Na téměř 800 kilometrech spojuje nejznámější přímořská letoviska, jako jsou Torremolinos, Benalmadena, Fuengirola, Marbella a Puerto Banus. Místy se zařezává do horských pásem zvedajících se jen pár kilometrů od pobřeží a šplhajících se do výšky více než 1000 metrů nad mořem.

Za hradbami hor zůstává zrakům turistů skryto vnitrozemí Andalusie, na rozlohu i počet obyvatel největšího španělského regionu. Země, která dala nejen Španělsku flamenco, pochoutky tapas a také koridu, tedy býčí zápasy. S okolním Středomořím spojoval Andalusii po tisíciletí přístav v dnes půlmilionové Malaze. Býval branou pro invaze ze severu Afriky. Staří Římané přes něj kdysi zásobovali svou říši olovem a mědí z místních dolů a také mandlemi, olivami a vínem z úrodných andaluských svahů.

Granada není jen Alhambra

V červencovém horku se nad čtvrtmilionovou Granadou na úpatí horského masívu Sierra Nevada tetelí rozpálený vzduch. Při pohledu z dálky připomíná trochu ospalé město, kde život plyne líně a lidé se přes den ukrývají uvnitř kamenných staveb s bílou omítkou. Zdání však klame. Na severozápadním svahu, ve stínu hor, si tu původně maurští vládci Granady postavili pevnost, kterou pak muslimský vládce Jusuf I. proměnil v polovině 14. století v královský palác. Rozsáhlý palácový komplex Alhambra, který měl arabským vládcům zajistit náležité pohodlí, dostatečný stín i zásoby chladivé vody.

Pevnost s hradbami a jednotlivé budovy (od roku 1984 světová památka UNESCO) jsou dodnes nejzachovalejší architektonickou památkou zlatého věku islámu, ukázkou dovednosti jeho stavitelů a tvořivosti a nadání muslimských umělců. K prohlídce jedné z nejnavštěvovanějších atrakcí v celém Španělsku je dobré si vyhradit celý den a vstupenky (39 eur dospělí, 8 eur děti do 11 let) zakoupit online předem.

Granada ovšem není pouze Alhambra – za prohlídku stojí stejně tak kosmopolitní čtvrť Albaícin na protilehlém svahu. V křivolakých uličkách (Caldereria Nueva a Caldereria Vieja) se tu mísí na malé rozloze v obchůdcích, čajovnách a restauracích všechny kosmopolitní vlivy, které formovaly historii Iberského poloostrova.

Exotické menu plné marockých a alžírských dobrot nabízí Palazio Nazari, nepřebernou nabídku osvěžujících příchutí kávy a čaje zase Teteria Diwan, které vás snadno přenesou do pohádkové atmosféry Blízkého východu.

Expati v Mijasu

Zatímco výlet do Granady je nutné plánovat s předstihem, města a městečka na svazích Sierra de Mijas nabízejí únik a zpestření plážového stereotypu po pár minutách jízdy autem. Osmdesátitisícový Mijas ve 430 metrech nad mořem je na Costa del Sol oblíbenou destinací expatů ze severní Evropy – nejlevnější jednopokojové panelákové apartmá (necelých 30 minut od moře) tu přijde v přepočtu jen na 825 000 Kč, ale standardní evropské bydlení tu začíná na dvou milionech korun. Přes početnou přistěhovaleckou komunitu si Mijas uchoval poklidný ráz španělského venkova s množstvím autentických restaurací a příjemných obchůdků.

Noblesa andaluských koní

Turistickým ruchem netknutý andaluský venkov lze objevit jen o pár kilometrů dál směrem na severozápad, v Coinu. Krom tradičních festivalů flamenca, lidové hudby a tanců pod otevřeným nebem na hlavním náměstí tu místní Středisko chovu andaluských koní nabízí letní školu jízdy na koni a turistům toužícím po dobrodružství vyjížďky v sedle po okolních horských svazích (15–30 eur/hodina).

Farmu vede podsaditý šedesátník José Rodríguez – ve dvaceti letech opustil rodnou Sevillu a andaluským plnokrevníkům se v Centru de formacion Ecuestre EL Rocíé v Coinu věnuje celý život. Staletí trvající šlechtitelskou tradici, v které José Rodríguez pokračuje, tu založili mniši v prvních křesťanských klášterech. I díky nim si zachovali andaluští plnokrevníci elegantní křivky předků, kteří přišli na Iberský poloostrov z odlehlých koutů středověkého Středomoří.

Ve stopách krále

Milovníci přírodních kuriozit při cestě do andaluského vnitrozemí nejspíš nevynechají Královskou stezku Caminito del Rey v oblasti jezer, které jsou součásti Ardelského národního parku. Osmikilometrovou trasu v kaňonu říčky Guadalhorce tu původně prorazili dělníci, kteří tu před sto lety při elektrifikaci odlehlých částí Španělského království postavili mohutné přehradní nádrže.

Skaliska uprostřed divoké přírody se tu propadají až do hloubky sedmi set metrů a už v roce 1921 tu za účasti krále Alfonsa XVIII. (odtud Královská stezka) otevřeli visutou trasu, která vede nejdramatičtějším úsekem kaňonu. Po několikaleté rekonstrukci byla v roce 2015 znovu otevřena veřejnosti a zájem je takový, že k návštěvě se vyplatí rezervovat vstupenku (10 eur) předem. Než se na na Královskou stezku vydáte, zkontrolujte předpověď počasí: při teplotách nad 37 stupňů Celsia ji správci s ohledem na zdraví turistů mohou zavřít. K návštěvě v letních měsících se na trasu vybavte dostatečnou zásobou vody. Do batůžku přibalte dalekohled – ve skaliscích nad korytem říčky hnízdí zlatí orli a egyptští supi. Průvodci zmiňují také výskyt horských medvědů a rysů, nejspíš ovšem v nočních hodinách, kdy je stezka pro veřejnost uzavřena.

Spojení zpět k výchozímu bodu Královské stezky zajišťují kyvadlové autobusy. Pokud se vrátíte zpět na start v čase oběda nebo večeře lze doporučit zastávku v restauraci El Mirrador v sousedství parkoviště. Servíruje nejen chutnou andaluskou kuchyni a španělské víno, ale poskytuje také nádhernou vyhlídku na Ardelské vodní nádrže.

Město snů a světových celebrit

Americký spisovatel Ernest Hemingway kdysi označil pětatřicetitisícové město Rondu, rozkládající se mezi horským pásmem Sierra de las Nieves a Sierra de Grazalema, za ideální místo, kam se vydat na líbánky, případně kam se schovat na útěku s milencem či milenkou.

Doporučení je nasnadě ve chvílí, kdy se z Place Teniente Arce vydáte směrem k Mirador de Ronda, subtropickému parku s vyhlídkou na obzor lemující vzedmutý horský hřeben Sierra de las Salinas. Jako byste vstoupili na balkon s nejromantičtější vyhlídkou pod španělským sluncem. Hemingway trávil v Rondě v polovině minulého století pravidelně své dovolené, dávno před tím, než se město stalo destinací světových celebrit. Vyhlídka z parku nabízí také výhled na starou část města, která se vypíná na stometrovém útesu nad roklinou – vyhloubila ji říčka dobře známá z českých křížovek – Tajo.

Krom všech jiných superlativů se Ronda pyšní nejstarší koridou na světě. Zdejší legendární toreador Pedro Romero pokořil za svou kariéru 5600 býků. Prvenství, kterým se podle dnešních ochránců zvířat není co chlubit.

Novou a starou Rondu spojuje nad 120 metrů hlubokou propastí most z roku 1793. Stavitelům trvalo tehdy celá čtyři desetiletí, než se jim komplikovanou stavbu podařilo dokončit. Když po něm dnes přejdete do staré části Rondy, jako byste vstoupili do jiného světa. Křivolaké uličky se vinou mezi nabílenými domky, které se přimykají k vápencovému útesu jako zručně zbudovaná vlaštovčí hnízda.

Pokud vás při procházce v horku přepadne žízeň nebo hlad, nabízí se zastávka v Mesón Carmen de la Ronda, rozměrná vila připomínající palác, z jejíž terasy je překrásný výhled na okolní krajinu. Management trochu hřeší na exkluzivitu místa a návštěvníkům servíruje sice pikantní, ale skromné porce tapas.

Ronda je od středomořského pobřeží vzdálena hodinu dvě jízdy autem. Spojení s hlavními letovisky na pobřeží však zajišťuje časté a relativně levné spojení klimatizovanými autobusy.

Vstříc Africe a Atlantiku

Přístav Tarifa, necelou hodinu a půl západně po dálnici A7, dýchá dobrodružstvím a exotikou. Nejjižnější místo evropské pevniny dělí přes Gibraltarskou úžinu od afrického kontinentu jen dvanáct kilometrů. Lodní spojení do marockého Tangeru zajišťuje dvanáct trajektů denně, cesta trvá přibližně hodinu a čtvrt.

Jižně od Tarify se potkávají vlny Středozemního moře a Atlantického oceá nu, mořské proudy tu lákají k hrátkám delfíny a kanceláře vyhlídkových lodí (lodní lístek 35 eur) slibují – na bezpečnou vzdálenost – setkání s velrybou. Taverny a restaurace na promenádě pak nabízejí rybí pochoutky a mořské plody upravené na nepřeberné množství středomořských způsobů.

Tarifa má pověst přístavu s bohémským nočním životem. Místní písečné pláže nabízejí – doslova pár kroků od sebe – koupání ve Středozemním moři nebo v Atlantiku. Několik kilometrů bílých písečných pláží táhnoucích se z Tarify směrem na západ jsou pak dokonalým rájem surfařů a milovníků vodních sportů vůbec – silné vzdušné proudy tu totiž zajišťují vždy plný vítr do plachet.

Na tapas do Mediny-Sidonie

Pobřeží mezi Tarifou a Cádizem na západní výspě Španělska lemují typické bílé vesničky, pueblos blancos, v kterých se dodnes mísí vliv maurských nájezdníků s pozdějšími vlnami osídlení.

Typická bělostná barva omítek chrání obyvatele domků před slunečním žárem – jde však o tradici, kterou si vynutily středověké epidemie moru. Součástí prevence bylo natírání stěn domků i veřejných budov dezinfikujícím vápnem.

Jedna z nejhezčích zastávek podél pobřeží Costa del Luz patří městečku Vejer de la Frontera. Vypíná se na útesu na pravém břehu říčky Barbate. Hlavní atrakcí je tu maurský hrad z desátého století našeho letopočtu, k němu přiléhající židovská čtvrť. Centrální Plaza de Espaňa s palmami se pyšní kašnou krásně dekorovanou drobnou mozaikou.

Další z malebných andaluských pueblos blancos v provincii Cádiz Medina- -Sidonia láká návštěvníky bohatou historií. Sahá až k Vizigótům, kteří kdysi obývali místní jeskyně; vykopávky z dob Římanů tu odhalily důmyslné vodovodní a zavlažovací rozvody – jejich pozůstatky dnes tvoří základ zdejších muzeálních sbírek. Z nadmořské výšky 300 metrů poskytuje městečko okouzlující panoramata okolní krajiny, za dobré viditelnosti lze dohlédnout až do přístavu Cádiz. Zmůže-li vás po návštěvě muzea a procházkách rozpálenými uličkami únava, příjemné posezení nabízí restaurace Paco Ortega na Plaza de Espaňa servírující vynikající tapas s nejrůznějšími ingrediencemi a ve vydatných porcích, které si nezadají s hlavním středoevropským chodem. Dobrou chuť!

ZDROJ: časopis Vlasta