Jako by ta skála vyrostla z ničeho. Obrovský skalní monument u silnice. Stačí přejít na druhou stranu a z vysutého balkonku zírám ještě víc. Téhle vyhlídce dominují tři gigantické skály. Údolí, do kterého jsou zasazeny, mizí v dálce. Je skvělá viditelnost a dohlédnu tak až na Tenerife – největší Kanárský ostrov s nejvyšší horou Španělska. Na Tenerife jsme včera přiletěli a na Gomeru se dostali za padesát minut trajektem. Vzdušnou čarou je to z pevniny na pevninu dvaadvacet kilometrů.
„Tohle musí být nejhezčí místo na ostrově,“ proběhlo mi na téhle vyhlídce poprvé hlavou. Za pár hodin jsem stála jinde a myslela si totéž. Kouzlo bylo i v tom, že jsme na těch místech byli většinou sami.
Gomera má dvacet tři tisíc obyvatel, stejně jako moje rodné město Chrudim. Zatímco Chrudim má třiatřicet kilometrů čtverečních, Gomera zabírá tři sta sedmdesát. Ani to není moc. Na ostrově jsme strávili čtyři dny, jezdili jsme autem z půjčovny, a v nádrži, kterou jsme na začátku natankovali plnou, ještě třetina benzinu zbyla.
Zahvízdej mi pozdrav
Ostrov vznikl sopečnou činností před dvanácti miliony let a za tu dobu vytvořila eroze neuvěřitelné skály, srázy a údolí. Aby se místní, převážně zemědělci, dokázali přes ta údolí domluvit, převedli svoji řeč do hvízdání. To je totiž slyšet až šest kilometrů. Vznikl tak unikátní jazyk, nebo možná spíš nářečí – silbo gomero. Od roku 1999 je tahle unikátní řeč zapsána na Seznamu světového nehmotného kulturního dědictví UNESCO. O deset let později se začala povinně vyučovat i ve zdejších školách. Číšník v baru silbo ovládá, a tak se se mnou při odchodu rozloučí španělsky a pak stejnou větu zahvízdá. Zdá se mi to snadné, ale obsahu rozumím jen díky tomu, že jsem ten pozdrav slyšela nejdřív ve španělštině. Intonačně a rytmicky je věta podobná.
Němka Andrea, která na ostrově žije přes třicet let, vysvětluje, proč pískat neumí: „Doktor mi řekl, že mám, stejně jako většina Němců, anatomicky jinak postavený krk a kvůli tomu se nikdy hvízdat nenaučím, ani se nezbavím německého přízvuku ve španělštině.“ Netuším, co je na tom pravdy, ale omluva je to dobrá.
Na seznamu UNESCO je zapsaný i národní park Garajonay, pojmenovaný podle nejvyššího bodu ostrova s nadmořskou výškou 1484 metrů. Park má rozlohu čtyřicet kilometrů čtverečních, unikátní je hlavně celou řadou endemitů a vavřínovým lesem laurisilva, typickým pro Kanárské ostrovy a Madeiru.
Mimochodem, i laurisilva je světové dědictví.
Celkem je v Garajonay třiadvacet druhů stromů, mezi nimi jen jeden jehličnan. Čtyři jsou z rodiny vavřínů. Andrea nám ukazuje voskové listy stromu, do kterých se voda nevsákne, ale steče. „Dešťová voda je pro ostrov důležitá, tvoří polovinu zásob,“ říká německá průvodkyně.
Ještě jedna věc mě zaujala, když jsem v lese El Cedro – jednom z nejhezčích míst parku – spatřila kmen pokáceného stromu. Na dřevě se netvoří letokruhy, protože díky zdejšímu počasí chybí období vegetačního klidu.
Magický les
Procházíme stezkou lemovanou dlouhými křivými a tenkými kmeny stromů porostlými mechem. „Když je mlha, je to tady magické a skoro strašidelné,“ šeptá Andrea, jako by se bála, že odněkud vyskočí lesní skřítek. Parkem protéká potok, což by se nám mohlo zdát jako běžná věc, ale i to je tady vzácnost. „Gomera je jediný ostrov, kde je stále tekoucí voda. Potoky jsou i na ostrově La Palma, ale někdy vysychají.“
Na Gomeře je celkem 650 km turistických stezek. Parkem a celým ostrovem vede také mezi baťůžkáři populární kanárská trasa GR 131, kterou zná většina turistů z Tenerife.
Planina u parkoviště, kousek od baru, kde se mnou číšník komunikoval silbem, je pro ostrovany častým místem oslav. Mají tady k dispozici velký kamenný gril, pramenitou vodu i hřiště pro děti. Grilů je na ostrově víc, venkovní oslavy jsou populární logicky i díky počasí – na ostrovech je věčné jaro. „Pikniky také vyjdou levněji,“ říká Andrea. „Průměrný plat ostrovanů je zhruba tisíc eur, ne každý si může dovolit oslavu v restauraci.“
Létající Ježíš
Hlavní město ostrova nese jméno oblíbeného světce jednoho z mořeplavců a objevitelů ostrova: San Sebastián. Zasvěcena je mu i kaple kostela na hlavní městské promenádě. Sochy a muzeum tady samozřejmě má Kryštof Kolumbus, který na Gomeře doplňoval vodu a zásoby jídla na svých lodích před objevitelskými cestami.
Na náměstí roste obrovský strom – fíkus. Typicky kanárské domy ze sedmnáctého století mají nesymetricky poskládaná okna a dveře, zatímco u těch z osmnáctého století už jsou okna geometricky přesně umístěná nad dveřmi. V podstatě jedinou památkou je věžička Torre del Conde, poslední zachovalá část původního španělského opevnění.
Když jsme ale v noci vystoupili z trajektu a šli pěšky do hotelu, zaujala nás jiná věc. Nad městem se vznáší a ve tmě září světelná koule, nebo spíš ovál. Záhada se vysvětlila hned druhý den. Nebylo to ufo, ale létající Ježíš – plastová socha na vysokém úzkém podstavci na kopci, která před pár měsíci nahradila původní klasickou sochu.
Místní téhle novince nemůžou přijít na jméno. Respektive, místo jména rychle vymysleli přezdívku. Soše posměšně říkají Michelin kvůli rouchu, které má Ježíš přehozené přes tělo. „Nelíbí se nám, že je tady nedostavěný bazén a další projekty a ostrovní vláda utrácí za takovou zbytečnost,“ vyslechneme v hospodě. Nad třetím pivem nás ještě upozorňují na nepronajatý prostor u přístavu, kde by mohla být restaurace: „Chtějí za to moc peněz, tak tam není nic.“ říkají.
Nám se ale u přístavu líbí. Pofukuje tady příjemný mořský vánek, projdeme zbytky opevnění místa, které bylo častým terčem pirátů a dobyvatelů, původní přístav byl také před staletími zničen bouří.
Olympiádu z roku 1968 připomíná monument olympijské pochodně. Ta tehdy z Athén do Mexika putovala po stopách Kryštofa Kolumba, tedy přes Gomeru.
Pláž u přístavu je větrná a moře je tu rozbouřené, na koupání je mnohem vhodnější městská část v zálivu, kde nefouká.
Ryby, nebo varhany
Gomera je rozdělená na šest oblastí. Agulo je nejmenší, má míň než třicet kilometrů čtverečních a dvě jasně vymezené oblasti. Městečko a vyhlídku Mirador de Abrante. Ta se od jiných výhledů liší tím, že je visutá a prosklená včetně podlahy, a navíc obklopená parkem, který připomíná poušť. Písečné duny mají načervenalou barvu.
Z přístavu ve Valle Gran Rey vyplouvají lodě na pozorování velryb nebo ke skalním varhanám na severu ostrova. Jsou vidět jen z moře a dá se tam plout, jen když je oceán klidný. My dáme přednost pozorování mořského života. Plavba trvá celkem tři hodiny, nejdřív se dlouho nic neděje, potkáme jednu osamělou rybu a dvě želvy. Pak ale doplujeme na místo, kde nám vše vynahradí spousta kulohlavců, což je druh podobný delfínům.
Pod hladinou se objeví šedý stín, pak vykoukne hlava, hřbet a ploutev. A hurá zpět pod vodu. „Jsou místní, žijí tady dvě stě let,“ říká nám pak kapitán při pauze na koupání. Jeho maminka nebo babička nám připravily občerstvení na cestu. Sangríi s nadrobno nakrájeným jablkem a jednohubky s domácími pomazánkami. Jsou z oliv, mrkve, červené řepy, avokáda nebo dvou základních surovin tohoto ostrova: kozího sýra pokapaného palmovým sirupem.
Kozí sýr a palmový sirup
Na Gomeře nejsou téměř žádné krávy, zato je tady hodně koz a také ovce. Kozí nebo ovčí sýr proto na ostrově není žádná vzácnost. Skvělou zdejší specialitou, kterou vám nabídnou všude, je almogrote – pomazánka z kozího sýra s chilli.
Další specialitou ostrova je palmový sirup. Odříznutím vršku palmy začne vytékat tekutina, která se svaří a vznikne sirup. „Šťáva se vaří osm hodin a osm litrů šťávy se tak zredukuje na jeden litr sirupu,“ říká Andrea. Tekutiny se dá stočit dvaadvacet litrů denně a smí se to opakovat maximálně čtyři měsíce. Pak palma potřebuje šest let odpočívat. Úřady to kontrolují, aby pěstitelé palmy nevysáli.
Smícháním sirupu s kořalkou ze slupek z hroznového vína vznikne likér „Gomerón“. Ze severu ostrova, oblasti Vallehermoso, kde je studenější a vlhčí mikroklima, jsou pak skvělá vína. A ještě jedné potravině se nejspíš nevyhnete. Jmenuje se gofio a je to celozrnná opražená mouka, kterou tady zahušťují polévky, omáčky, kaše, přidává se i do dezertů.
Stejně jako u nás jsou na zahradách běžně jabloně nebo hrušně, tady má každý své vlastní banány, manga, avokáda. Kanárské banány jsou malé (a sladké), neodpovídají normám Evropské unie, a tak je z ostatních ostrovů vyvážejí jenom do Španělska. Slaďoučká manga jsou tu naopak mírně přerostlá, jeden kilový kousek jsem od Andrey dostala na cestu zpět.
ZDROJ: časopis Vlasta
