Po zhruba 3,5hodinovém letu mě z letiště odváží autobus do města Batumi, které se stává mým útočištěm na následující dny. Z průvodce jsem se dozvěděla, že Batumi je hlavní město autonomní republiky Adžárie, občas se mu přezdívá gruzínské Las Vegas, a se svými téměř 170 tisíci obyvatel je třetím největším městem Gruzie. Větší je pouze hlavní město Tbilisi a město Kutaisi.
První procházka městem
Nejdříve jsem zamířila do nedávno opraveného starého města, plného malebných secesních domů. A i přesto, že mě v Gruzii přivítal déšť, jsem si prošla rozlehlé Evropské náměstí. Jeho dominantou je socha kolchidské princezny Médey, držící v ruce zlaté rouno neboli symbol bohatství a blahobytu Adžárie, která údajně přivedla Gruzínce blíže Evropě. Nevynechala jsem ani Piazzu, což je náměstí v italském stylu s mnoha kavárnami, obchůdky a restauracemi. Hlavní atrakcí je tam věž, z níž se každé tři hodiny rozeznívá gruzínská hymna. Já bohužel to štěstí neměla, abych se trefila do správného času. I tak to byla neuvěřitelná podívaná. Atmosféru na náměstíčku dokreslovali nejrůznější umělci a jazzoví klavíristé. Údajně zde vystupovaly i světové hvězdy jako Sting nebo operní pěvec a dirigent Plácido Domingo.
Zajímavou kuriozitou je pak bývalý katolický kostel, který se nachází opodál. Byl postaven začátkem 20. století, a přestože je dnes pravoslavný, od svých katolických časů zůstal takřka beze změny. Za návštěvu stojí i jediná zbývající mešita ve městě. Nejenže je překrásně barevná, navíc je zdobená kaligrafií.
Další kroky mě zavedly na městskou oblázkovou pláž, na kterou jsem byla obzvlášť zvědavá. Podél ní se táhne promenáda lemovaná palmami a nejrůznějšími stánky s dobrotami. Pomalou procházkou jsem došla až do loděnice, kde jsem se zastavila, nasávala čerstvý mořský vzduch a užívala si okamžik, kdy po dešti zpoza mraků začaly v dálce vykukovat vrcholky Kavkazu – ty vrcholky, které jsem doposud znala jen z map a obrázků. Přístav není velký, přesto nabízí pestrou zábavu. Kdo si chce město a okolí prohlédnout z ptačí perspektivy, může se povozit na obřím ruském kole. Půjčovna loděk a člunů slibuje romantické i adrenalinové jízdy. A na své si přijdou i milovníci umění, jelikož přístavu vévodí Socha lásky – osmimetrové ocelové kinetické sousoší Muž a Žena gruzínské umělkyně Tamary Kvesitadze. Po své instalaci v roce 2010 bylo přejmenováno na Alí a Nino podle hlavních postav stejnojmenného románu Kurbana Saida, líčícího tragický příběh lásky ázerbájdžánského muslimského chlapce a gruzínské křesťanské dívky. Vždy v sedm večer se sochy stojící čelem proti sobě dají do pohybu, přibližují se, dotknou se, prolnou se v jedinou bytost, aby vzápětí jejich pohyb pokračoval a milenci se od sebe začali nezadržitelně vzdalovat – každý na opačnou stranu. Celá akce trvá asi deset minut a je efektně barevně nasvícená.
Související články
Na laně nad údolím
Další den se počasí k mému nadšení lehce umoudřilo, a tak jsem vyrazila prozkoumat přírodní krásy. Pouhých devět kilometrů na sever od městského centra leží botanická zahrada zapsaná na Seznamu světového dědictví UNESCO, kde je na 113 hektarech k vidění přes pět tisíc druhů rostlin, 1200 variet růží. Kromě kavkazské flory se jedná o rostliny ze subtropů celého světa. Chodníčky se klikatí do strmých kopečků a nabízejí nádherné výhledy na mořské pobřeží i horské vrcholky. Cestou si můžete odpočinout například v altánku s jezírkem se zlatými rybkami, kam návštěvníci vhazují mince a něco si přejí.
Odpoledne jsem se pak autobusem přepravila do Národního parku Mtirala. Už jen pozorování ubíhající krajiny za oknem bylo nečekaným zážitkem. Po silnici se volně proháněly krávy a kozy, které se pásly téměř všude, kde se dalo. A vesnicemi běhali psi, kteří loudili jídlo a byli vděční za každé pohlazení. Gruzie je zcela jiný, fascinující svět, než na který jsme zvyklí.
Národní park Mtirala je pohoří s výškou od 200 do 1764 m n. m. Patří do Malého Kavkazu a zahrnuje subtropické pralesy, kopce, vodopád, jezírko i klikaté, kamenité, turistické cestičky. Vyzbrojena outdoorovou výbavou jsem se z časových důvodů rozhodla pouze pro kratší trek kolem patnáctimetrového vodopádu Tsablnari, který proudí do jezírka. Tam také po pár minutách přemlouvání a hecování sebe sama proběhla i osvěžující koupačka v ledové vodě. Jedním z nejvyšších vodopádů v Adžárii je však Makhuntseti, kde voda padá z výšky dvaceti metrů. Navštívila jsem ho také a určitě doporučuji pláštěnky a gumáky s sebou, jinak budete totálně zmáčení. Prošla jsem se i po starodávném kamenném půlkulatém mostě Tamara přes řeku Acharistsqali, který je jednou ze stěžejních atrakcí oblasti. Nakonec mé srdce milovníka adrenalinu zaplesalo nad možností splutí divokých peřejí na raftu (pochopitelně s instruktorem) anebo nad výhledy do údolí při jízdě na zipline, tedy zavěšená na kladce na ocelovém laně.
Chačapuri a spol.
A hurá na něco k snědku. Národním jídlem je v Gruzii pokrm zvaný chačapuri. Jde o chlebovou placku naplněnou sýrem, která se peče na otevřeném ohni. Na závěr se navrch rozklepne syrové vejce a přidá kostička másla. Varianta po adžarsku má navíc podlouhlý tvar loďky. Zajímavým kulinářským zážitkem jsou také knedlíčky khinkali. Jedná se o těsto, v němž je zabalená směs mletého hovězího, vepřového a jehněčího masa s cibulí, kmínem, chilli, petrželí a koriandrem. Při výrobě se k masu do těsta přidá voda, aby při vaření uvnitř vznikl vývar. Khinkali mají specifický způsob konzumace, který vyžaduje trochu tréninku. Zapomeňte na příbor, tahle dobrota se jí jen a pouze rukama, a to tak, že chytíte knedlíček za „stopku“, kousnete a snažíte se vypít vývar, aniž by vám kapička ukápla na talíř. Gruzíni totiž právě tekutinu vytékající z knedlíku považují za tu největší lahůdku. Poté knedlíček dojíte a těstový konec, za který pokrm celou dobu držíte, odložíte na talíř. Tyto stopky pak slouží jako přehled, kolik knedlíčků jste snědli. Možná to zní složitě, ale věřte, že pokud khinkali jednou přijdete na chuť, po pár soustech z vás bude profík.
Víno, folklor, lyžovačky
Gruzie bývá často nazývána „kolébkou vína“, neboť na základě archeologických nálezů je potvrzeno, že výroba vína zde byla známa již před osmi tisíci lety. Předchůdce révy vinné se vyskytoval v celém zakavkazském regionu. Díky tomu jsou motivy révy a hroznů nerozlučně spojené s gruzínskou kulturou a najdeme je v lidovém umění, architektuře, a dokonce i v písmu. Přestože alkohol nepiju, nemohla jsem si nechat ujít návštěvu rodinného vinařství Shervashidze. Zážitkem bylo i jen sledovat ochutnávku rozličných vín, během které nechybělo víc než dvacet gruzínských přípitků, na tradice, na hrdiny, na matky a ženy nebo třeba na přátelství... Atmosféru dřevěného stavení, zasazeného do údolí mezi vinice, obklopeného horskými vrcholky famózně dokreslovalo taneční a hudební vystoupení. V tu chvíli jsem věděla, že v Gruzii nejsem naposledy. Země nabízí nespočet míst k prozkoumání. Letní dovolenou u moře, vysokohorskou turistiku nebo třeba zimní radovánky na lyžích na upravených sjezdovkách či ve volném terénu... Stačí se nebát a vyrazit!
ZDROJ: časopis Vlasta
