Nejvíce oblíbené jsou samozřejmě „tvrdé“ houby, ale najdou se i jedinci, kteří se vyznají v holubinkách a sbírají i jiné houby, než ty rourkaté. My se dneska zaměříme na klasiku, tedy na hřiby.
Není hříbek jako hříbek
Na našem území roste více než stovka druhů hřibů a najdete mezi nimi jedlé, nejedlé, jedovaté i chráněné. Většina lidí zná jako ten tzv. špatný hřib pouze hřib žlučník, který někdy špatně nazývají satanem. Nejedlých nebo jedovatých hřibů je však více. Obecně byste se měli vyhýbat hřibům s bílošedou či červenofialovou barvou klobouku.
Mezi nejedlé patří kromě hřibu žlučníku ještě hřib medotrpký a hřib kříšť. Oba mají šedý klobouk, žluté rourky a modrají. Ke konzumaci pak nedoporučujeme ani hřib plavý a hřib skvrnitý. Mají světlehnědý klobouk, žlutou dužninu, nepříjemně páchnou a vařením jejich zápach ještě zintenzivní.
Nejčastěji sbírané hřiby
Ze všech pravých hřibů narazíte nejčastěji na hřib smrkový, protože roste hlavně pod smrky, které v českých lesích převažují. Kromě toho je také mimořádně chutný. Mezi pravé hřiby patří kromě hřibu smrkového ještě hřib dubový, borový a bronzový. Když do „praváka“ říznete, dužina zůstane bílá a nemění barvu. Pravé hřiby jsou nejlepší v bramborové polévce, ale i na řízky nebo do rizota. Mají příjemně houbovou chuť i vůni, která ještě více vynikne, když je nakrájíte na plátky a usušíte. Naopak pod maso se častěji dávají více výrazné houby s kořenitou vůní nebo chutí - třeba ryzce nebo lišky.
Další oblíbené jedlé hřiby
Velmi chutný je třeba hřib kovář. Poznáte ho podle žluté, okrové nebo načervenalé nohy, která je hustě pokrytá nepravidelnými červenými zrníčky. Pod kloboukem najdete sytě červené až karmínové póry, které po otlačení modrají. Modrající hřib koloděj patří mezi oblíbené úlovky – skvělý je do kuby, masových směsí, omáček i guláše. Pokud do koloděje říznete nebo ho otlačíte, zbarví se na tomto místě dužnina do modrozelena a po chvilce se barva změní na žlutošedou. Noha má žlutohnědou barvu s typickou červenohnědou síťkou, která je směrem k zemi nejvýraznější.
Majestátní křemenáče
Křemenáče patří mezi tvrdé houby a ve větším množství jsou poměrně těžce stravitelné. Díky tomu, že v jídle ztmavnou, se hodí do omáček a také do houbového guláše. Když pomineme tradiční úpravu do smaženice nebo na řízky, pochutnat si můžete třeba na pečených plátcích hub s česnekovo-bylinkovým máslem na suché topince anebo krajíčku kvalitního tmavého chleba. Z křemenáčů, a nejen z nich, jsou skvělé také pečenáče. A tvrdé nožičky? Ty se dají použít na přípravu uzených hub.
Tyhle rozhodně nesbírejte!
Pak je pár druhů hřibů, za jejichž sběr hrozí tučná pokuta, proto je vždycky raději nechte v lese. Jde o hřib královský, hřib Fechtnerův a hřib moravský. Zajímavé je, že ještě na začátku 20. století rostl hřib královský celkem hodně a patřil dokonce mezi běžné tržní houby. Později ale začal být jeho výskyt tak vzácný, že je od roku 1992 zákonem chráněný a patří do kategorie kriticky ohrožených druhů. „Za jeho zničení může být uložena sankce až do výše 100 tisíc korun,“ říká Dominika Pospíšilová z ministerstva životního prostředí s tím, že u právnických osob se částka může vyšplhat až do 2 milionů.
Jak hřiby nejlépe zpracovat?
Kromě klasické přípravy „zčerstva“ můžete hřiby nakládat do octa, kvasit, udit, kandovat nebo z nich připravit výtečný kečup či pastu. Nejlepší omáčka je stejně z čerstvých hub, ale v zimě můžete sáhnout i po mražených nebo sušených houbách, sušené je ovšem potřeba nejlépe pár hodin předem namočit. Jemné světlé omáčky dosáhnete tím, že do ní přidáte opravdu jen pravé, tzv. bílé hříbky, které mají minimum barviva. Pokud přidáte i nějakého toho tmavšího poddubáka, svět se rozhodně nezboří.
Kvašení je hit!
Trendem poslední doby je kvašení hub, jde o podobný proces jako u zeleniny. Houby můžete kvasit buď zcela syrové, nebo krátce povařené. Vždy je ovšem nutné mírné prosolení. Po uzavření nádoby začnou enzymy pracovat a je nutné jen regulovat rychlost procesu teplotou a zajistit odvětrávání vzniklých plynů. Odborníci doporučují pomalejší prokvašování za nižší teploty. Výsledek stojí opravdu za to!
Zdroj: vlasta.cz https://www.myko.cz/casopis/ https://www.houbareni.cz/houby.php
