Díky tomu by mohla vznikat kvalitnější a vyváženější rozhodnutí, která zohledňují potřeby a zájmy různých skupin ve společnosti. Ženy mají odlišné zkušenosti, pohledy a perspektivy než muži. Jejich zahrnutí do politického procesu přináší větší rozmanitost myšlenek, nápadů a přístupů. Díky tomu se mohou přijímat kvalitnější a vyváženější rozhodnutí, která zohledňují potřeby a zájmy různých skupin ve společnosti.
Tolik teorie – a nyní praxe.
Moje praxe. Zkusila jsem to. Vstoupila jsem do politické strany a brzy zase vystoupila. Utekla jsem. Nešlo to. Seděla jsem na schůzích, kde muži rokovali. Zdlouhavě a dlouho. Musela jsem domů ve chvíli, kdy debata konečně směřovala k něčemu konkrétnímu. Tedy musela jsem – chtěla jsem. Potřebovala jsem jít vyzvednout dítě ze školky, jet za rodiči na zahradu nebo jsem prostě jen měla něco důležitějšího než poslouchat partu chlápků, kteří si navzájem honí trika. Tak mi připadali. Politici.
Uznávám, že to není řešení. Člověk musí něco vydržet, když chce měnit zažité pořádky. Mám tři dcery, nejen témata jako je vzdělání, zdravotnictví, mateřská dovolená, péče o děti a rovnost pohlaví ovlivňují to, jaký život budou mít. Chci pro ně lepší svět, než byl ten můj.
A pak jsem to zahlédla. Místo, kde se svět opravdu mění. Není to ve sněmovně ani na úřadech, ve školách, v nemocnicích. Tam všude ženy pilně pracují a muži vládnou.
Náš svět se mění ve školkách. Čím dál častěji vídám po ránu místo maminek v šatně školky s dětmi tatínky. Mnohem víc než dřív. Vídám muže v obleku, který vyjednává se svým malým synem, že pokud si obuje bačkory a půjde do třídy, vyzvedne ho po o., i když s tím nepočítal, tak to udělá. A půjde s ním na zmrzlinu a pak ho vezme do práce, protože má ve dvě schůzku. Hlavně ať už se obuje. Při tom vyjednávání se zapotil, takže si sundává sako a otírá čelo. Vidím pána v montérkách, jak spěchá, a na druhou stranu nechce stresovat svou dceru, a tak spěchá nenápadně – podává jí ramínko na bundičku a uklízí za ni boty do skříňky, jen ať je všechno v klidu a hlavně rychle. Vidím hipstera, který sedá na mini lavičku v šatně a češe své dceři vlásky, ta chce zaplést tři copánky, tati TŘI, ne dva, začíná natahovat, když už to táta konečně dodělal, a on začíná znova, rozplete dva copy a udělá tři, přesně tak, jak si jeho dcera přeje.
Ano, rána ve školce jsou ty chvíle, kdy muži mění své chování. Dřív nebo později pochopí, že musí naslouchat tomu, co dítě chce, protože jinak nastane malér, pláč, křik. A to znamená komplikaci, zdržení se, nestíhání. Musí umět vyjednávat – dneska si na spaní půjčíš školkového plyšáčka a zítra si přineseme tu sovičku, kterou jsme dnes zapomněli, ano?
Musí umět pomoct, naslouchat, vnímat, podat to, co spadne na zem nebo kam se nedosáhne, pohladit bolavé koleno a u toho hlídat čas, protože šéf je šéf a ani on, ani práce nepočkají… A to je naše šance, to, že muži budou pečovat o své děti a všechny schůze a rokování budou konstruktivnější, přímější a rychlejší. A že budou chtít najít řešení nebo třeba dohodu a prostě skončit, protože mají ještě důležité věci. Třeba zabalit batůžek na výlet nebo třeba dát jen pusu před spaním. Protože chtějí. Protože jim to přijde samozřejmé. A správné.
Tohle je cesta, jak zlepšit svět nejenom pro mé děti. A tak volám: Více mužů do školky, více žen do politiky.
MARCELA TOBIÁŠOVÁ
Marcela Tobiášová
První příznaky klimakteria si ozvláštnila mateřskou dovolenou a společně s manželem přijala do pěstounské péče tři děti. S třemi již dospělými jich mají dohromady šest. Založila spolek Spirit2018 a hledá cesty, aby u nás nebyly děti dávány do ústavu. Více info na spirit2018.cz.
Zdroj: časopis Vlasta
Sledujte nás v Google Zprávách