Jsou jako vzácný magnet plný protikladů. Prodchnuté trochu smutkem a opuštěností, ale také nadějí a velkou vnitřní silou. Jejich kouzlo spočívá v silné historii a nádherné krajině se zdravými smíšenými lesy,“ říká o místě, kde už sedmnáct let žije, bývalý pedagog Václav Kvapil, který tu vyrábí dřevěné hračky. A má pravdu! Mě si magicky a láskyplně přitáhly už před osmnácti lety, kdy mě do Rychleb vzal poprvé můj muž. Ač slezský rodák, byl tu tehdy se mnou, přistěhovavší se Jihočeškou, také poprvé.
Jako ukrytý poklad
Stává se to mnoha dalším turistům, že ve stínu drsnějších Jeseníků objeví nečekaně malebný klenot. Táhne se podél česko-polské hranice a při pohledu na mapu republiky ho najdete na úplné severovýchodní periferii. Po bezmála dvaceti letech života na Opavsku vás už umím poslat konkrétně do Javornického výběžku na samý severozápad Slezska. „Zatím jsou to hory spíš neznámé, ještě neobjevené. Žádné velehory, nejvyšší Smrk má 1127 metrů nad mořem, ale oblé kopce s překrásnými lesy s bukovými pásy. Hřeben přejdete za dva tři dny, ale kdykoliv se můžete zanořit do paralelních údolí, která vás vždy zavedou do ‚civilizace‘,“ popisuje kouzlo hor výtvarnice, pedagožka a organizátorka tamních kulturních akcí Zdeňka Morávková. V údolní vesničce žije s rodinou už dvanáct let.
Jedno z nejopuštěnějších pohoří u nás, polsky Góry Złote, je za hranicemi prohlášené za Chráněnou krajinnou oblast. Díky tomu, že není masově vyhledávaným turistickým cílem, živou duši tu místy nepotkáte ani během hlavní sezony. Však i jeden z nejsledovanějších profilů na facebooku má v názvu podtitul Hory ticha a zastavení. Liduprázdno oceňuje i známý výtvarník a muzikant Jaromír Švejdík. Tvoří pod pseudonymem Jaromír 99 a střídavě žije v Praze a právě v podhůří Rychleb. „Toulání se v přírodě je mi blízké. Tady můžete jít hodiny a hodiny nikoho nepotkat,“ řekl mi předloni v rozhovoru. Píše tu písničky, inspiraci horami najdete i v jeho grafikách.
Nový svěží luft
Rychleby, původně německy Reichenstein, leží v bývalých Sudetech a jejich genius loci je silný a působivý. Před několika staletími to byl nesmírně bohatý a rozvinutý kraj. Pro představu, „okresní“ Jeseník letos slaví 755. narozeniny. Lidé tu žili v blahobytu, rozvíjeli kulturu, mezinárodní obchod, spolkový život… Než přišla hospodářská krize, druhá světová válka a temné dějiny (po) odsunu německých obyvatel. „Pod povrchem tu pořád cítíte ztracenou německou kulturu, do toho energii nově příchozích ze Slovenska, Valašska… A pak je tu další vrstva – současné dějiny, kdy sem přichází žít a pracovat nová generace,“ trefně vystihl Jaromír 99.
Díky tomu kraj během uplynulých deseti let výrazně ožil. Fascinujícím důkazem a pro mě i symbolem obrody je secesní Tančírna v Račím údolí nedaleko Javorníku – architektonický skvost postavený v letech 1906 až 1907. Ještě před deseti lety byla ruinou, kde jsme se s mužem zoufalí z jejího zchátralého stavu brodili ve střepech. Tolik lidí ale věřilo a usilovalo o její záchranu, až se to obci Bernartice podařilo. Od roku 2015 je vyhledávaným turistickým cílem a kulturním centrem, kde vystupují umělci z celé republiky. Pořádají se tu koncerty, festivaly, autorská čtení, cvičení jógy… a samo sebou se tu tančí. Živě si vybavuju, jak jsme jednou přijeli už s dětmi jako turisté časně zrána a tanečníci v kostýmech à la 20. léta nás po protančené noci něžně vtáhli dovnitř. Peříčka z boa jsme ze sebe obírali ještě cestou lesem. Genius loci této unikátní stavby, kde už dávno nebývá pusto a prázdno, si vás prostě podmaní jako celé Rychleby.
Oblíbená trasa
V kavárně Tančírny se nezdržujte moc dlouho, byť k tomu její nabídka svádí – Staroměstské trubičky stojí za hřích –, ať stihnete vylézt (alespoň) na vyhlídku Čertovy kazatelny a dojít (ideálně) až do Javorníku. Za strmý, ale krátký výstup (směrem nahoru snazší) budete odměněni jedinečným výhledem do hluboce zaříznutého Račího údolí. Vizuálně působivá je samotná skalnatá vyhlídka, podobných najdete v Rychlebech několik. Za odměnu jsou i Venušiny misky na vrcholu Smolný. Ve skalních útvarech tam objevíte pozoruhodné žulové „mísy a křesílka“, prý pro tamní skřítky… Nejen děti budou nadšené! To je ale na jiný výlet, třeba z vesnice Černá Voda – teď zpět na Čertovy kazatelny. Odtud můžete pokračovat ke zřícenině gotického hradu Rychleby a dál po hřebeni až do Polska. S rodinou chodíváme raději na druhou stranu směrem na Javorník. Cestou se osvěžíme pitnou vodou z pramene u kaple sv. Antonína (já vnímám spiritualitu místa, zatímco děti se obvykle celé zlijou), abychom pak unesli těžký náklad! Cestu k zámku Janský vrch totiž lemují vzrostlé kaštany. V překrásném stromořadí, nominovaném na Alej roku 2021, je vám brzy jasné, že i letošní podzim máte málo kapes. A kdo nesbírá, kochá se výhledem na Rychleby i vzdálenější Jeseníky. Milovníci historie by v cílovém Javorníku neměli minout prohlídky zámku i muzea v nově opravené soudní budově. Na milovníky výběrové kávy pak čeká na náměstí Bistrý Arthur – espresso bar, který vás sladce i slaně občerství.
Síla i tíha zaniklých obcí
Liduprázdné a duchaplné Rychleby – jak říká kamarádka Kristina Šemberová, která má za sebou několik jejich přechodů – zažijete nejintenzivněji v zaniklých osadách. Pro Kristinu je to mimo jiné Růženec v průsmyku jižně od pohraniční obce Bílá Voda, kde se odehrává nový román Kateřiny Tučkové. Chcete-li si krutý osud řeholnic připomenout na místě, projděte se v Bílé Vodě mezi sedmi sty hroby sester, které tam byly internovány po roce 1950.
Pro mě jsou magickým místem zaniklé Hraničky – německá obec Gränzdorf založená kolem roku 1785. Na hřebeni po ní zůstala jen rozlehlá louka uprostřed lesů, na ní jako němý svědek jediné stavení. Zdeňka Morávková mi vyprávěla o jedné ženě, která tu žila, tvrdě pracovala a ráda lyžovala. Kdysi tu bývávaly dva metry sněhu. Chodila lyžovat v noci za úplňku, aby na svahu viděla, a to i v době, kdy za kopcem už zuřila válka… Myslela jsem na ni, když jsem na informační tabuli četla, že v Hraničkách žilo před 2. světovou válkou bezmála dvě stě lidí v jednačtyřiceti domech. Do roku 1949 byli všichni odsunuti a jejich domy zbourány. Tamní kostelík odstřelila československá armáda na konci 60. let, dnes na jeho místě stojí pietní kříž. Na okraji horské pláně zůstal dodnes jediný domek – jeho původní majitel se mohl v roce 1949 vrátit a s rodinou tu žít. Kdyby tak mohly jeho zdi vyprávět kolemjdoucím! Unesli bychom to? Přiznám se, procházela jsem kolem něj s velkým respektem, ale i hlubokou tísní.
Umění na každém „rohu“
V „Rychlebkách“, jak jim ráda říkám, jsou ale také místa s pamětí, která tolik netíží. Díky spolkovým aktivitám místních lidí vás naopak zahřejí u srdce a povzbudí. Takové Zálesí! Po cestě do něj si na křižovatce nemůžete nevšimnout „oblečené“ kapličky, kterou obháčkovaly místní ženy. Z původního kostela zbyly jen kamenné schody, které vás dovedou na vršek k místnímu hřbitůvku a malé márnici. Spolek Světakraj a místní chalupáři v ní předloni otevřeli minimuzeum věnované Zálesí. Hned vedle, na původním místě zaniklého barokního kostela, stojí obří houpačka – jednoduchá dřevěná konstrukce, kterou vytvořili výtvarníci z umělecké skupiny REZ. Z jejich dílny pocházejí i obří židle a stůl umístěné na holém zatravněném kopci Lánský vrch. Ve zvlněné krajině, ze silnice mezi Žulovou a Javorníkem, tento land art opravdu nepřehlédnete. Až na obří nábytek vylezete a pěkně se usadíte, budete mít dokonalý výhled kolem dokola – na Žulovskou pahorkatinu i dominantní hradbu Rychleb po celém obzoru.
Polské překvapení
Překrásný pohled na východ i západ slunce je i v Zálesí, tak se tam ještě vraťme. Projděte vesnicí v mělkém údolí až nahoru a před lesem odbočte doprava na cyklostezku. Do deseti minut jste u osamocené Kapličky v Zálesí – nejmenší galerie současného umění, co znám. Odtud už je to kousek na česko-polskou hranici, kde se můžete napojit na turistickou trasu Szlak Kurierów Solidarności, která vede podél hranice až na Borůvkovou horu. Polští a českoslovenští disidenti včetně Václava Havla si tu v 80. letech tajně předávali knihy a dokumenty. Borůvková hora s rozhlednou je pěšky dostupná i ze silnice, která vede z Javorníku přes Travnou na státní hranici a pokračuje dál do lázeňského městečka Lądek- Zdrój (česky Landek). Nacházejí se tu jedny z nejstarších evropských lázní, založené roku 1680! Hlavní léčebný pavilon byl znovu postavený na konci 19. století v tureckém stylu. Měli jsme štěstí a dostali se dovnitř ve dnech, kdy bývá bazén otevřený i veřejnosti. Zpětně viděno, šok z objevu evropsky unikátní architektury uprostřed hor jsem nerozdýchala ani v té blahodárné lázni pod monumentální pestrobarevnou kopulí. To prostě musíte zažít na vlastní kůži. O jazyku nemluvě, protože zákusky v tamní „vídeňské“ kavárně Albrechtshalle jsou prvotřídní ukázkou umu polských cukrářů.
Zavedla jsem vás do Polska, přitom jsem nestihla napsat o mnoha úžasných místech na české straně Rychleb. O koupání v zatopených lomech, o magické Boží hoře nad Žulovou, o vyhlášených Rychlebských stezkách pro bikery v lesích nad Černou Vodou… Je tam tolik míst, která ještě neznám. Už cítím tu sílu hor, která nabádá k dalšímu výletu...
Zdroj: časopis Vlasta rychleby.cz
