Každý rok zástupci Evropské komise vyberou dvě až tři místa, která získají titul Evropské město kultury a prezentují zajímavou kulturní a společenskou změnu. „Letos představujeme inspirativní příběhy z minulosti i ze současnosti. V meziválečném období byl Kaunas hlavním městem nezávislé Litvy a mířili sem umělci z různých koutů naší země, kteří studovali v zahraničí a znali nejnovější trendy. Díky tomu tu najdete unikátní stavby z 20. a 30. let, které jsou na Seznamu světového dědictví UNESCO. Donedávna jsme byli trochu stranou zájmu turistů, protože většinou jezdili do hlavního města Vilniusu. Chceme ukázat, že i v našem městě je, co objevovat!“ řekla mi Virginija Vitkienė, která vede tým, jenž se podílí na organizaci desítek kulturních akcí v průběhu celého letošního roku.
Výšivka na fasádě
Dlouhatánské ulice Kaunasu mi připomínají westernové městečko. Patrové měšťanské domy. Malé obchody. Pekárny a koloniály. A do toho všeho poklidu funkcionalistické domy, které mě naprosto fascinují. Meziváleční architekti v nich totiž zkombinovali minimalistický styl a ornamenty inspirované litevským folklorem. Dokonalou ukázkou takové architektury je budova bývalé hlavní pošty v centru Kaunasu, kde na fasádě uvidíte vzory podobné výšivkám na litevských krojích. Neobyčejné stavby nemusíte obdivovat pouze zvenku, ale můžete si pronajmout dobové apartmány. Jeden z nich je v ulici Vincas Mykolaičio- Putino č. 11. Navrhl ho litevský architekt Stasys Kudokas, který studoval v Itálii, a vliv „ jižní“ kultury je znát na první pohled. Noblesní vila ze 30. let má stinnou zahradu, přesně jako je známe z jižní Evropy. „V rámci pronájmu máte k dispozici nejrůznější dobové předměty. Například funkční kabelový telefon, kávovou soupravu ve stylu art deco nebo skříň plnou historických šatů,“ prozradila mi hostitelka Marija Pulokaité.
Chladivé osvěžení
Centrum Kaunasu je velmi příjemné na procházky. Všude rovinka, takže se ani v tropických vedrech neunavíte šplháním do kopců. Ideální je hlavní pěší zóna – téměř dvoukilometrová Alej svobody. Jdete pod korunami stromů a stín vás chrání před palčivým sluncem. Příjemné gurmánské ochlazení můžete vyzkoušet nedaleko pěší zóny. Nabídka restaurace Donelaičio má přesně to, co jsem potřebovala. Moc mi chutnala litevská specialita šaltibarščiai. V této osvěžující studené polévce hraje prim červená řepa, kefír, kyselá okurka a kopr. Další regionální jídlo jsem otestovala v restauraci Bernelių Smuklė, kde vaří tradiční litevské knedlíčky z bramborového těsta, plněné mletým masem či houbami.
Andělská výpomoc
Zpátky na zem z historických toulek mě vrací návštěva Muzea čertů. Místní umělec Antanas Žmuidzinavičius desítky let vyhledával nejrůznější podoby čertů a ďáblíků po celém světě. Podařilo se mu vybudovat sbírku tří tisíc exponátů ze 70 zemí. Tři patra plná rohatých stvoření umí pěkně zamotat hlavu. Některá nahánějí hrůzu, některá jsou spíš úsměvná. Ovšem nejzákeřnější mi připadají přívětivé tváře ďáblíků, které v sobě mají cosi velmi záludného. Když jsem si prohlédla rozmanitou sbírku rohatců, dala jsem se do řeči s pokladní. Zajímalo mě, zda existuje i nějaké Muzeum andělů? „No jasně! Přímo tady v Litvě, ale není o něj takový zájem jako o to naše. Určitě ale plánujeme spolupráci.“ Tak na tu jsem opravdu zvědavá!
Unikátní kolekce
Tradice a zvyky litevského folkloru jsem viděla na fasádách, ale jak vypadají litevská řemesla v praxi? Muzeum M. K. Čiurlionise má několik stálých expozic věnovaných řemeslným dovednostem. Uvidíte zde ukázky z tvorby řezbářů, tkadlen či hrnčířů. V předsálí je i část, kde si můžete potrénovat trpělivost s výšivkou. Jeden steh za druhým a postupně vzniká barevný ornament. Nejvíc mě v muzeu zaujala unikátní kolekce kovových křížů a dřevěných sošek v zastřešeném atriu. Litevské kříže jsou totiž dalším jedinečným fenoménem na seznamu UNESCO. Jejich výrobě se věnovali zkušení řemeslníci, kteří se specializovali přímo na výrobu železných křížů. Tady v muzeu jsou desítky křížů zavěšených od stropu a doslova se vám vznášejí nad hlavou.
Prostě si povídat
Vyprávění příběhů je dalším tématem, které je pro Kaunas důležité a teprve nyní se o některých událostech z minulosti začíná mluvit. „Já jsem ročník 75, a ve škole nás vůbec neučili, že v našem městě byla před druhou světovou válkou početná židovská komunita, ani jsme netušili, že tu bylo ghetto,“ říká Virginija a dodává, že její tým se věnuje nahrávání pamětníků. „Poskytli jsme místním umělcům dobové fotografie z rodinných archivů. Po celém Kaunasu jsou k vidění velkoformátové obrazy nasprejované na fasádách domů. Například předválečný portrét Rosian Bagriansky. Zachránila se díky tomu, že její maminka podhrabala plot kaunaského ghetta a dceru prostrčila na druhou stranu, kde se jí ujala rodinná přítelkyně.“ Podle Virginije je důležité mluvit nejen o minulosti, ale diskutovat také o tom, co obyvatele Kaunasu zajímá a baví. Její tým zorganizoval divadelní a taneční představení přímo pod okny obytných domů nebo ve vnitroblocích. Cílem těchto akcí bylo nejen ukázat profesionální umění, ale také motivovat místní, aby si spolu víc povídali, když bydlí ve stejném domě nebo vnitrobloku, a něco společně vytvořili. Zajděte se podívat do domu v ulici E. Ožeškienės 21A. Na fasádě i na balkonech jsou namalované portréty lidí, kteří tu žili v průběhu 20. století.
Podobné osudy
Během procházek Kaunasem přemýšlím nad tím, kolik toho máme společného. Také u nás se v meziválečné době dařilo kultuře, také u nás se spoustu příběhů pozapomnělo či cíleně zamlčelo, a teprve v posledních letech se o nich začíná mluvit. Vůbec jsem netušila, že máme s Kaunasem společnou další historickou linku. V roce 1972 se přímo u Aleje svobody upálil devatenáctiletý Romas Kalanta, který otevřeně vystupoval proti sovětskému režimu. Zanechal po sobě dopis na rozloučenou, kde píše, že za jeho smrt může sovětský systém. Co následovalo se velmi podobá akcím po smrti Jana Palacha: protesty v ulicích, zatýkání a věznění. Podrobnější informace o Romasovi jsem našla na výstavě, která byla v létě v budově bývalé hlavní pošty. Série obrazů a dalších výtvarných děl reflektovaly Romasův čin. V hlavním sále budovy jsou místo poštovních přepážek vitríny plné gramodesek kapel ze Západu. Také v Litvě nesměli poslouchat „zápaďácké“ kapely, nosit dlouhé vlasy anebo otevřeně kritizovat systém. Teď stačí jeden pohyb a slyšíte zakázanou hudbu. Na magnetofonu zmáčknete „Play“ a rozezní se hudba, která rezonuje ještě víc než kdykoliv jindy. Born to be wild. Romas by měl radost!
Sympatická příšera
Dramatické osudy zajímají také litevského spisovatele a novináře Rytise Zemskauskase, který mi řekl: „Máme nejrůznější legendy o založení našeho města, ale většinou už jsou to starodávné příběhy, které v moderním světě nikoho moc neoslovují. Napadlo mě, že potřebujeme novou legendu!“ Rytis inicioval veřejnou diskusi, kde vyzval obyvatele Kaunasu, aby vymysleli něco nového. A nejvíc ohlasů vzbudil příběh o příšeře, která navzdory svému jménu vůbec není příšerná. Spíš je to sympatické stvoření, které ochraňuje obyvatele města Kaunas. Vypadá jako okřídlený žralok a najdete ho v Kaunasu skoro všude – zdobí plyšové hračky, odznáčky nebo turistické brožury a Rytis o ní napsal celou knihu. „Děti už si o příšeře vyprávějí nejrůznější příběhy. Třeba, že slyšely, jak pochrupuje na cimbuří kaunaského hradu, anebo ji zahlédly na hladině řeky Němen, která protéká centrem města. Už jsi ji viděla?“ ptá se mě úplně vážně Rytis a ten jeho dotaz mi nejde z hlavy. Druhý den vyrazím na obhlídku kaunaské náplavky. Prý se tam občas příšera zjevuje. A jak jsem dopadla? Nechte se překvapit!
ZDROJ: časopis Vlasta
