Tohle město, ležící na hranici Východu se Západem, je okázale velkorysým, tradičně orientálním a přece umanutě současným kusem světa. Člověk se té mnohosti ani nabažit nemůže. Několikrát se zajíknu, jak mě podvečerní megapole vtahuje do své tenze, ale dost možná za to mohou ty kočičince… Těmi je tady totiž čpavě cítit snad úplně každý kout.

Výstavní ulice Istiklal byla kdysi vybudovaná v elegantním francouzském stylu, aby se Osmanská říše ukázala jako moderně smýšlející velmoc. Avšak ani secesní činžovní domy, pasáže s vysokými stropy a luxusní cukrárny nezbaví tohle místo neopakovatelné ušmudlanosti, která dělá Istanbul Istanbulem. Vůně pražené kávy, koření i výrazných odérů kolínských, kterými si místní myjí ruce, se i v lepší čtvrti Beyoğlu mísí se štiplavým smradem rybiny, zahnívajících odpadků a právě rozhrábnutého horkého uhlí. Prodejci dondurmy do té hutné atmosféry navíc ještě bubnují tyčemi, kterými sladkost nandávají do kornoutků, o železné várnice a pokřikují na procházející muže i ženy: „Habibi, miláčku, dej si zmrzlinu!“

Nebe tu je stropem

Starší paní už sedí na svém místě v podchodu a za pakatel prodává papírové kapesníčky. Je to její malé podnikání – podobné jako mají kluci, kteří lidem nabízejí růže nebo květinové věnečky. Když si je necháte vnutit, není cesty zpět, musíte zaplatit – takhle si tady vydělávají potřební. Další nabízí zvážení se za poplatek a jiní prodávají modlitební korálky, chlazenou vodu, turecké vlajky anebo na zašle zlatých podnožkách nabízejí čistění bot. Jenže pozor: to už je řemeslo, což je tady daleko víc než pouliční šmelení.

Turci se prostě rádi a hodně setkávají venku na ulicích. Kukuřice a kaštany pečené ve stánku u chodníku stojí pakatel, stejně jako specialita, kterou připravují muži na malých grilech vachrlatě stojících na pultu z polystyrenových krabic. Jeden seká zeleninu, další převrací nad řežavými uhlíky ryby – a ten poslední je vykosťuje a vše pak balí do pita chleba. Může se to zdát nehygienické, ale dlouhá fronta svědčí o tom, že tohle Turky netrápí, ti balık dürüm zbožňují, což mi s plnou pusou potvrzuje i dáma odvážně obutá do lodiček s dobře sedmicentimetrovými podpatky.

A mezi tím vším cinkavě projíždí historická tramvaj spojující metro Tünel, které má jen dvě stanice – pod kopcem a na kopci, s náměstím Taksim. Má být lákadlem pro turisty, ale používají ji i místní. Nejvíc mladiství, kteří bez jízdenek balancují na zadních schůdcích. Dříve podobné tramvaje spojovaly nádraží Sirkeci, postavené pro cestující Orient Expressu – vlaku, který do tehdejší Konstantinopole vozil lidi z Londýna i Paříže –, s hotely stojícími v nově vystavěné části města jménem Pera.

Dva z těchto legendárních podniků fungují dodnes: starší z nich: zašlý Londýnský Grand Hotel trpí silným odérem použitých ponožek, má ale nádhernou střešní terasu s výhledem na Marmarské moře. Ten druhý svou noblesu dosud neztratil, těší se oblibě i slávě, a to nejenom proto, že se v něm odehrává aktuálně velmi oblíbený turecký seriál Půlnoc v hotelu Pera Palace.

I když nepatříte k platícím hostům, v obou podnicích jsou pro veřejnost zpřístupněná lobby a lze sem také zajít na drink do baru. V Pera Palace navíc už léta dodržují britskou tradici a denně servírují za přijatelnou cenu odpolední čaj se zákusky i minisendviči. Nevšední zážitek lze spojit s návštěvou muzea zakladatele a prvního prezidenta Turecké republiky Mustafa Kemala Atatürka, ve které byl přebudovaný jeden z pokojů na prvním poschodí.

Priyatnogo appetita!

Z bulváru Istiklal odbočujeme do vedlejší uličky. Vypadá jako všechny ostatní – bufet a vedle turecká kavárna s nízkými stolky a barevným polstrováním – jenže není. Na jejím konci jsou totiž prosklené dveře a schodiště, které nás vede do podniku v prvním patře. Stačí vejít a pocitově se ve vteřině propadnete o sto let nazpět. Dřevem obkládaný interiér intenzivně voní jakoby kadidlem a osvětlují ho mihotavé plamínky svíček, vážná hudba dodává místu na stylovosti – stejně jako nažehlené ubrusy, stříbrné příbory i postarší číšník v teniskách, který právě se skřípěním přiváží starožitný servírovací stolek plný ledové tříště. Právě z něj bude po zbytek večera hostům rozlévat dvanáct druhů té nejkvalitnější vodky. Restaurace 1924 se jmenuje podle roku, kdy byla založena ruskými uprchlíky, kterým nezbylo nic jiného než před bolševickou revolucí zmizet do zahraničí. Na večeři a něco ostřejšího sem chodívali tajní špioni, politické špičky i herečky světového věhlasu. Stůl si tu také několikrát rezervovala Agatha Christie.

Po pirožcích, boršči, kuřeti po kyjevsku a specialitě podniku, dezertu vejce Fabergé, kdy před vámi horkým krémem rozpustí čokoládovou krustu zákusku, aby se uvnitř objevila zmrzlina, jsem lehce zmámená – a snad proto mě překvapí, že lidské hemžení ve čtvrti Beyoğlu ani po dvou hodinách našeho debužírování neustalo...

Uličkami vedoucími z kopce scházíme k Bosporu, a to částí města známé jako Çukurcuma. Na každém rohu tu do šera svítí jiná kavárna a mezi nimi na zákazníky trpělivě čekají obchody s mramorovými umyvadly, designovou módou i starožitnostmi, které podle vývěsky zavírají v šest – ale zjevně bez ohledu na to, kolik je hodin. Potkáváme i několik ševcovských dílen a samozřejmě Muzeum nevinnosti. To spolu se svým stejnojmenným románem vymyslel a otevřel nositel Nobelovy ceny, spisovatel Orhan Pamuk. Pokud si knihu zakoupíte, vstupenka do muzea je její součástí, v českém vydání ji hledejte na straně 573.

Pro čtenáře expozice ilustruje příběh osudové lásky hlavního hrdiny na pozadí fascinující metropole, pro nečtenáře jde o muzeum neotřele mapující historii běžného žití. Na třech patrech se v každém případě míchá realita s fikcí i bezbřehou fantazií.

Vítr od průlivu

Přecházíme čtyřproudou silnici. Žluté taxíky tak nějak ze zvyku troubí na auta, která parkují – jako že zdržují kšefty. Dopravní zácpa v Istanbulu beztak nikdy neskončí, proto zacpané město mají tendenci všichni tak nějak přijímat po svém, hlavně bez hysterie – stejně jako všudypřítomné nedodržování dopravních předpisů. Na to, až blikne zelená, z chodců nečeká ani jediný – a majitelé barevných skútrů zase okázale ignorují, že po chodníku motorová vozidla jezdit nesmějí. Před nepřehlednou zatáčkou každý řidič raději zatroubí, aby bylo jasno, co se děje, a tak to tady v podivně hlasitém marastu léta spolehlivě funguje.

Striktně pěší zónou je však nově vybudovaný Galata port, přístav pro mnohapatrové výletní lodě, brázdící nejčastěji Středozemní moře, s promenádou na břehu Bosporu. Své místo tady v rekonstruované zástavbě brzy znovu najde i Istanbulská galerie moderního umění, a to v budově od slavného architekta Renza Piana. A ačkoliv zatím čeká na své otevření, už teď je jasné, že výhledy z jejích prostor budou krásné – stojí totiž jen přes vodu od nejnavštěvovanějších památek města: sultánského paláce Topkapi, nedávno znovu na mešitu změněné Hagie Sofie a Modré mešity.

Tiše přihlížíme provozu na Bosporu. Vedle nákladních lodí, menších jachet i plachetnic a místních vodních taxíků spojuje jednotlivé břehy Istanbulu hromadná doprava. Na některých trasách pendlují výhradně moderní plavidla, do čtvrti Kadıköy ale stále jezdí staré chrchlavě kouřící parníčky. Stojíme na palubě jednoho z nich, vítr mi fouká pod šaty, a míjíme majestátní budovu nádraží Haydarpaşa na asijské straně města, odkud prý kdysi odjížděl vlak Taurus Express do Bagdádu. Právě sem tehdy museli tedy doplout ti, kdo mířili směr vykopávky a Blízký východ. Najednou mnou projede pocit, že jsem součástí velkého příběhu, a pak ještě jednou: to když míříme po vodě k přístavu u čtvrti Eminönü a já hledím na osvícenou siluetu opulentní Sulejmanovy mešity. V jejím komplexu byla kdysi jídelna pro chudé, a tak se tam i dnes prodává to nejobyčejnější jídlo, které turecká kuchyně zná: fazole v rajské omáčce se slaným jogurtovým nápojem ayran. Když jsme do této mešity vcházeli před více než deseti lety poprvé, dostali jsme od zahalené paní papír, který nás vyzýval, abychom přestoupili na muslimskou víru, neboť ji vyznává i hollywoodská hvězda George Clooney. Dnes se už žádné podobné poťapané nábory nekonají. Mešita a její zahrady jsou ale stále oblíbenou destinací místních, stejně jako přilehlé nejen střešní restaurace.

Sladkosladké delikatesy

Ačkoliv má Egyptský bazar, specializující se na koření, tradiční pamlsky a suvenýry, už zavřeno, kolem to žije. V obchůdku, kde včera ještě montovali regály a pokládali mramorovou podlahu, dnes nabízejí chilli pasty vytvarované do vysokých kupolí, skořici v celku i vzácné piniové oříšky. Necháváme si navážit půl kila lokumu, měkkých jakoby želé bonbonů s oříšky a růžovou vodou, a neodoláme ani baklavě, místní vyhlášené delikatese z těsta prokládaného pistáciemi nebo vlašáky a zalitého medovou či cukrovou vodou. Před okýnkem prvorepublikové prodejny kávy Mehmet Efendi se tlačí dav lidí a Turkyně, jako už tradičně, předbíhají se šarmem sobě vlastním: dělají, že se jen na něco rychle ptají, a když už jsou u toho, tak si i vezmou pytlík té čerstvě namleté, že jo – aby se neřeklo, díky moc a na shledanou!

Znavena vším tím ruchem míjím blýskavé obchůdky s domácími potřebami, které mají v nabídce džezva konvičky všech velikostí na vaření turecké kávy, příruční kamínka a dvoupatrové konvice, kde se v jedné části vaří voda a v druhé silný čajový koncentrát, i mělké pánvičky na místní variantu míchaných vajíček, takzvaný menemen. V prvním patře bazaru pro místní je mimochodem schovaná, kachličkami z města Iznik bohatě zdobená, mešita Rustem Pasha – a z jejích minaretů se právě ozývá muezzin s další pozvánkou k modlitbě. Však už je skoro noc...

Z lodí u Galatského mostu voní grilované makrely servírované v bílé bagetě se salátem, takzvaný balık ekmek, co sem na něj, na nakládanou zeleninu v láku a smažené koblížky chodí lidé z širokého okolí. Míjíme nízké stolky, u kterých se hoduje, a vyrážíme po mostě k domovu. Zábradlí je lemované stovkami rybářů, u kterých není jasné, zda sem přijeli ulovit rodině pár čudlí k snědku, anebo prostě jen vypnout a užít si potlachu s přáteli. U chodníku stojí jejich vozy, okýnka stažená, muzika naplno – a i když by se mohlo zdát, že jde o výhradně mužskou zábavu, často si chladnějšího večera venku užívají i ženy nebo celé rodiny.

Pak kdosi na druhé straně Zlatého rohu vysype do kontejneru odřezky z rybího trhu a mezi racky se strhne hysterie. Řvou a bojují mezi sebou o nejstrategičtější místo u nadité popelnice. Pánovi, který to sleduje přede mnou, vypadne z ruky kartáč na boty. Zvedla bych ho, jen kdybych dávno neznala tuhle fintu – pomůžete v dobré víře, on vám pak „zdarma“ vyčistí boty a mezitím začne vyprávět litanie o tom, jak moc má dětí k uživení a jak málo peněz poctivou prací vydělá. Nakonec se vás pokusí stáhnout o trojnásobek ceny za vycídění bot, a když nedáte, nebojí se křiku ani slz, což je pro mnohé lidi tak stresující, že raději zaplatí, než aby tahle tiráda pokračovala. Uf...

Iyi geceler – dobrou noc!

Jediný vůz metra sebou trhne a rozjede se ve směru nahoru. Dnes jde o milé zpestření procházky, které člověku ušetří náročnou cestu do kopce, když ale roku 1875 v Istanbulu otevírali po Londýně druhou nejstarší podzemku na světě, byla to úctyhodná sláva. A mezi prostým lidem se tehdy proslýchalo, že jízda tím strojem může znamenat i smrt...

Že to na ulici Istiklal stále tepe, mě už ani nepřekvapuje. Otevřely noční kluby, nejrůznější hudební produkce ale probíhají i přímo na dláždění a místní se nebojí živou hudbu doprovodit skupinovým tancem. Jen u hladových oken nastala změna. Jak se připozdívá, nově nabízejí čerstvé islak neboli mokré hamburgery, vyhlášený pokrm, který má zmírnit velikost a dopady kocoviny. Ochutnáme ho až jindy, teď už musíme jít spát – neb i zítra je den, byť v Istanbulu jisto jistě zas prosycený pachem kočičinců…

Velký bazar

Čas teatrálního smlouvání v zastřešených uličkách tohoto tržiště dávno minul, prodejci už mívají fixní ceny a do svých obchůdků turisty vehementně lákají jen někteří. Obdivovat tu ale i tak můžete tradiční řemesla – keramické dlaždičky i nádobí, mozaikové lampy, bavlněné ručníky do lázní, ručně vyřezávané fajfky nebo zlaté šperky. Z nich ty nejkrásnější najdete v samotném středu bazaru, kde jsou umístěné dílny šperkařů, kteří filigránem umně dozdobí i ty nejmenší přívěsky.

ZDROJ: časopis Vlasta, redaktorka místo procestovala