Jsou místa, o kterých si říkám, že se na ně nikdy nepodívám, že nejsou nic pro mě. A najednou hle – je začátek června a já sedím v jednom z letů směr Antalya. Třeba Turecko překvapí, říkám si. A to se mu daří hned v úvodu. Po zhruba tříhodinovém letu, což je pro představu méně než kdejaké cestování po českých dálnicích, mě vítá zatažená obloha a doznívající déšť. „Lehce tu sprchlo. Ale nebojte, ono se to do zítřka vybere,“ konejší mě místní delegátka, která je v zemi jako doma, a tak zjevně ví, jak to tam chodí. I tak mě ale pohled na honící se mraky a sílící vítr lehce znepokojuje a začínám si myslet, že tvrzení, v němž se Turecko pyšní více než třemi sty slunečných dní v roce, je poměrně odvážné.
Opouštím letiště a nasedám do autobusu, který mě odváží do přímořského letoviska Kemer. Tam se mým domovem na následující dva dny stává pětihvězdičkový hotelový komplex Kilikya Palace. Ve vzduchu je cítit směs kávy a orientálního koření. Jestliže jsem byla nadšená z přístupu personálu a příjemného prostředí, výhled z balkonu hotelového pokoje mi pak naprosto bere dech. Pohledem doleva obdivuji zlatavou písčitou pláž a průzračné moře, pravá strana mi nabízí podívanou na západ slunce nad úchvatnými vrcholky pohoří Taurus táhnoucí se podél pobřeží Středozemního moře až k pramenům Eufratu a Tigridu a hranicím Arménie. Na plavky to sice venku s nadcházejícím večerem už není, přesto popadám ručník a běžím na pláž, kde si lehátko otáčím směrem k horám. Moje láska k nim je přece jen o něco silnější než k mořským vodám. Stačila chvíle a bylo rozhodnuto. Hned druhý den ráno tam vyrážím.
Vzhůru do oblak
Dle mnohých doporučení jsem zvolila vrchol Tahtali Dağ (2 365 m n. m.) ležící v národním parku Olympos. První, co mě zajímalo, bylo, kudy se nahoru dostat po svých, avšak v rámci úspory času nakonec volba padla na panoramatickou lanovku. Přestože slunce od rána pálilo a teploty atakovaly třicítku (přeháňka z předešlého dne byla tatam), horské vrcholky slibovaly o více než deset stupínků méně. Do batohu jsem proto přibalila mikinu. Jakožto milovnice adrenalinu a všemožných extrémů jsem si horu Tahtali nevybrala náhodou. Sídlí zde Escape Adventure, největší turecký paragliding klub, který se pyšní světovým rekordem – vůbec nejvyšší leteckou základnou, z níž je možné se vznést. Tandemový paragliding jsem v minulosti už jednou absolvovala, ale musím říct, že pětačtyřicetiminutový přelet nad zeleným pohořím Taurus s výhledem na středomořské zátoky a následným hladkým přistáním na písčitou pláž mě naprosto dostal.
Výprava za historií
Zklidnit rozjívené smysly a vstřebat intenzívní zážitek jsem se rozhodla poklidnou procházkou ve městě Antalya, o kterém Turci sebevědomě tvrdí, že je nejkrásnější na světě. Krásné bylo, o tom žádná, navíc překvapivě čisté a civilizované. Kdyby se ale někdo zeptal mě, asi bych se raději zdržela hlasování. Palec nahoru má ale rozhodně za sedmikilometrovou městskou pláž, podél níž se táhne cyklostezka, a všudypřítomnou zeleň. Obdivuhodné jsou také zhruba 10 kilometrů východně od centra města vzdálené vodopády Düden, které ústí ze skály do moře z výšky 40 metrů. Velkolepá podívaná je to zejména na začátku léta, kdy je v řece ještě velké množství vody.
A vydala jsem se i do starořeckého města Perge. Jde o rozlehlé archeologické naleziště, kde doslova vstoupíte do časů antických bájí a legend. Obdivovala jsem pozůstatky sloupoví, promenád, bran chrámů a opevnění, divadlo, tržiště nebo stadion. Přitom velká část památky ještě nebyla ani vyzdvižena na zemský povrch. Zavítala jsem také do amfiteátru Aspendos. Antické kruhové divadlo se dochovalo ve velmi dobrém stavu, i proto se v něm dodnes pořádají koncerty a divadelní představení. Noc jsem pak strávila ve stejnojmenném hotelu Trendy Aspendos Beach, který mě oslovil zejména klidnou atmosférou. Pyšní se také jednou z nejkrásnějších písčitých pláží v celé oblasti. Příjemný den si lze užít i ve městečku Side. Okouzlující je především jeho historická část. V těsné blízkosti je pak přístav s možností plavby lodí.
Relax na poloprázdných plážích
Říká se, že kdo navštívil Turecko a alespoň jedním okem nenahlédl do mešity, jako by tam nebyl. Ujít jsem si proto nenechala majestátní mešitu ve městě Manavgat, kam jsem vstoupila zahalená dle místních zvyků. Na její výstavbu se skládali lidé a vyšla v přepočtu na 30 milionů korun. Interiér navíc zdobí obří lustr z českého křišťálu. Jedno dopoledne jsem pak věnovala návštěvě manavgatského trhu. V labyrintu uliček se stovkami stánků a obchůdků lze najít snad vše, na co si vzpomenete – od oblečení, šátků, kabelek a dalšího koženého zboží, až po šperky, hodinky, suvenýry či kopie značkového zboží. Mnohem zajímavější je však bazar s kořením a sypanými čaji. Už když se k němu křivolakými uličkami blížíte, cítíte směsici rozličných vůní. Na své si přijde krom čichu i zrak, stánky hrají všemi barvami a škatulky s pochutinami vytvářejí dokonalou mozaiku. Prodejci byli navíc z přítomnosti turistů po covidové pauze tak nadšeni, že si smlouvání cen, které je mimochodem bráno skoro jako národní sport, užívali o to víc.
Na jeden den jsem se také zcela beztrestně, pouze s knihou a drinkem, vyvalila na pláž. Jestliže jsem se obávala davů, kterými se prodírají neodbytní nabízeči cetek, spletla jsem se. Turecké pláže začátkem června nebyly nijak přeplněné, u některých hotelů dokonce zely prázdnotou. Mořské vlny jsem tak měla skoro sama pro sebe. Aktuálně se však dovolenkový ráj, který je mezi Čechy v top trojce oblíbených letních destinací (každoročně se střídá s Egyptem a Řeckem), začíná pomalu ale jistě zaplňovat turisty.
Pro dobrodruhy
Válet jsem se ale dlouho nevydržela a hned další den vyrazila prozkoumat vnitrozemí. V hledáčku mého zájmu uvázla přehradní nádrž Green Canyon. Plavba lodí po průzračně čisté tyrkysové hladině obklopené mohutnými skalami s přestávkou na koupání i rybolov byla neskutečným zážitkem. Něco takového člověk v zemi jako Turecko vážně nečeká. Tolik barev, tvarů, vůní a možností! Podmínky přímo stvořené pro milovníky adrenalinového vyžití. Cannyoning, rafting, paddleboarding, kayaking, horolezení…tohle vše země nabízí a já jsem z toho u vytržení. Už teď vím, že tam musím znova. Nachází se tam totiž i 509 kilometrů dlouhá Lýkijská stezka, neboli značená turistická cesta procházející antickým územím od Fethiye po Antalyi, které jsem slíbila, že se tam vrátím. A já své sliby plním. Tak kdo jede se mnou?
Zdroj: autorka zemi procestovala, lasta.cz
"Do Turecka se
"Do Turecka se momentálně vydává 15 % našich klientů různých zájmů i věku. Jezdí sem rodiny s dětmi za odpočinkem (48 %) nebo party přátel, kteří plánují treky v horách i výlety za památkami. Nejčastěji sem ovšem míří čtyřicátníci," popisuje Andrea Řezníčková, mluvčí CA Invia.
