Dvacet minut po přejezdu rakousko-italské hranice už obouváme přezkáče na parkovišti ski resortu v údolí Pflerschtal mezi Brennerem a Sterzingem. Ladurns je pro Čechy nejbližší italský skiareál, cesta z Prahy trvá něco přes šest hodin.

Zdroj: Youtube

Na sever Itálie jsem dřív jezdila do známých rozsáhlých areálů, které dohromady nabízejí stovky sjezdovek. Tentokrát jsem se nechala nalákat na kratší cestu, pohodové lyžování a další aktivity, a zjistila jsem, že v menších resortech je všechno, co potřebuju. Já i ostatní. Lyžařská škola Kinderland, příjemné restaurace i bar. Ladurns má v součtu osmnáct kilometrů sjezdovek všech obtížností. Dřív by mi to přišlo úsměvné, ale nově zjišťuji, že to stačí. Z parkoviště nás sveze kabinová lanovka pro deset lidí, na vrchol pak šestimístná sedačka. Rodiny s dětmi ocení modré sjezdovky a většina lyžařů se zamiluje do široké a dlouhé červené „dálnice“ s různými možnostmi obměn včetně dvou kratších černých tras v horní části areálu.

Další den popojedeme o kus dál do ski areálu Racines-Giovo, německy Ratschings-Jaufen. Proč je tady většina názvů uvedena italsky i německy? Jižní Tyrolsko bylo do roku 1919 součástí Rakouska, pak se připojilo k Itálii. A tak se tady mluví německy a italsky. Mají i vlastní řeč, tou je ladinština, názvy míst v ní ale uvedeny nejsou, jazyk ovládá jen pět procent obyvatel.

Tenhle areál je o něco větší, nabízí dvacet sedm kilometrů sjezdovek, které začínají v nadmořské výšce 1300 metrů a dosahují nad dva tisíce. Lanovek je osm, a i tady jsou skvěle upravené tratě pro každého včetně dvou atraktivních „výzev“, které přinesou příjemnou vlnu endorfinů. Plněné špenátové ravioly nebo grilované vepřové koleno k obědu pak pocit štěstí korunují. Jen je potřeba myslet na to, že míň je někdy víc. Kompletní menu s polévkou a dezertem sice navnadí chutě, ale při vydatnosti zdejších porcí toho po obědě už moc nenalyžujete.

Ústřice a krevety

Na romantickou večerní procházku vyrazíme do alpského městečka Sterzing, které je na půli cesty mezi oběma areály. Jeho symbolem je čtyřicet šest metrů vysoká věž Zwölferturm z patnáctého století. V noci je krásně osvětlená. Skrz ni projdeme ze starého města do nového a hned na začátku dlouhé uličky zakotvíme v restauraci Vinzenz.

Na rozdíl od vydatných porcí na sjezdovce nám tady naservírují luxusní mikro porce s ukázkou špičkové gastronomie. Číšník doporučí svěží bílé víno a každému aspoň tři talířky. Ochutnáme krevety, ústřice a tatarák. Další hody dnes už neplánujeme, protože jdeme na procházku městem, kterou pořádá místní rodák. Prohlídka se od běžného toulání se uličkami odlišuje především tím, že si na cestu svítíme loučí, kterou od průvodce dostaneme. Uličkami nás dovede až k okénku se svařákem.

Sklouznout se na běžkách

Na další den má naše parta naplánované běžky. Od prosince do dubna je totiž údolí Ridnautal rájem milovníků běhání na lyžích. Pro mě je to věčné téma. Tenhle sport mě láká, ale na rozdíl od sjezdovek běžky nijak zvlášť neovládám. Když jsem byla malá, rodiče to vyhodnotili tak, že je zbytečné kupovat mi dvoje lyže. Když chtěli jet na běžky, dostala jsem kotvu na laně, táta si mě zahákl za opasek, do kopce mě vytáhl a dolů mě pustili na sjezdovkách s tím, že mám občas zastavit a počkat. Žádný div, že jsem si oblíbila právě ty sjezdovky.

Pak jsem povyrostla, dostala jsem vlastní běžky, které do kopce samy nejezdily, a to se mi nelíbilo. Blížila se mi puberta, a tak jsem různě protestovala a na běžkách postupně jezdit přestala.

Ridnauntal je nádherné údolí s romantickou zasněženou krajinou a dokonale vyjetou stopou. V půjčovně dostanu šupinové běžky, které se nemažou, stoupá se na nich skvěle a dolů jedou tak akorát. Výlet je jen na dvě hodiny, a tak se kochám, nastavuju tvář slunci, šoupu pravou a levou lyží. Jsem naprosto spokojená, protože tuším, že vysportovaná parta na mě buď někde počká, nebo si dá okruh dvakrát. Jenže se mi začne věnovat Mario, instruktor běžeckého lyžování. Trpělivě mi vysvětluje, že se zbytečně dřu a že bych měla víc „pérovat“ v kolenou a po lyži se sklouznout. Musím uznat, že technika je efektivní, a v té stopě to jede samo, když se aspoň trochu snažím.

V koňském kočáru

Odpoledne už se nemusím snažit vůbec a připadám si jako Popelka. Stejným údolím, kterým jsme jezdili na běžkách, teď projíždíme v kočáru taženém koňmi. Vypadají jako z pohádky. Povoz řídí Lorenzo, jejich majitel. Koně má celkem tři a chtěl by dalšího.

Ukazuje na kopec do výšky přes tři tisíce metrů nad mořem, kde stojí Becherhaus – nejvýše položená chata v Jižním Tyrolsku. Prý tam byl nejmíň třicetkrát. S koňmi by se tam nedostal, ale pěšky ano, za šest hodin. „Nebo za pár minut vrtulníkem,“ směje se, zastavuje kočár a naleje nám meruňkovici. Říká, že o víkendu má turistů plno, v týdnu je zájem menší. Hodinová projížďka údolím stojí pro celou skupinu pětašedesát eur.

Sáňky frčí

Abychom zažili taky nějaký adrenalin, vyrazíme ještě na sáňkařskou dráhu na další lyžařský kopec Monte Cavallo/ Rosskopf, kam jede lanovka přímo ze Sterzingu. Tuhle atrakci nemůžeme vynechat, jde totiž o nejdelší zasněženou a osvětlenou přírodní sáňkařskou dráhu v Itálii. Obzvlášť krásná je prý za úplňku. Nejsem si jistá, jestli bych se úplňkem stihla dojmout, kdyby zrovna byl.

První část desetikilometrového sjezdu byla opravdová jízda, cesta byla místy namrzlá. Nejvíc jsem si vlastně užila třetí třetinu, kdy už byla na trase místo sněhu břečka, sáňky jely pomaleji a měla jsem je víc pod kontrolou. Druhou, cenově zvýhodněnou, jízdu, jsem vynechala. Mužská část výpravy ji zvládla v polovičním čase a já šla s kamarádkami na bombardino.

JIŽNÍ TYROLSKO

JIŽNÍ TYROLSKO

  • Severní cíp Itálie má společnou hranici i historii s Rakouskem, bývalo součástí Tyrolska. V roce 1919 se od Rakouska odtrhlo a připojilo se k Itálii. 
  • Dolomity jsou částí Alp zapsanou na Seznamu světového dědictví UNESCO. Dosahují nadmořské výšky přes tři tisíce metrů, horských vrcholků je v zemi kolem tří set padesáti. 
  • Nejvyšší hora Ortler má 3905 metrů nad mořem. 
  • Hlavním městem je Bolzano. V Jižním Tyrolsku je mateřským jazykem 70 % obyvatelstva němčina (asi 500 tisíc lidí), 25 % italština a 5 % ladinština. 
  • Ladinština je rétorománský jazyk, používaný například v údolích Dolomit Val Gardena a Alta Badia. 
  • V zemi se pěstuje například víno nebo jablka, oblíbená odrůda je golden delicious. 
  • V oblasti Brenner-Bolzen-Salurn se platí dálniční mýtné, výše se řídí počtem ujetých kilometrů.

ZDROJ: časopis Vlasta

Související články