peter’s Café Sport Restaurant, kterou provozuje více než sto let tatáž rodina. V prvním patře mají muzeum s velrybími zuby a kostmi zdobenými portréty mořeplavců, vládců a dalších významných osobností.
Centrum Faialu je malinké a tvoří ho hlavně přístav pro jachty, údajně čtvrtý nejnavštěvovanější na světě. A podle pověry zde každá posádka musí něco namalovat na dlaždice nebo chodník, jinak by se mohla ztratit na moři.
ZDROJ: časopis Glanc
