Spolu s trampy si řeku rychle oblíbili také vodáci. Sázava i dnes patří k řekám, které milovníci vodních sportů splouvají nejraději. Svoje vychozené cestičky tu ale mají rovněž pěší turisté a rádi sem zabloudí i cyklisté. A také ti, kteří s oblibou podnikají výpravy do míst, která znají ze svých oblíbených knížek.

Romance z Lešan

Básník František Hrubín se sice narodil v Praze, ale dětství prožil v posázavských Lešanech. A sem se také i v dospělém věku vždycky velice rád vracel. Trochu stranou od návsi dodnes stojí dům, kde se svou rodinou bydlel. Je obehnaný vysokou zdí a zvědavci tak nemají šanci nakouknout na zahradu či oknem do světnice, kde si u stolu s opřenými lokty jako kluk nejraději četl své nejmilejší knížky. Jen jmenovka na modře natřených vratech dokazuje, že jsme tady správně, u Františka Hrubína. Chcete-li se o něm dozvědět víc, stačí zajít v pracovní dny na obecní úřad, kde loni básníkovi otevřeli pamětní síň. Kromě fotografií z dětství tu najdete také dopisy, jež malý Atík, jak se mu doma říkalo, z Lešan psával tatínkovi, který musel narukovat do první světové války. Zároveň si připomenete i mnohé knížky, které už jako dospělý muž napsal pro děti i dospělé. V nejedné z nich hraje řeka Sázava i okolní krajina důležitou roli. Právě tady v Lešanech se například odehrává děj jeho básnické poémy Romance pro křídlovku. Během lešanské pouti potkává student František Terinu od kolotočů. Tajně se scházejí nejspíš u jednoho ze zdejších rybníčků s půvabnými názvy Ovčička a Beránek. Když se komedianti přesunou na další štaci, běží zamilovaný protagonista za svou milou až do Netvořic. Ve filmu, který podle básnické předlohy natočil Otakar Vávra, se však klíčová pouťová scéna neodehrává ani na jednom z těchto míst, ale na prostranství před gotickým kostelem ve Vysokém Újezdě. Odsud je už jen kousek do nedalekých Netvořic, kde právě dokončují rekonstrukci muzejní expozice unikátní týnecké kameniny. Nejzvědavějším návštěvníkům ji poprvé představili začátkem května. Nastálo má však být otevřená až v průběhu letní sezony. Za prohlídku v Netvořicích stojí i malé rodinné muzejíčko smaltu. Jeho majitelka sbírá smaltované předměty už pětadvacet let a k vidění tu má opravdu pěkné kousky.

Druhá šance pro zámek

Dominantou obce Lešany je zámek, který na místě gotické tvrze postavila Svatovítská kapitula. Prošel mnoha přestavbami od renesanční přes raně barokní až po klasicistní. A vystřídal i mnohé majitele, kteří se na jeho vzhledu leckdy dost nepříznivě podepsali. Za války tady sídlili vojáci SS a po komunistickém převratu, když byl zámek znárodněný, se do zámeckých prostor nastěhovalo JZD. V devadesátých letech však shodou šťastných náhod dostal notně vybydlený zámek druhou šanci. Syn pražského obchodníka Ladislava Truhláře se v té době zamiloval do dívky z Lešan. A přemluvil tatínka, aby se ujal náročné rekonstrukce. Ten skutečně prodal dům v Praze a pustil se do záchrany zchátralého zámku. Při pohledu na staré fotografie se nechce ani věřit, že se mu to podařilo jen s malým počtem pomocníků. Z vnitřního zařízení se sice prakticky nic nezachovalo, ale v interiéru jsou krásné klenuté stropy, pozoruhodná je i fresková místnost nebo nástěnné malby. A také kaple sv. Víta se zajímavým oltářem. Dnes tu pan majitel nejen provází, ale i pořádá svatby. Na závěr prohlídky se nám pochlubil tím, že se do zámecké věže už brzy vrátí lešanský zvon, který nedávno objevili v depozitáři muzejníci z Regionálního muzea v Jílovém u Prahy. Pokud vám při zámecké prohlídce vyhládne, vypravte se do nedalekého Kamenného Přívozu. Do restaurace s prapodivným názvem U Vemenáče, kde vaří opravdu skvěle. Po obědě se pak můžete seznámit s dnes již téměř zapomenutým spisovatelem Janem Morávkem, který odsud pocházel a o životě kolem Sázavy napsal několik knížek. Jeho jméno vám připomenou také informační tabule rozmístěné na břehu řeky.

Na Medník nejen za kandíkem

Kdo se nebojí kopcovitého terénu, ten se určitě vydá po nejstarší české naučné stezce na Medník. Začátkem jara tu kvete krásná růžovofialová, kriticky ohrožená bylina kandík psí zub. Její název byl odvozený od světlých cibulek, které mají tvar zmíněného psího zubu. Nikde jinde než tady tuhle krasavici už v Čechách nenajdete. Pokud ale tu pravou dobu, kdy kvete, prošvihnete, nemusíte být úplně smutní. Cestou určitě potkáte koberce jiných půvabných rostlinek, typických pro tuhle oblast. Na březích řeky Sázavy budete nejspíš obdivovat i neuvěřitelnou vynalézavost chatařů, s jakou si tady budovali chaty a chatky roztodivných tvarů. Tu a tam nejspíš také zvednete hlavu nahoru, kde v hustém porostu občas problesknou žlutozelené vagonky vláčku zvaného Posázavský pacifik. Zanedlouho se ale budete muset dívat pořádně pod nohy, protože vás čeká výstup do skalnatého vršku odkud jsou výhledy na řeku vskutku nejkrásnější. Při pohledu na příkré stráně nestačíte žasnout nad tím, kde všude si chataři stavěli svá víkendová obydlí. Do oka mně padla obzvlášť jedna chatička, která na prudké skále držela snad jen silou vůle a zdálky připomínala neobvyklé orlí hnízdo. Jen pro zapomenuté rohlíky bych odsud asi moc chodit nechtěla. Při putování po nejstarší české naučné stezce jsem se ale leccos dozvěděla nejen o Medníku, ale i o výstavbě zdejší železniční trati, řece Sázavě, vodáctví a historii trampingu. A také o zdejším rostlinstvu a živočiších, kteří se tu vyskytují.

Český ráj trochu jinde

Kdo se chce dozvědět více o historii i tradicích Posázaví, neměl by vynechat návštěvu Regionálního muzea v Jílovém u Prahy. Mimo jiné zde mají samostatnou expozici trampingu, která seznamuje návštěvníky se životem prvních táborníků, kteří se do zdejších divokých údolí vydávali ať už jako členové různých spolků, anebo na vlastní pěst. Na přehledné mapě tu naleznete i polohu historických a současných chatových osad. V další expozici se pak seznámíte i s těžbou zlata, které se v tomto regionu dolovalo už ve středověku. Od dubna se můžete podívat dokonce i do tří důlních štol jílovského revíru, kdysi dávno vyšperkovaných zlatem. O městě proslulém těžbou tohoto drahého kovu panuje řada pověstí. Ta nejznámější se týká pražského radního Ratleva, který při zdejším dolování přišel o veškeré jmění. Za prostředky, které získal prodejem manželčina šlojíře (závoje), chtěl ještě naposledy zkusit štěstí. Při kopání narazil na mohutnou zlatou žílu a jílovský důl pak z vděčnosti na památku pojmenoval Šlojíř. Možná vás při pomyšlení na tuto pověst napadne, že se někdy vyplatí vsadit vše na poslední šanci. Pokud budete ale domů cestovat Posázavským pacifikem, nejspíš si na zlatokopa Ratleva ani nevzpomenete. Pohled z okna vlaku na strmé skály, které lemují železniční trať, je totiž přímo úchvatný. Pod nimi se ladně vlní Sázava, kterou tolik miloval nejen básník František Hrubín. Možná vás při pohledu na tuhle krásu spíš napadne, že Český ráj nemáme u nás vlastně jen jeden.

ZDROJ: časopis Vlasta