Co vás přivedlo ke studiu etikety?
Za to děkuji hlavně rodičům, kteří nás v tomto směru vychovávali velmi důsledně. Už jako malá holka jsem od nich dostala první knížku o stolování a moc mě bavila. Často jsme chodili na různé společenské a kulturní akce, kde jsem musela být vhodně oblečená. Skutečnost, že na každou z těch akcí jsem se musela obléknout jinak, mě od malička fascinovala. Potom následovalo studium diplomacie a od té už byl k etiketě jen krůček.
Začátkem setkávání a konverzace s ostatními je správný pozdrav. Nezapomínáme se pomalu, ale jistě srdečně zdravit?
Spíše bych řekla, že na tom v tom stále zběsilejším tempu nemáme čas, což je samozřejmě špatně. Nyní si ještě navíc pořád zvykáme na to, že už žijeme v době po pandemii. Nebývale dlouho jsme se nesměli dotýkat jeden druhého a i pouhé podání ruky bylo považováno za cosi rizikového až nezodpovědného. Správný pozdrav je přitom nesmírně důležitý začátek každé konverzace, protože jde o první dojem, který o sobě vytváříme. Jeho součástí je samozřejmě i to, že druhému při pozdravu pohlédneme do očí, případně to okořeníme úsměvem.
Nemáte pocit, že si lidé odvykají kromě upřímného pozdravu také slušně poprosit nebo poděkovat?
To je bohužel smutná pravda, je ale na každém z nás, jestli poprosit a poděkovat dokáže, nebo ne. Takové děkuji a prosím nás přitom ochrání leckdy lépe než neprůstřelná vesta, protože to jsou slůvka, která mají tu moc vykouzlit tomu druhému na rtech úsměv. Každé dítě se začíná nevědomky učit základům etikety od svých rodičů. Proto je na rodičích, aby byli svým dětem tím nejlepším příkladem.
Na vašich kurzech společenské etikety se setkáváte s desítkami lidí. Co je podle vás v současnosti nejrozšířenějším prohřeškem proti etiketě?
O mobilních telefonech už jsme mluvili, závislosti na nich propadá stále více lidí. A pak je to podcenění správné konverzace. Mnohé z nás už v mateřské školce učili, že když společně jíme, nemáme u toho mluvit, ale být pěkně zticha. Vést živou a příjemnou konverzaci je přitom velice důležitou součástí etikety. Je přitom třeba vyhnout se potenciálně kontroverzním tématům, která mohou být pro ostatní nepříjemná nebo vyvolat konflikt. Nebudeme proto mluvit o svém zdravotním stavu, náboženství, natož o politice, protože nikdy nevíme, jak jsou ostatní naladění.
Dříve bylo nepsaným pravidlem, že muž po společně stráveném večeru v divadle nebo restauraci doprovází ženu domů. Jako otec tří dospělých dcer z vlastní zkušenosti vím, že už to dnes zdaleka běžné není. Co o tom praví etiketa?
Mělo by být samozřejmostí, že muž ženu doprovodí až ke dveřím a dohlédne tak na to, aby se dostala v pořádku domů. Dokonce i v případě, že jí objedná taxi, měl by nasednout s ní a nenechat ji samotnou napospas nástrahám noci. Jsem si jistá, že každá žena to přivítá jako cosi velice příjemného.
Jeden z vašich kurzů věnovaný ženám nese vznosný název Dotyk vévodkyně. V čem spočívá?
Je to kurz pro ženy, které se chtějí cítit jako dámy. Na kurzu se jim to snažím usnadnit a poradit, jak na to. Myslím si, že každá žena, bez ohledu na to, jak vypadá a kolik jí je let, má právo se jako vévodkyně cítit. Být sebevědomá, krásná, milá, zábavná, a přitom hrdá a důstojná. Vysvětluji jim, že bychom jako dámy měly hlavně umožnit mužům, aby se k nám chovali jako gentlemani. Když přicházíme v páru ke dveřím, měly bychom se zastavit a umožnit muži, aby nám dveře otevřel. Povídáme si také o královské etiketě, protože ta je takovým pomyslným vrcholem.
Nakolik je součástí vašich kurzů znalost historie etikety?
Historie etikety je součástí kurzů, které pořádáme každý měsíc ve francouzské restauraci Obecního domu v Praze. Pomáhá posluchačům uvědomit si širší kontext v tom smyslu, že etiketa je hluboce historicky zakořeněná, protože se vyvíjela po několik staletí. Já mám při nich na sobě krásné šaty s krinolínou, což mi umožňuje názorně ukázat, jak bylo dříve už jen prosté usednutí ke stolu pro ženy logisticky nesmírně obtížné: pánové proto logicky museli ženě odsunout židli, aby jí to usnadnili.
Autor: Ondřej Mrázek
Zdroj: časopis Květy