Mnoho nedorozumění ve vztahu ke kočkám vyplývá především z toho, že se na ně díváme psí optikou. Tedy, že jejich chování srovnáváme s tím, jak by se ve stejné situaci zachoval hafík. Není divu, že z toho pak někdy kočky vycházejí jako stvoření nemazlivá, nevycvičitelná, protivná, netoužící po láskyplném vztahu. Realita je však o dost jiná.

Zdroj: Youtube

Jackson Galaxy, proslulý kočičí behaviorista známý zejména z dokumentárního seriálu Moje kočka z pekla, kde z rozlícených domácích šelem vražedně se vrhajících na všechny kolem dělal mírumilovná přítulná stvoření, by vás například s touhle kočičí charakteristikou poslal k šípku. „Není pravda, že nejsou mazlivé. Jsou, ale svým vlastním způsobem. Neštěkají na vás, nekňučí před vámi, neskáčou na vás a nežadoní o vaši pozornost jako psi,“ vysvětluje a dodává: „Ale to neznamená, že po ní netouží a že si ji neužívají.“

Kočky vám rozumí

Jednou z věcí, kterou tenhle kočičí odborník vidí jako problém, je fakt, že mnoho lidí má kočku zafixovanou coby nezávislou samotářku, která se bez lidské společnosti v pohodě obejde a nechybí jí. Takže ji klidně nechají pár dnů samotnou doma jen s automatickým krmítkem a miskou vody. „To je pro kočky velmi kruté,“ podotýká. „Trpí úzkostí z odloučení stejně jako psi. Touží po stabilitě svého rodinného života stejně jako psi. Jen to nedávají najevo tak, jak to dělají psi,“ tvrdí Jackson Galaxy.

Mezery v poznání kočičího chování a potřeb zkrátka nezřídka způsobují problémy. Naštěstí i výzkumů v této oblasti v posledních letech přibývá, přičemž jsou badatelé velmi často majitelé koček, a „studie“ tak výhodně realizují v domácím prostředí. Například Saho Takagi, vědec z japonské Univerzity Azabu. Loni zveřejnil výsledky svého výzkumu, podle něhož se kočky sice tváří nezúčastněně a bez zájmu o to, co se kolem nich děje, nicméně pravda je úplně opačná.

Již dřívější studie ukázaly, že dokážou odlišit své jméno od jmen jiných koček v domácnosti a stejně tak tato jména od obecných podstatných jmen typu „stůl“ či „židle“.

Saho Takagi však tyto poznatky doplnil o další zjištění. „Lidé často podezírají kočky z lhostejnosti. Vidí, že se povalují opodál, pospávají, věnují se vlastní očistě, honění mouchy, dívají se fascinovaně z okna, zkrátka jsou zaměřené na zcela jiné objekty, než je jejich ‚páníček‘. Já ale chci, aby lidé poznali pravdu. Zdá se totiž, že tyto kočkovité šelmy při tom všem nezúčastněném jednání až velmi důkladně vnímají činnost i rozhovory lidí. A moc dobře rozeznávají, zda se baví o nich, či o jiných kočkách v domácnosti, nebo zda diskutují ‚jen‘ třeba o tom, jaký měli den a co mají nakoupit. Rozumí vám…“

Jak vypadá kočičí kompliment

Co ještě najisto víme? Kočky jsou šťastné, když je klid, jsou dobře krmené, mají si s kým hrát, mohou si kdykoliv odskočit na čistou toaletu a je jim věnována dostatečná pozornost. Když se nudí, jsou zneklidněné nějakými stresory, hladové, špinavé nebo jim není věnována přiměřená péče, vykazují známky smutku, úzkosti nebo deprese.

Odborníci též dokážou poradit, jak kočku „vycvičit“ i jak získat její důvěru, byť se to některým kočičím chovatelům může zdát jako úkol nad jejich síly. Známá zvířecí behavioristka Emma Griggová například zastává názor, že je vždy dobré nechat kočku, aby se k vám přiblížila podle vlastních podmínek. Doporučuje jednoduchý test souhlasu, kdy zjistíte, zda se jí vzájemná interakce líbí. „Zkuste ji například hladit, po chvíli přestaňte a kousek poodejděte. Vrátí se pro další pomazlení?“

Každý majitel kočky by měl také přijmout fakt, že zatímco pes je v domácnosti podřízen autoritě páníčka (a vesměs rád), kočka, která je mnohem svobodomyslnější a samostatnější, většinou věří, že domácnost, kde žije, má na starosti. Že tam zkrátka šéfuje, že jde o její výsostné území, které musí spravovat a za které nese zodpovědnost. „Zatímco psi při nějakém problému budou okamžitě hledat pomoc u svých lidí, většina koček se ho bude snažit vyřešit sama,“ dává příklad Emma Griggová.

Ostatně i proto se už klasickým heslem kočkařů stalo prohlášení: „Bydlím u své kočky.“ I proto je úplně normální, že se mňoukalky obvykle řídí vlastními pravidly, nikoliv zásadami svých pánů. Samozřejmě za vámi mohou přijít, když na ně zavoláte jejich jménem, ale pouze, budou-li zrovna v tu chvíli chtít. Že se s vámi rády pomazlí, ale pokud na to zrovna mají náladu.

Vše prostě podřizují vlastnímu rozhodnutí. A vy, chcete-li být dobrým kočičím pánem, byste se měli naučit rozumět její „řeči“. Hladíte ji a ona na vás zasyčí? Tak se hned stáhněte, protože po tomto varování už přijde bolestivé seknutí. Otírá se vám o nohy? Užijte si kompliment, který vám právě složila. A v lidsko-kočičím slovníku najdete podobných příkladů bezpočet.

Neriskují, že zemřou hlady

Doktor Carlo Siracusa z americké Asociace veterinárních behavioristů je dalším z odborníků, kteří se snaží vyvrátit některé mýty. Podle něj například není pravda, že kočky se ke svým majitelům citově nepřipoutávají. Prý je tomu právě naopak. Ale svoji lásku dávají najevo poněkud odlišně, než je tomu u lidí nebo třeba u psů.

„Kočky nejsou lidé a nejsou ani psi,“ zdůrazňuje. „Obecně nemají rády, když je někdo zvedá, objímá a líbá. Lidé to ale vnímají jako projev lásky a chápou to tak i psi, kteří bývají z takových projevů citů vzrušení, radostně poskakují a svého pána na oplátku olizují. Kočky nic takového nedělají, naopak koukají, jak se co nejrychleji z vašeho objetí vymanit. Jsou mnohem elegantnější. Pomalu se k vám přibližují, narážejí do vás hlavou, pak s vámi mají nějaký kontakt a zase odejdou. Za vyznání kočičí lásky můžete považovat už to, že s vámi pobývají v jedné místnosti nebo si lehnou ve vaší blízkosti,“ upřesňuje Carlo Siracusa.

V podobném duchu hovoří i jedna z našich největších odbornic na kočičí duši Klára Nevečeřalová: „Kočka často projevuje svou lásku už jen tím, že s námi chce být. Pokud se ještě ráda přijde pomazlit, ducne do nás hlavičkou nebo nás vítá při návratu domů, popřípadě se nám otírá o nohy, tak je velmi pravděpodobné, že nás přímo zbožňuje.“

Zdá se vám, že jsme stále neodpověděli dostatečně na otázku tohoto článku: „Co si myslí vaše kočka?“ Možná proto, že kočky se v životě (na rozdíl od psů vydrilovaných k mnohdy fantastickým výkonům) rozhodují vesměs na základě vlastních autentických myšlenek, které jsou více než pestré. Šlo by říci, že přemýšlejí o každém svém kroku.

Když ale otázku týkající se toho, o čem kočky dumají, položíte Emmě Griggové, odpoví: „Baví je přemýšlet o jídle. Myšlenka na báječné kuře nebo lahodnou polévku jako by se jim v hlavě vynořila při každém sebemenším podnětu – při vstupu do kuchyně, při zvuku otevírání ledničky či konzervy. Tehdy uslyšíte nekonečnou mňoukací píseň v různých tónech. Kočky totiž mají vždy v hlavě jídlo, i když jsou krmené včas a v dostatečném množství. Stále mají blízko k volně žijícím šelmám. A ve volné přírodě, jakmile se najedí, musí začít okamžitě přemýšlet o dalším jídle, aby neriskovaly, že zemřou hlady.“

Mýty o kočkách i jejich chovatelích

Když už jsme naznačili, že kolem chování koček existuje spousta mýtů, dlužno podotknout, že stereotypy se šíří i o jejich majitelích. Stále je velmi častá představa, že si tato zvířata pořizují především starší osamělé ženy. „Tyto stereotypy jsou ve společnosti dlouho zakořeněné, proto jsme se v našem průzkumu zaměřili právě na vnímání chovatelů koček společností a srovnali ho s tím, jací ve skutečnosti jsou,“ říká Kamil Kunc z agentury NMS Market Research, která průzkum nedávno realizovala pro značku kočičího krmiva Whiskas.

Jaká je tedy pravda? Většina kočičích majitelů jsou opravdu ženy, je to ale 58 procent. To není tak velká převaha. Alespoň jednu kočku v domácnosti má 30 procent obyvatel. A každý třetí majitel pak bere svou micku jako zcela právoplatného člena rodiny.

Většina respondentů (64 %) uvedla, že po jejím pořízení začali být v životě spokojenější. „Kočka je zvíře, které přilne k srdci snad každému chovateli. Mít ji a starat se o ni je závazek na 15 až 20 let života, což rozhodně není málo na společné zážitky. Kočičky si navíc dělají velmi silné citové vazby k různým členům domácnosti, a to i k dětem. Rády s nimi dovádějí, protože to jsou mláďata a je s nimi legrace,“ vysvětluje Klára Nevečeřalová.

S rodinným soužitím jde však ruku v ruce skutečnost, že si kočka ustavuje jisté rituály a návyky. „Miluje rutinu a ritualizace. Není to ale pro ni v pořádku, protože v momentě, kdy zapadne do moc velkého stereotypu a vy ho narušíte, tak ji to může velmi rozhodit a vystresovat,“ varuje odbornice.

„Může to být klidně taková banalita, jako že denně chodíte z práce v pět hodin, kočka je na to zvyklá, ale jednoho dne si po práci zajdete s kolegyní na skleničku vína nebo kávu a přijdete o pár hodin později. Může se pak stát, že budete mít počuranou postel nebo gauč. A to jen proto, že byla vyděšená ze změny rutiny. Je dobré kočky trénovat na to, že každý den je jiný. V budoucnu jim to pomůže vyrovnat se se složitými situacemi, jako například že vyrazíte na dovolenou,“ podotýká.

KTERÉ SE KE MNĚ HODÍ? KOČIČÍ PLEMENO A POVAHA

Tvrdohlavý jezevčík? Aktivní borderka? Mops milující hovění u televize? Psa si obvykle vybíráme podle charakteristických rysů daného plemena, aby nám vyhovoval. Podobnými pravidly bychom se však měli řídit i v případě koček.

„Obecně by se dalo říci, že do bytu nejsou vhodné vysokoenergetické kočky, jako jsou například bengálské, habešské, ocicat nebo savany. Ty totiž potřebují vydat velké množství energie. Oproti tomu jsou kočky, které budou v domácnosti nesmírně spokojené jako plemena sphinx, britské, burmily nebo peršanky,“ říká kočičí psycholožka Klára Nevečeřalová.

Nejčastěji se ale v tuzemských domácnostech nachází evropská kočka a u ní je potenciální povaha tak trochu sázka do loterie. Podle odbornice však existuje základní pravidlo, podle kterého se dá její charakter alespoň odhadnout.

„Obecně se dá říct, že klidné kotě bude kromě období puberty klidné i v budoucnu, zvědavé bude všetečka celý život a akční bude aktivní do pozdního věku. Nemusí to však být pravidlem, protože vliv má celá řada faktorů,“ vysvětluje.

Povaha kočky se podle odbornice ovšem může měnit také s věkem. Čím je starší, tím je rozumnější a často klidnější. Nicméně charakter se mění i podle zažitých zkušeností a dalších vlivů. Jinak se například bude vyvíjet micka, která je celý život v bezpečí doma, jinak ta s přístupem ven.

Zdroj: časopis Květy

Související články