„Psát si deník je nejlevnější a nejdostupnější cesta, jak se dostat k sobě. Deník je můj nejlepší kámoš,“ říká Martina Nosková. Učitelka angličtiny si píše deníky už od základní školy, posledních sedm let dokonce pořádá kurzy, v nichž učí, jak si psát deník, aby to k něčemu vedlo. Není to jen holčičí potřeba autoterapie, ale účinný prostředek. Jen se musí dělat správně.
Jak začít? „Někdy mají lidé pocit, že když dostali nebo si koupili nádherný drahý sešit a mají si do něj zapsat první zápis, že to musí být krasopisně vyvedené a důsledně vycizelované, ozdobné, čisté psaní. To ale pro začátek spíš nedoporučuji,“ usmívá se Nosková. Deníky bychom podle ní měli brát jako sprchu. „Když se zpotíte a smrdíte, jdete se umýt. Když se zpotíte uvnitř, může být právě deníkový záznam takovým vnitřním očistným procesem,“ vysvětluje s tím, že jestli máte respekt vůči krásnému sešitu, kupte si raději za deset korun školní linkovaný blok, tam je větší šance, že napíšete pravdu, a ne stylizaci.
„Respekt před prázdnou stránkou mají i spisovatelé, notabene před načančanou prázdnou stránkou. Dokud si nezvyknete psát rutinně, je opravdu dobré si to ulehčit a psát do obyčejného sešitu, minimalizujte všemi způsoby svého vnitřního kritika. Takového, který říká: Á, tady se ti opakuje slovo, hrůza, tady ten sklon je nakřivo, ježišmarja, tady jsi škrtala! To všechno je totiž povoleno, myslete na sprchu,“ opakuje Nosková.
Nevím, co psát…
Pokud skutečně člověk touží po krásném deníku oblepeném ozdobnými obrázky, může si jich vést souběžně několik, jeden očistný, další třeba cestovatelský, rodinný nebo vedený jako seznam hezkých věcí, které ho během dne potkaly. Existuje vlastně jen jedno jediné pravidlo. „A sice to, že žádná pravidla nejsou! Vlastně jen jedno doporučení, které dávám na svých kurzech – datujte každý zápis. To pomáhá, když se pak k zápisům vracíte a snažíte se utřídit si myšlenky,“ vysvětluje Nosková. Mám sešit. Tužku. A trochu času. Co teď? „Většinou se radí začít jednoduchým vyprávěním, popisem, denním shrnutím. Můj táta si třeba vede ,deník‘ už roky a zapisuje si obvykle hlavně to, jaké bylo počasí a jak mu nesly slepice. I to je skvělý přístup k deníku, minimálně tak vznikne cenná statistika. Mám známého v Americe, který deníkuje také už mnoho let, nejprve si vedl tréninkový deník, protože je profesionální cyklista. Zapisoval si, co jedl a kolik toho ujel. Postupně si ale začal zaznamenávat i to, koho na kole potkal a co si řekli. Z toho se pak rozvinuly deníky, které plní daleko větší úlohu v jeho životě, než by plnil jen ten původní tréninkový deník,“ popisuje Nosková.
Hledáte recept na lepší dny? Pusťte si webinář časopisu Vlasta s psychoterapeutkou a lektorkou MUDr. Terezou Hodycovou:
Často se stává, že člověk cítí vnitřní přetlak, ví, že je o čem psát, sedne k prázdné stránce, napíše datum – a nic. Dál neví. V tu chvíli pomůže jakákoli startovací věta. Takovou větou může být prakticky cokoli od popisu světa za oknem přes uvozovací konstatování: „Dneska se cítím pod psa, protože…“ nebo „Koukám na baristu v kavárně a připomíná mi, že…“ Hlavní trik, jak se skutečně rozepsat a dostat se k něčemu důležitějšímu, než je počasí nebo pohledný barman, je nesundat tužku ze stránky, psát dál a dál, po nějaký vymezený čas, třeba patnáct nebo dvacet minut. I kdyby měl člověk psát jen: „Zrovna nevím, co psát, to je úplně marný, nevím, co psát, nevím, co psát…“ Nakonec se totiž mozek dostane do nevšedního stavu, sám předežene vnitřního cenzora a nastartuje proces, který se těžko zastavuje a který vykrystalizuje v podstatnou informaci. „Mám tu zkušenost, že zhruba po patnácti minutách takového trochu vynuceného psaní se najednou ve vašem prvním zápise objeví věta, která jako by spadla z nebe, odhalí nitro, pootevře dávno zamčené dveře, položí otázku, kterou si třeba úplně automaticky podtrhnete nebo napíšete verzálkami – a hele, máte nad čím přemýšlet. A další den máte kde navázat,“ upřesňuje Nosková.
Někdo se k takovým větám vrací, někdo s nimi pracuje v terapii, někomu se uleví jen tím, že se vypsal. Někdo dokonce svoje deníky pálí, aby rituálně zničil to, co už vyřešil – pokud je deník každodenní očistnou sprchou, má jeho likvidace smysl, podobně jako má smysl vypustit vanu plnou špíny do kanálu. Někdy ale naopak stojí za to si deníky schovávat a po letech si je znovu pročítat. „Já jsem nedávno otevřela deníky z doby, kdy jsem se rozváděla se svým manželem, a koukala jsem s otevřenou pusou – na první pohled jsem řešila stejné věci, jako řeším teď, jako bych se motala v kruhu. Až po chvíli mi došlo, že jsem se sice zdánlivě moc neposunula, že to ale není kruh, nýbrž spirála, a že dnes už jsem dál. To bych bez deníku nevěděla,“ říká Nosková.
Do skrýše s ním!
Důležité podle ní je i to, jak autenticky člověk v deníku funguje, jak moc upřímný si vůbec může dovolit být. I proto mají být deníky soukromé a bezpečné – když budu vědět, že můj partner nebo třeba moje máma nebo děti můj deník mohou najít a přečíst, budu mít tendenci neotevřít se úplně, co kdyby to opravdu četli?! Deníková guru Susannah Conwayová, i když žije sama s kočkou, si svoje deníky pečlivě zamyká do kufru a ten má u dveří pro případ, že by hořelo – popadne kočku a kufr s deníky a může utíkat.
Způsobů, jak si deník vést, je mnoho, čtyři z nich jsou hlavní, často se ale prolínají a je možné je používat všechny nebo si vybrat, který člověku zrovna nejvíc sedí: kromě volného psaní je to tvorba seznamů, psaní dialogů a fiktivních dopisů. Seznamy si píše každý. Seznam na nákup, seznam úkolů. Přetavte to do deníku, ale napište si seznam sta věcí. Pokud cítíte, že vás paralyzuje strach, napište si sto věcí, kterých se bojíte. Pokud nevycházíte s dětmi, napište sto věcí, které vás na komunikaci s nimi štvou. Někdy stačí napsat i sto věcí, které zdánlivě nesouvisí vůbec s ničím. „Nebo třeba sto věcí, které uděláte, až skončí pandemie,“ směje se Nosková.
Když pořádá kurzy, zrovna seznamy jsou velmi oblíbené, ačkoli zprvu její frekventantky ten počet trochu děsí. I proto takový seznam Nosková nezadává jako domácí úkol, ale dá kurzistkám dvacet minut – a pište, hlídám vás. Zase platí, že je dobré nesundat tužku z papíru. První krize přijde zhruba po třiceti položkách, kdy se člověk vypíše z těch věcí, co se automaticky nabízejí. V další zhruba třicítce se začínají body opakovat, zpřesňovat, nebo si dokonce protiřečí. Poslední třetinu pak obvykle tvoří šílené nápady, mezi nimiž se však obvykle nachází klíč, řešení, něco, co by člověka na první dobrou nenapadlo.
„Tohle je třeba i technika, která se dá použít jako brainstorming ve firmě – chcete vymyslet neotřelou reklamu, píšete seznam sta různých možností, jak ji pojmout. A právě v té závěrečné části mezi zběsilými blbinami bude pravděpodobně něco, na čem budete moci skutečně stavět. Stovka je navíc skvělé číslo, když chcete něco percentualizovat nebo dělit do kategorií. To je další krok v takovém deníkovém záznamu. Vezměte si svůj seznam, barvami si vyznačte kategorie, do nichž se vaše položky rozpadají podle nějakého klíče, a podívejte se blíž na to, jaké ty kategorie jsou, zjistíte tak mnohem lépe, o co tady vlastně jde,“ líčí Nosková. V případě seznamu strachů se tak třeba ukáže, že vaším hlavní strachem není obava ze ztráty zaměstnání, ale strach ze změn obecně, nebo třeba jen strach ze svobody nebo z přijetí zodpovědnosti za vlastní život.
Zhmotnit do slov
Podobně prospěšné je psát si do deníku dialogy. S vesmírem, mrtvou babičkou, s bohyní lásky, s vlastním bolavým žaludkem, se svým mladším já, se sebou samou, až mi bude šedesát, nebo třeba se ztraceným sebevědomím. „Zprvu to může být šroubované, umělé. Když napíšete: Mé milé oči, proč mě v poslední době tak bolíte? A odpovíte si ve formě scénáře Oči: Protože se už nechceme dívat na to, jak se trápíš… možná si budete připadat trapně, ale zase tím nastartujete proces, který vás po nějakých patnácti minutách psaní dovede tam, kam byste bez písemné formy nedošli,“ tvrdí Martina Nosková. Už jen to, že se vaše vlastní vnitřní dialogy zhmotní do slov, pomůže je ukotvit, pojmenovat problém – a posunout se tak k jeho řešení.
Podobně funguje i psaní dopisů. Jde o dopisy, které nikdy neodešleme, proto v nich můžeme být maximálně autentičtí. „Milá mámo, vzpomínáš si, jak jsem jako malá roztrhla ty květované šaty a tys na mě křičela? Víš, jak mi bylo úzko? Přála bych si, abys tenkrát…“ Možná budete plakat, možná se úlevou rozesmějete, možná pak té mámě zavoláte a řeknete jí, že ji máte ráda. A možná, až něco provede vaše dcera, naskočí vám ten fiktivní dopis v mysli a vy sama do křiku nesjedete.
Zachycení okamžiku
„Dobré je vytvořit si z psaní deníku rituál, pravidelnost, návyk. Každý den pět minut před čištěním zubů stačí,“ radí Nosková. Když listuje svým deníkem, odhalí krasopis i kostrbatý záznam hádky s bývalým partnerem. „To byla taková intenzivní chvíle, křičel na mě, já na něj a já jsem vzala tužku a začala to zapisovat. Musela jsem ho tím neskutečně štvát. Ale hodně vět, které mi řekl, jsem si zapsala. Pak jsem se k nim vrátila, až bylo po všem, a došlo mi, že nechci někoho nechat, aby se mnou takhle mluvil. Kdybych si to tehdy do deníku nenapsala, pamatovala bych si jen, že to byla ošklivá hádka, konkrétní věty ale určitě ne,“ vysvětluje Nosková.
Podobně působí i chvíle, kterou zažila se svojí malou dcerou. „Říká se tomu anglicky capture a moment, česky je to něco jako zachycení okamžiku. V pár větách zaznamenáte magický okamžik, takže ho pak neztratíte, nesmyje se všedností. Moje dcera byla malá, bylo to v době, kdy byl velkým hitem film Odvážná Vaiana, ona ho milovala a často si zpívala ústřední píseň. Seděla jsem na našem rozbitém zašlém, věčně rozestavěném dvorku na kusu betonu, ona tam pobíhala, vál teplý větřík a začalo drobounce pršet. Úplně jemně, nic, co by nás vyhnalo do domu. Ona za mnou přiběhla, že mi zazpívá tu píseň. Dětským hláskem deklamovala hymnu odvahy z Vaiany, s dírou mezi předními zuby, tančila v tom deštíku, jako by se zastavil čas, bylo v tom úplně všechno. Měla jsem co dělat, abych neplakala. V tu chvíli víte, že jste svědkem zázraku, za tři týdny už si to ale z paměti nevyvoláte. Hned jak jsme přišly domů, jsem si to všechno zapsala, v pár větách. Díky tomu si ten okamžik dokážu zase kdykoli vyvolat v mysli,“ dojímá se znovu Nosková.
Svůj deník nosí skoro pořád s sebou, za ty roky, co „deníkuje“, je to už kdovíkolikátý. Některé ztratila, jiné má pořád a vrací se k nim. Některé si vedla v počítači, jednu dobu měla i deník ve formě účtu na Instagramu. I Facebook je svým způsobem deník. „Tam ale radím lidem, aby si svoje postřehy z každého dne ještě kopírovali někam do složky bokem, protože Facebook se stále mění a to, co jsme si psali před deseti lety, se hrozně těžko hledá,“ radí Nosková. Napsala si někdy do deníku tu okřídlenou větu „Milý deníčku…“? „Nikdy,“ směje se a dodává: „Vy ale klidně můžete, zdeníkovat se dá skoro všechno a zakázané není nic.“
Kde pátrat po inspiraci
Kde pátrat po inspiraci
● Zadejte do vyhledávače na Googlu nebo třeba na Pinterestu termín „journaling prompts“, což se překládá jako deníkové výzvy, v angličtině jich najdete víc než v češtině.
● Najděte si deník 101 dní vděčnosti, kam si každý den zapíšete, za co jste vděční.
● Kupte si Pětiletý deník Tam a zpět, do kterého si budete každý den po dobu pěti let psát své zážitky. Dobře v něm uvidíte, co jste řešili třeba na Valentýna v roce 2021, o rok později i o pět let později.
● Pořiďte si deník s afirmacemi nebo motivační deník. Některé mají předtištěné startovací věty nebo kategorie, do kterých se lépe formulují zážitky, když nevíte, kde začít.
● Udělejte si to hezké: vlastní koutek na psaní deníku, plnicí pero, barevné fixy, svíčka, vůně… Facebook Martiny Noskové https://www.facebook.com/pisudenik/ nebo její blog http://pisudenik.blogspot.com/
