Za vším stojí manželka místního slavného kastelána a spisovatele Evžena Bočka, paní Mirka Bočková. Před víc než deseti lety ušila spolu se svými sestrami první kostýmy pro školní výpravy, aby nezbedné děti zabavily. Od té doby se sbírka rozrostla na tisíce kusů oděvů – nejenom šaty, ale i spodničky, punčochy, klobouky, vějíře nebo boty. A všechno věrně podle zámeckých obrazů.“
Návštěvníci dostanou koše, do nich si dají svoje vysvlečené moderní oblečení a na holé tělo navlečou „nafasované“ halenky ušité z povlečení nebo jiného plátna. „Během dvou let je musíme vyhodit, protože je každý večer pereme, ten materiál déle nevydrží. Jde o to, aby si nikdo neoblékal kostým na holé tělo, aby se nepropotil. Dokonce covid jsme takhle zvládli, když bylo otevřeno, stačilo, aby lidé měli roušku. Navíc pálíme levanduli,“ usmívá se paní kastelánová, a když pak přejdeme do filmové zámecké kuchyně a ona přikládá do kamen, skutečně do nich kromě polen dává z obrovských proutěných košů i otýpky levandule, která roste na zámeckých záhonech v celé zahradě, a trochu sušených květů nasype i nahoru na pláty kamen. Ta vůně! „Levandule je přirozeně dezinfekční,“ věděla tahle žena dávno před tím, než bylo nějaké vykuřování v módě. Klobouky čistí párou a po každém nošení je vysprejují dezinfekcí. „Aby si školky a školy nepředávaly vši. A musím zaklepat, že jsme nikdy žádný takový problém nezaznamenali,“ dodává.
Terapie šatičkami
Za pět minut je prý taková školní výprava díky vytrénovaným lektorkám oblečená. „Holky přesně vědí, komu co padne, oblečou malou holčičku i silnou paní. Právě lidé, kteří mají problémy se svým tělem, připadá jim moc veliké, neforemné, tlusté – ti tady zažijí neuvěřitelnou terapii, protože ve starých barokních nebo rokokových šatech se všechno schová, připadáte si krásná, i když máte sto padesát kilo,“ směje se paní kastelánová.
Na dlouhou plátěnou halenu dostanou návštěvnice ještě vycpávku, která připomíná tlustou měkkou obruč, zavazuje se vepředu na tkanice. „Honzík se nosil vzadu, tohle je vycpávka, když se podíváte na dobové malby, vidíte, že šaty držely tvar kolem boků a nesplývaly právě díky takovým vycpávkám,“ vysvětluje Mirka Bočková. Obruče do spodniček, aby držely tvar, bývaly ze železa, tady ale sehnaly kruhové výztuže z armaturky. „Kolik chcete nasekat železa? ptali se, když jsme obruče poptávali. Prý když toho nebude sto kilo, nevyplatí se jim to. Nakonec jsme si nechali nasekat tři sta kilo obručí, ale je to ostré, trhalo by nám to záclony, ze kterých spodničky šijeme, takže každou jednu obruč ještě musíme nejprve oblepit, aby nám ten materiál nezničila. Zjistili jsme, že klasické výztuže do svatebních šatů se dělají z umělé hmoty, ale nám to po měsíci používání zvadne a spodničku, na které leží ještě těžké kostýmy, takové obyčejné obruče neudrží. Zlaté železo!“ směje se paní kastelánová.
„Jestli jezdíme někam na rozumy? To spíš k nám jezdí filmaři a diví se, jak do detailu kostýmy řešíme. Hodně věcí šijeme ručně. Na mašině by to šlo, ale bylo by to takové unifikované. Ruční práce s mašlemi nebo bižuterií dělá báječnou lidskou nepravidelnost, bez ní to ztrácí ducha.“ Navíc před sto nebo dvěma sty lety nikdo žádné mašiny nepoužíval, tady se aspoň v detailech snaží o totéž. „To je jako s koberci – nejkrásnější a nejvzácnější koberce musí mít tři chyby, aby měly cenu. Když sbíráte známky, nejcennější jsou právě ty, které nejsou sériové, ale mají nějaký kaz,“ směje se paní Bočková. A vede nás z ženské sekce do mužského oddělení kostýmů.
Botasky? Ani náhodou!
„Tady máme paravany, protože když sem přijede výprava z Japonska, musí si každý zalézt, stydí se, je to trochu jiná kultura, než jsme zvyklí.“ V regálech vytahuje šuplíky s mužskými punčochami roztříděnými podle velikosti, aby se to snáze hledalo. „Řešili jsme boty! Pánské boty měly honosné přezky, ale jak to udělat? Nakonec jsme se naopak my inspirovali u filmařů a na staré pánské mokasíny jsme našili takovéhle gumičky s „jako“ přezkou, které se jen navlečou na špici,“ ukazuje nám jedny z desítek párů šlechtických bot – protože co by to bylo za převlek, kdyby z empírového kostýmu lezly botasky!
„Pro tlusté pány tady máme košile, přes které dostanou ozdobnou šerpu a na krk fiží – a už se jim to břicho schová a připadají si krásní, jak si nikdy nepřipadali,“ dodává. A na jednom z pánských šlechtických oděvů ukazuje neuvěřitelné lesklé korálky našité do podoby propletených květových šlahounů. „Z Jablonce jsme dostali krabice s bižuterií, našíváme je taky ručně, komplet vzor, do toho jak jednou střihnete, tak se to sype, korálek po korálku,“ ukazuje na milimetrové ozdůbky. A dodává: „Z Brna sem jezdí paní, která pracuje s nedonošenými dětmi a je z toho trochu unavená. Volala mi, že jestli by u nás nemohla pracovat jako dobrovolnice, když zrovna nemá směnu v nemocnici. Říkám jí: Co tak umíte? Chcete jít do růží, zametat, žehlit? A ona že vyšívá kroje! Jednou za měsíc přijede, vezme šití, opravuje korálky na výšivkách nebo vějíře, odreaguje se a my máme spravené kostýmy. Odpoledne jí říkám: Tak se aspoň oblečte do šatů a běžte se projít po zámku, ať si to taky užijete! Kamarádky se jí prý ptají: Jak jsi na ně přišla, jak to, že šiješ ty kostýmy v Miloticích? A ona: No, tak jsem tam zavolala, jestli by pro mě neměli prácu!“ Směje se Mirka Bočková, jak je to jednoduché – a ve své nadšené skromnosti nedoříká, že ne na každém zámku by takovou paní pozvali a takovou terapii výhodnou pro obě strany by jí nabídli.
Farářské ornáty
„Tohle je kostým, co měl Gary Oldman, když tady natáčel,“ říká u modrého mužského kostýmu se zlatým vzorem a bere do ruky další, z ornátu. „Znám hodně farářů, kteří nám darovali ornáty, metr stojí běžně patnáct set. Ornát je původně název pro tuhou látku, vedle je brokát, když si sáhnete, cítíte rozdíl v tom, jak je ta tkanina hutná. A ta zlatá nitka! Krásu ale uděláme i ze záclon!“ vrací kostým zpátky na štendr. Zatímco třeba v rakouském Schönbrunnu mají taky půjčovnu kostýmů, ale můžete se v něm jenom vyfotit a pak vysvléct a vrátit, tady dostanou návštěvníci za poplatek kostým na půl hodiny a jdou v něm do parku, zažijí pocit komtesek a hrabat se vším všudy. „Najednou vnímají i zámek a park jinak, projdou ho s rovnými zády a hlavou vztyčenou, protože je to najednou jejich sídlo,“ říká Mirka Bočková a vede nás z půjčovny do kuchyně, která vznikla z filmové kuchyně, kde v Poslední aristokratce vařila Eliška Balzerová coby paní Tichá své dobroty. Sbírka starožitností z devatenáctého století, formičky z přelomu století, dřevěný stojan na vajíčka, který připomíná stojan na zkumavky z laboratoře magistra Kellyho. Nad tím fotky z natáčení filmu Jiřího Vejdělka. A vedle toho fotka z roku 1926 se třemi zámeckými kuchařkami. „Se všemi jsem ještě stihla mluvit osobně, už to byly staré babičky, ale vyprávěly mi, jak se tu vařilo a peklo. Tak nám tu visí, abychom si je připomínali,“ uzavírá kastelánka.
ZDROJ: časopis Vlasta
