Každý rok je to stejné, sotva odkvetou šeříky, akáty a jasmín, myslím na scénu z filmu Ronja, dcera loupežníka. Dvě děti bivakují v medvědí jeskyni nad řekou, a i když je zima, prší nebo vanou vichry, loupežnická holka nadšeně křičí: „Sice prší, ale je léto! Sice fouká, ale je léto! Možná, že je zrovna zima, ale je léto!“

A s červnem se dětský pocit nadšení nedá zastavit. Je léto! Sice mám krutě málo dovolené na to, abych stihla všechno, co chci, ale je léto! Ta radost je hmatatelná, tryská mi z uší a prýští ze srdce a já se směju, jak ta loupežnická holka, protože je léto!

Čas plyne dospělému tak rychle

V dětství vnímáme čas jinak. Čím jsme starší, tím rychleji nám plyne. Je pro to dokonce vědecké vysvětlení. Mozek vnímá čas skrze mentální obrazy a ten dětský jich vytvoří mnohem víc než ten dospělý, takže dětem se do jednoho dne vejde i víc vjemů než dospělému.

Čas poměřujeme poměrově k už odžitému životu. Dvouměsíční prázdniny u ročního dítěte tvoří šestinu jeho života, zatímco dvouměsíční prázdniny tvoří osmdesátinu života, když je vám čtyřicet. Není divu, že jednou mrkneme a léto je pryč.

Když jsem byla malá, byly prázdniny nekonečné. Teď je léto vždycky pryč, sotva se třikrát nadechnu. Přesto (nebo možná právě proto) se snažím si ho užít vědomě už od těch prvních šeříků až k šípkům a jeřabinám.

Vracím se k dětskému pocitu nekonečného moře času, který je teď v červnu ještě přede mnou, než se srpen zlomí v září. Síla, kterou mi léto dává, je přesně ten zdroj, ze kterého budu čerpat, až přijde mráz a tma.

Neděje se to samo sebou. U nás, dospělých a často dost uštvaných matek, to chce vědomou práci.

Bez buřta nejsou prázdniny

A tak balím batoh a obouvám pohorky a jdu lesem, stavím stan a v noci koukám na hvězdy, vypínám počítač a telefon a nechávám všednost za sebou, abych si tu osmdesátinu života prožila v každé vteřině, abych ji neproklikala plněním úkolů, které klidně počkají.

Koukám do ohně a peču na něm buřty, i když jsem roky vegetariánka, tu vůni špekáčků si žádné léto neodepřu, zásady jsou od toho, aby se porušovaly, pokud je to výjimečně a jí se k tomu dost hořčice.

Brodím se potokem a nechám řeku, aby odnesla každodenní shon. Šplhám po stromech a třešně jím neumyté, pecky plivu pod sebe a občas lumpácky trefím některé z mých dětí, kryj se, nebo vystřel!

Když už musíme zůstat ve městě, vyzuju se u každého trávníku a nedělám si hlavu s tím, co si budou myslet lidi, když nastoupím do tramvaje se špinavýma nohama.

Sluší/nesluší?

Nosím slamák a kašlu na to, že mi nesluší! Schovávám se v kukuřičném poli a bafám na kolemjdoucí.

Trhám kytky na louce, pletu věnečky z kopretin, a když vykvetou slunečnice, přinesu si domů tu nejvyšší, která je mi minimálně do pasu. Někdy na té louce udělám i kotrmelec, ale to nikomu neříkejte, většinou je šišatý.

Do mraveniště dám vždycky aspoň kolečko okurky ze svačiny a vydržím se koukat, zastavená v nicnedělání, než ho mravenci celé schovají pod černými tělíčky a začnou si ho syslit do spižírny.

Umíte fotit do hlavy?

Fotím očima, mobil vypnutý v batohu, počkejte chvíli, tenhle moment si chci otisknout do mozku. Koukám na mraky, jak letí nad polem, a u každého jejich tvaru si říkám, co všechno mi připomíná. Čichám letní les a pusu mám špinavou od borůvek. A když pak přijde první září, nejsem ani trochu smutná. Protože mám léto v sobě a síly z něj, že bych pohnula zeměkoulí.

Léto je zdroj. Mocnější než deset seberozvojových kurzů, s potenciálem toho nejlepšího životního kouče. Kolik takových lét máme ještě před sebou? Odpověď mě netrápí. Protože léto je přece nekonečné. I když vám dávno bylo čtyřicet.

Související články

Zdroj: vlasta.cz, časopis Vlasta