Už roky mám vymyšlené místo na těle i nápad, jak by moje kérka měla vypadat. Je to verš, krásný verš mého oblíbeného básníka. Poprvé jsem o tetování uvažovala začátkem milénia, pamatuji si to docela přesně. Zrovna jsem se vrátila ze studijního pobytu v jižní Evropě, kde už tehdy bylo poměrně dost tetovaných lidí. Tady ještě ne. Tady mělo kérku jen „pár bláznů“ včetně mojí sestry, která tím naštvala naši mámu. Přitom si tehdy nechala udělat jen dva malé draky na levou lopatku... Když před několika lety – a řadě dalších tetování – mamince ukazovala svůj tehdy poslední obrázek, mnohem větší, mnohem barevnější a mnohem viditelnější, ta už jen mávla rukou. Vztah k tetování se za posledních deset let výrazně změnil. Padlo tabu v podobě: Co by tomu řekli v práci? Dneska už i bankéři v národní bance mají tetování, podle kterých by ještě moje babička usuzovala na kriminál nebo zaoceánský parník. I když nechci jí křivdit, vzpomínám, že si kdysi sestřino tetování prohlížela s obdivem. „A to ti tam, Kristýnko, bude držet už napořád? No to je mi novinka a je to legální,“ ptala se s neskrývaným zájmem před více než dvaceti lety.

Sama už se tetovat nenechala, i když dnes nejsou výjimkou ani ženy, které si na kůži nechají zvěčnit třeba jméno vnoučete. Tetování je zkrátka novodobý mainstream, stačí se podívat na ulici. Už se téměř nestane, aby člověk nepotkal někoho s obrázkem či nápisem na těle.

Mám pár kérek

„Mám pár kérek, to ano, ale už na ně tolik nemyslím. Staly se mou součástí. Zamýšlím se nad nimi, jen když se mě někdo zeptá nebo když si hraju s dětmi. Interakce s nimi je zábavná,“ říká Kristýna, grafička jednoho pražského grafického studia. Poprvé se nechala tetovat v osmnácti, protože „se mi to prostě líbilo“. Za dalších dvacet let na jejím těle přibylo dalších pět tetování různé velikosti, přičemž ani jednoho by se nechtěla vzdát. Pořád se jí líbí a měla prý i štěstí na skvělé tatéry. „Všechna tetování pro mě něco znamenají, připomínají mi určité období v mém životě, i když – upřímně – spíš jsem asi vždy chtěla další kérku, a tak jsem si k tomu tu událost dosadila a nějak si to odůvodnila,“ vypráví a ukazuje třeba na obrázek svého psího parťáka, který před několika lety zemřel.

Důvodů pro vytvoření tetování je asi tolik, kolik je na světě tetovacích jehel, napsal v nadsázce Martin Rychlík v Dějinách tetování, jedné z mála českých odborných publikací na dané téma. Někteří chtějí na kůži vyznačit symbol, který je posiluje, vzpomínku na místo, které navštívili, nebo třeba vyznání někomu blízkému. I když spíše než jméno partnera si lidé dnes tetují jména a roky narození svých dětí. A stále častěji taterská studia navštěvují i starší ženy, rovněž z různých důvodů. Kromě symbolů a připomínek minulosti chtějí například zakrýt jizvy nebo jiné tělesné nedostatky. Jiné o tetování snily v mládí, kdy to – přinejmenším tady v době socialismu – bylo takřka nemožné. Přitom tetování není žádná novinka, jak si myslela moje babička. Ba naopak. Patří k nejstarším zdobným technikám, které lidé na svém těle vyzkoušeli. Vždyť tetování měl i ledový muž Ötzi před více než pěti tisíci lety a doloženo bylo v bezmála všech částech světa, ať už v tetováním proslulé Polynésii, nebo i mezi severoamerickými indiány či křesťanskými poutníky v Jeruzalémě. O barvě vpíchnuté pod kůží na tělech egyptských mumií nemluvě.

Tetování spojené se změnou

„Ke mně chodí nejvíc ženy, i když se samozřejmě ozývají i muži, ale moje tetování jsou hodně ženská, a ne každý je může nosit,“ říká Bara Cielecká neboli Duhovka, v současnosti jedna z nejvyhledávanějších tatérek. „Řekla bych, že určitě roste počet zralejších žen, které ke mně přicházejí a chtějí tetování. Většinou je k tomu vedou nějaké životní změny, ať už spojené se vztahy, životními zážitky. Mohou se tak vyrovnávat třeba s rozvodem nebo se ztrátou blízkého člověka. Také přicházejí, když mají nějaký zdravotní problém a chtějí si dodat energii. Někdy o tom ani nijak zvlášť nepřemýšlejí, ale podle mě to velmi často souvisí s přijetím sebe sama,“ popisuje Duhovka, jíž se občas stává, že už ve dveřích vidí, co by klientovi ráda vytetovala. „Horší je, když nevidím vůbec nic,“ pokračuje s úsměvem. Většina lidí má ale vymyšlený motiv i místo, které s ní konzultují. „Občas jim obrázek nakreslím fixou na jejich vybrané místo a pak na to moje, většinou se rozhodnou pro to moje,“ říká a přiznává, že někdy musí zájemce o kérku i odmítnout. „Spíš jim řeknu, že to, co chtějí, prostě nemohu udělat. Že zrovna pro ten motiv nejsem ta pravá, ale snažím se poradit třeba jiné tatéry,“ vypráví empatická tatérka, která si při práci určitě musí někdy připadat jak terapeutka. „No jasně, lidé se mi svěřují, a hodně. Přicházejí si ke mně odpočinout, uvolnit se a často se vracejí,“ popisuje žena, která odmala chodila na výtvarné kroužky, ráda malovala a vytvářela – „učitelé výtvarky byli jediní, kteří mě měli rádi“ – a tetováním se začala živit před sedmi lety.

Kadeřník, který bolí

Pro někoho je tetování odpočinek, pro jiného určitá trochu bolestivá forma očištění, u mnohých však první obrázek na těle vzbudí touhu po dalších. A že má tetování kdekdo, to potetovaní většinou neřeší. „Tak to vůbec neberu, myslím, že při tetování jde hlavně o ten samotný proces, kdy se ti vyplaví endrofin, jak tam sedíš několik hodin a cítíš i bolest, člověk si prožije malou katarzi, tedy pokud si nechává dělat něco trochu většího než třeba korunku na prstu. Tatérovi hodně řekneš, je to takový kadeřník, který trochu bolí,“ popisuje Kristýna.

Pořád je předělávám

„Miluji to,“ shrne jednoduše dvaatřicetiletá Romana. „Začalo to před pár lety tím, že se moje kamarádka učila tetovat a já byla takový pokusný králík,“ vzpomíná servírka jedné brněnské restaurace. „Mám od ní několik kérek, ale nechávám si je předělávat, protože myslím, že se jí moc nepovedly, a také už jsem trochu jinde. Líbí se mi jiné věci, tetování mě ale opravdu baví. Pořád přemýšlím o něčem novém a určitě jsem ještě neskončila,“ usmívá se a ukazuje potetované paže a stehno pravé nohy. Zatím se jí nestalo, že by na ni někdo pohlížel úkosem, nebo si toho ani nevšimla. „Lidé se mě často ptají, co která kérka znamená, zajímá je to a to mě baví. Můj jediný problém je, že u ničeho dlouho nevydržím a docela často měním názor, takže mě čeká řada předělávek,“ krčí rameny a dodává, že velký motiv lesa a přírody, který má na levé paži „už si ale určitě nechá“.

Veselé kérky

„Dříve se možná o tetování trochu víc přemýšlelo, nebylo tak dostupné a celé to bylo takové vážnější, stačí se podívat na všechny ty obrazce, neotribaly, černé, tmavé, tvrdé,“ přemýšlí Kristýna. „V dnešních kérkách je humor, něha, ztrácejí se všeříkající symboly a je hodně individuální,“ popisuje s tím, že i vzhledem k její profesi grafičky ji baví sledovat tetování a jeho proměny. A pravda je, že dnes si člověk opravdu může kůži ozdobit téměř jakýmkoli nápadem. Třeba kopií obrázku svého dítěte ze školky nebo postavičkami z animovaných seriálů, dlouhými nápisy – texty písní či úryvky z knih. Podobně možná kdysi přemýšleli výtvarněji nadanější námořníci, když při cestách do dalekých krajů začali na lodích tetovat další členy posádky. Námořnická tetování v sobě nesla symboliku, podle obrázků se dalo poznat, kolik mil námořník zdolal, kudy plul i jaký by si v případě neštěstí přál pohřeb. Ve špeluňkách velkých evropských přístavů pak tetování inspirovala i suchozemce, kteří se jimi začali zdobit. Kérky ale ještě dlouho patřily spíše do prostředí kriminálníků, námořníků nebo cirkusových a varietních umělců. Právě mezi těmito „úkazy, jaké svět ještě nikdy neviděl“ bylo koncem 19. století možné vidět i mocně potetované ženy. Taková Irene „La Belle“ Woodward z USA v 90. letech 19. století objela se svou show celou Evropu, a když v roce 1915 zemřela, měla v různých muzeích skoro 40 voskových figurín, popisuje Rychlík v Dějinách tetování. Tatuáže se objevovaly i u nás, ale spíš ve skromné míře. Přesto se ve 20. až 40. letech minulého století podařilo profesoru antropologie Josefu Malému vytvořit sbírku několika desítek destiček s ozdobenou lidskou kůží v lihu. Kromě indiánských, kovbojských a romantických motivů, se na nich údajně docela často vyskytoval motiv českého lva. Tetování si pořizovali například cestovatelé, ví se přinejmenším o Albertu Vojtěchu Fričovi a jeho těle ozdobeném motivy od jihoamerických a severoamerických indiánů. A jednou z našich prvních tetovaných osobností byla – možná překvapivě – světoznámá operní pěvkyně, diva Ema Destinnová, jíž se po takřka celé délce nohy plazil vytetovaný had.

Pro a proti

„Dlouho jsem sbírala odvahu,“ vzpomíná Blanka, která má drobnou ozdobu na kotníku. Tetovat se nechala před dvanácti lety, krátce po čtyřicítce. „Manžel se mi posmíval, že si tím řeším krizi středního věku, nemyslím si to, jen jsem se prostě přestala tak bát, co si lidi pomyslí, a dneska nechápu, proč mi to tak dlouho trvalo. Své tetování mám ráda, líbí se mi a klidně bych si nechala udělat další,“ říká středoškolská profesorka matematiky. I jiné ženy tetování láká, některé naopak odrazuje současná vlna zájmu.

Zdroj: Youtube

„Jsem z opačného tábora, nemám jedinou kérku a jsem na sebe svým způsobem hrdá, že jsem odolala a nepodlehla několika vlnám tetovacího trendu,“ svěřuje se dvaačtyřicetiletá Marta z knižního nakladatelství. „Jasně že se mi to líbí a přijde mi opravdu skvělé, když má někdo motiv s nějakým hlubším smyslem. Když je to osobní, originální, tak je to pecka. Jenže já mám problém se k něčemu upoutat na celý život, věci mě rychle omrzí a nenašla jsem nic, co by mě oslovilo natolik, že bych si byla jistá, že mě to nebude štvát, i kdybych to měla někde na zádech,“ říká upřímně. „Líbí se mi barevné maximalistické rukávy, ale to je omezující kvůli oblečení, tedy podle mého soudu, naopak nějaká tečka nebo čárka mi zase přijde zbytečná. Navíc dneska je spíš vzácnost potkat někoho bez kérky, alespoň v mojí sociální bublině, tak mi to přijde lepší bez. A můj přítel také nemá tetování, tak jsme v dnešní době takoví trochu exoti alespoň oba dva,“ shrnuje. Nicméně kdo ví. Není všem dnům konec a pro tetování neexistuje žádná věková hranice. Například Duhovka si dobře vzpomíná na svou nejstarší klientku. Byla to osmdesátiletá paní. „Sama by asi nepřišla, ale dorazila se svou dcerou a dospělou vnučkou a všechny tři si nechaly udělat stejný nápis – Navždycky. Babička s vnučkou na zápěstí, dcera na paži. Bylo to dojemné, všechny měly radost, že se takto ještě více propojily,“ vzpomíná tatérka na emotivní chvíli před pěti lety. Takže kdoví, třeba jednou dojde i na ten můj oblíbený verš.

Související články

Tetovaná šlechta

Koncem 19. století módě tetování neunikly ani nejvyšší kruhy, k námořníkům, vojákům a galerce se přidala i honorace. Britská královská rodina nebyla nikdy nijak zvlášť proti, o čemž svědčí již tetování Eduarda VII., prince z Walesu, který si v roce 1862 nechal na předloktí vytetovat jeruzalémský kříž. A o dvacet let později si na cestě do Asie nechal

vévoda z Yorku, pozdější král Jiří V., vytetovat japonského draka. Už český cestovatel Josef Kořenský v roce 1903 napsal, že čím více ubývá tetování mezi divochy a pohany, tím větší obliby dochází u panstva evropského. Popsal kérky u britského dvora, ale také jmenoval další aristokraty s tetováním, např.

ruského cara Mikuláše II., řeckého krále Géorgiose I. s manželkou Olgou, švédského krále Oskara II., německého panovníka Wilhelma II. či španělského krále Alfonsa XIII.

Začátkem 20. století se centrem tetování staly Velká Británie a USA. Zajímavé je, že tetovaní byli i přední účastníci Jaltské konference – Winston Churchill měl na paži kotvu, Josif V. Stalin na hrudi lebku a Franklin D. Roosevelt rodový znak.

ZDROJ: časopis Vlasta, Martin Rychlík: Dějiny tetování

Související články