Pavla si barvila vlasy od třinácti. Od puberty žila metalem, takže černé a zase černé háro. Před třicítkou ji dobarvování odrostů co dva tři týdny začalo obtěžovat. „Že zase musím, mě už drtilo. Vyloženě jsem se do toho nutila a stále víc jsem cítila, že už nechci.“ Přiznat šediny jí ale trvalo několik let. Fáze odrůstání vydržela, bohužel bez podpory rodiny, sotva dva měsíce. Ke svým přírodním vlasům se dokázala vrátit až napočtvrté. V době, kdy byla na mateřské a kdy si našla podporující kadeřnici. I díky ní zvládla nepříjemné období odrůstání a dokázala čelit tlaku předsudků, že jako šedovlasá bude působit staře a neupraveně. Zásadní roli v její proměně ale sehrálo sledování ostatních stříbrovlásek na zahraničních sociálních sítích. „Byla to pro mě motivující a inspirativní berlička. Ve svém rozhodnutí jsem se přestala cítit sama.“ Pavla Doupalová (na úvodní fotografii z fotoprojektu Sama sebou sedí vpředu vpravo) nosí své šedé kudrny už pět let a je s nimi spokojená. „Také díky metodě Curly Girl mám vlasy zdravé. A nejsem už otrok barvení. Jsem to já.“ I v práci, kam se vrátila po mateřské, si ji jinak už neumějí představit, a to předtím odcházela černovlasá.

Povzbuzení na síti

Právě Pavla založila v roce 2017 českou facebookovou skupinu stříbrovlásek a šedovlásek, která čítá přes 5500 členek. „V té době u nás nic podobného neexistovalo a já už měla za sebou zkušenost sdílení v americké skupině Going Grey Gracefully.“ Pro srovnání, tato FB skupina vznikla v roce 2014 a dohromady s druhou, početnější americkou skupinou mají přes tři sta tisíc členek. Zatímco z počátku ležela česká skupinka ladem, během covidu, kdy byla zavřená kadeřnictví, úplně ožila. Komunikují tu ženy, které své šediny odhalily z různých důvodů: pravidelné barvení je už nebaví nebo jim přijde neekologické a nezdravé, v přirozenosti objevily samy sebe nebo se jim prostě jen líbí šedé, stříbrné a bílé vlasy. Sdílejí své příběhy a fotografie „před, během a po“, mnohé z nich tu hledají podporu a sbírají odvahu. Často jsou nakročené jednou nohou, těsně před rozhodnutím skončit s barvením. „Přibývají i ženy, které je dokážou nasměrovat a povzbudit. Je skvělé, jak se k sobě navzájem chovají hezky. Přesně to jsem si přála,“ těší Pavlu.

Povzbuzení se jim dostává i od stříbrovlasé kadeřnice Gabriely, jejíž cesta k přirozené barvě naopak trnitá nebyla. Zřejmě i proto, s jakou lehkostí ke svým vlasům přistupuje. „Je dobré brát to jako hru, nebrat se moc vážně. Koneckonců, jsou to jen vlasy.“ Dobu odrůstání, kdy jí na dlouhých vlasech zůstávala rezavá henna, zvládla s hravými cůpky nebo drdůlky. Teď už má čistě šedostříbrné mikádo. „Baví mě podporovat ostatní ženy, že jim to sluší. Fandím jim. A nemusí jít jen o šedivění. Některé ženy se barví, aby zakryly svou barvu ‚počurané slámy‘, jako jsem to dřív dělala já. A teď se k ní zase chtějí vrátit.“

Když na cestě k přirozené barvě nevydrží, podporuje je tím, že to vůbec nevadí. Prostě ještě nenastal ten správný čas… Gabriela Bezpalcová (46) má na venkově Malé pomalé kadeřnictví, zároveň pečuje o vlasy lidí v seniorských domovech, které navštěvuje. A mezi nimi má i několik trvale ležících klientek, které na barvení vlasů stále trvají. I po osmdesátce chtějí být za pěstěné dámy, které nechtějí přijít o svou identitu a také důstojnost.

A nebudeš vypadat staře?!

Vrátit se ke svým přirozeným vlasům a stát se šedovláskou či stříbrovláskou je cesta, která vyžaduje trpělivost, vůli a vlastní přesvědčení. „Pokud si nejste stoprocentně jistá svým rozhodnutím, nepodnikejte to. Pokud se rozhodnete, svému okolí to sebevědomě oznamte. Protože když se jich budete nejistě ptát, většinou uslyšíte ‚Budeš vypadat staře!‘,“ radí ženám zkušená kadeřnice Monika Exlerová (57), která nosí dlouhé stříbrné vlasy už sedm let (na společné fotce je vzadu druhá zprava).

Právě s tzv. hairshamingem (zostuzováním kvůli vlasům) se mnohé ženy, které přestanou maskovat své šediny, setkají poprvé v životě. Od nepochopení až po nemilosrdnou kritiku, často od svých nejbližších – matky nevyjímaje. Čelit generačnímu, ale i společenskému tlaku „Šedivá budeš vypadat divně, neupraveně, nemocně… prostě staře!“ je pro mnohé ženy náročné. Pokud ale ze své cesty za stříbrem nesejdou, velmi často pak – hlavně od svých partnerů – slýchají: „Máš to krásné! Tohle jsi ty! Už si to nikdy nebarvi! Ty můj poklade na Stříbrném jezeře!“

Mít na hlavě, co se líbí mně

Přirozené vlasy totiž ženy prozáří, byť se obávají, že s šedinami budou vypadat smutně, až mdle. „Devadesáti procentům žen se naopak rozsvítí oči a pleť rozzáří, jakmile kolem obličeje odhalí přirozenou barvu vlasů. Ve výrazu úplně omládnou, není ani nutné, aby se začaly více líčit… To je ale nepřenosná zkušenost, musí si to prostě samy vyzkoušet,“ říká Monika, která se věnuje také make-upu a stylu oblékání stříbrovlásek, natáčí o tom i praktická videa na YouTube.

Být šedovláskou se rozhodla kolem padesátky. Barvit si odrosty co čtrnáct dní jí přišlo nepraktické, ale hlavně v té době byla se svými přiznanými šedinami výjimečná. „Brala jsem to jako módní záležitost a nechtěla jsem jít s davem. Pro mě to nebyla žádná vnitřní cesta k sobě samé. Ale je pravda, že mi moje vlasy posílily sebevědomí. Rozeslala jsem dokonce fotky modelingovým agenturám a vyšlo to. Chci ukázat i ostatním ženám, že šediny je nikam nesrazí. Nemusejí se obávat, že by vypadaly staře a nezajímavě. Ba naopak.“ Zároveň ale jedním dechem dodává, že barvit si vlasy vůbec není špatná cesta, pokud jsou s tím ženy spokojené. „Nejdůležitější je vaše vnitřní nastavení – jaké vlasy chcete mít vy sama. Říkat, že ženy s barvenými vlasy se nesvobodně schovávají za nějakou masku, je chůze po tenkém ledě,“ upozorňuje Pavla. Každá máme vlastní cestu a všechno má svůj čas. „Ať si každý nosí na hlavě, v čem se cítí dobře. A nechá ty druhé nosit, co se líbí jim,“ dodává s úsměvem Gabriela.

Příběh: Karin Kvapilová (42 let): Stárnout s šedinami je krásné

„Své středně hnědé vlasy jsem si barvila přes deset let. Nejprve jsem jim chtěla dodat šťávu, pak se kolem pětatřiceti objevily první šediny. Začala jsem hennou, později jsem se nechala barvit kadeřnicí. Na chemii jsem ale začala mít silnou alergickou reakci. Nepomohly ani antialergenní barvy, a tak jsem se vrátila k henně.

Po oslavě čtyřicátin jsem se rozhodla, že se přestanu barvit úplně. Zrálo to ve mně delší dobu, protože jsem k tomu potřebovala najít odvahu – být si jistá, že své šediny opravdu chci a ustojím je před okolím. O hlášky typu „Nejsi nemocná? Chudáku, ty už ani nemáš čas se upravit! Proč chceš dobrovolně vypadat staře?“ jsem neměla nouzi. Nemůžu se ubránit pocitu určité společensky nastavené nespravedlnosti. Čtyřicátník s šedinami je vnímán jako atraktivní sexy muž. Šedovlasá čtyřicátnice je vnímána jako ta divná, stará, nemocná nebo o sebe nepečující.

Když jsem se dříve barvila a po dvou týdnech se začaly objevovat šedivé odrosty, byla jsem na své vlasy naštvaná. Že už zase drze vylézají a upozorňují mě na další složitý a dlouhý proces barvení. Když jsem ale dovolila svým opravdovým vlasům vykouknout, můj vztah k nim se úplně otočil. Začalo mě bavit je pozorovat. Klubaly se postupně, pomalu se vybarvovaly, rozbalovaly se jako pupeny v květ. Ráda jsem v zrcadle pokukovala, o kolik se zase prodloužily.

Moje neskrývané šediny mi pomohly přijmout se taková, jaká jsem. Nastavují zrcadlo mému okolí a mě už baví pozorovat reakce lidí. Dřív mě i zraňovaly, neustále jsem se musela ujišťovat ve svém rozhodnutí. Vlasy mě navedly k mým předkům – na levé straně mám výrazný bílý pramen, který mi připomíná milovaného dědu. Měl přesně takovou barvu vlasů. A také mi milosrdně a zároveň nevyhnutelně připomínají, že svobodně stárnu a že je to krásné.“

Anketa: tři otázky pro stříbrovlásky

Zeptali jsme se známých žen na jejich cestu k šedinám.

1. Kdy a proč jste se rozhodla pro přirozeně šedivé/stříbrné vlasy?

2. Musela jste na cestě ke svým šedinám něco překonávat?

3. Co vás na vaší přirozené barvě vlasů nejvíc baví a těší?

Markéta Pilátová, spisovatelka a novinářka (49 let)

1. Stříbrné vlasy mám od svých sedmnácti, brzké šedivění máme v rodině. Takže jsem si v sedmnácti začala vlasy barvit načerno. V pětačtyřiceti jsem byla v Brazílii u kadeřnice (žila jsem dvanáct let v Latinské Americe) a postěžovala si, že už mě to barvení nebaví. A ona na to, že mě odbarví a udělá ze mě blondýnu. Souhlasila jsem. Aby nebyl přechod prudký, nechala mi nějaké vlasy přirozeně stříbrné, některé prameny odbarvila a zbytek nechala kaštanově hnědý. Trojbarevný melír mě nadchnul hlavně tím, že zůstává stejný i po čtyřech letech odrůstání, kdy jsem u kadeřnice ani jednou nebyla.

2. Vůbec ne, naopak. Mám dojem, že se to všem líbí víc než moje původní tmavé vlasy.

3. Na stříbrných vlasech mě nejvíc těší, že jsou soběstačné a šik. Hodí se ke všem – nejvíc k těm, kdo se neberou moc vážně. Protože silver is new black, baby!

Tereza Hofová, divadelní a filmová herečka (42 let)

1. Spíš to vyplynulo, asi před deseti lety. Nějakou dobu jsem se nebarvila a na odrostech zjistila, že mi vlasy začaly víc šedivět. A mně se to začalo líbit. Předtím jsem se barvila spíš pro zábavu, než že bych měla potřebu něco zakrývat.

2. Jako herečku v Česku mě to typizuje, protože se tu stále přemýšlí dost ve škatulkách. Kvůli některým rolím jsme vlasy obarvili, ale to je v herectví běžné. Na šedovlasé ženě, které není přes sedmdesát, je pro většinu lidí něco podezřelého. Někdy mi diváci píšou, proč jsem staromladá? To je myslím výstižné – prostě si s tím nevědí rady. Nepodléhat stereotypním vzorům mládí a krásy znervózňuje evidentně i samotné ženy. Šedé vlasy se staly symbolem stáří, kterého se dost bojíme. Dle obecného měřítka má žena vypadat mladě, protože v ní patriarchální společnost potřebuje vidět potenciální rodičku a vychovatelku dětí. A muži potřebují mít po boku dobře vypadající mladici, aby jiným mužům dokázali, jací jsou kanci. Na tomto uspořádání se nechci podílet.

3. Je moje a líbí se mi. Až mě ale přestane bavit, myslím, že vlasy obarvím, čistě pro změnu. Samozřejmě v tom je určitý postoj – můžu vypadat, jak mně se líbí. Nemám tendence podbízet se obecnému vkusu. Zároveň je zajímavé, jaký jsou vlasy symbol. K těm mým se lidé vyjadřují často a hairshaming zažívám běžně: proč mám paruku, proč se nebarvím, paní s květákem na hlavě… Někdy to zabolí, někde se směju. Ale je to tak, jak to je.

Kateřina Krejčí, divadelní herečka (64 let)

1. Ta myšlenka ve mně hlodala dost dlouho, řekla bych několik let. Okolí mě ale odrazovalo poznámkami „Nedělej ze sebe starou!“. Ale já už stará jsem a taky zvítězilo pohodlí, že už nebudu muset každou chvíli ke kadeřnici.

2. Vše probíhalo v úplné pohodě a paradoxně tomu napomohl ten zatracený covid. Kadeřnictví byla zavřená, a tak si můj odrost žil svým životem. Na jevišti – žádný problém! Buďto mám své přirozené šediny, anebo paruku.

3. Právě to, že je přirozená. Že vlasy nemusím natírat nějakou chemií ani chodit každé tři týdny do kadeřnictví. Že ušetřím a hlavně cítím, jak se mi vlasy uzdravily a přestaly padat. Navíc mi to prý sluší, a dokonce mi jedna kolegyně řekla, že mě to omladilo.

Shina, slovenská hudebnice a vydavatelka (53 let)

1. Vlasy mi začaly šedivět asi před osmi lety. Vůbec jsem o tom nepřemýšlela a ani mě nenapadlo, že bych si je nechala barvit. Od začátku se mi velmi líbily.

2. U mě to bylo opravdu velmi snadné. Spíš jsem měla problém ještě před tím, než mi vlasy začaly šedivět. Kvůli focení jsem měla jednou blond přeliv, ve kterém jsem se cítila velmi nesvá. Těšila jsem se, až mi odroste a budu mít zpátky svou původní barvu.

3. Zajímavé je, že nejvíce šedivé je mám na spáncích, kde jsou vespod po vrstvou světlehnědých vlasů. Takže když nosím rozpuštěné vlasy, šediny skoro nejsou vidět a jen nenápadně prostupují na povrch. Když ale vlasy zvednu do copu nebo drdolu, šediny úplně zvítězí.

ZDROJ: časopis Vlasta