Mojí prababičce Fany bylo třicet, když získala v roce 1922 v malém městě v Podkrkonoší jako první žena řidičský průkaz. Tehdy se mu říkalo „vůdčí list“, a když v roce 1960 probíhalo přezkušování a výměna „řidičáků“, páni inspektoři tenkrát málem spadli ze židle, když tehdy už prošedivělá Fany předložila k výměně svůj starý průkaz. Prý tehdy koloval mezi všemi zvědavými pány, kteří jen uznale a překvapeně pokyvovali hlavami. Šoférkou, jak se tehdy řidičům říkalo, se stala v podstatě z nouze.

S manželem měli malé hokynářství a moje babi Fany s jejich první tatrovkou jezdila do daleka se zeleninou, vejci, máslem či ovocem. Praděda totiž řídit nechtěl. Tak to nechal na své akční ženě a nikdy nelitoval. Za války se sice trošku bál, protože Fany byla dobrák a vozila tajně partyzánům mléko, ale díky bohu to všichni přežili. Pamětníci na ni vzpomínali jako na skvělou ženskou i řidičku. Kdo ví, jak ji vnímali ostatní muži za volantem, ale traduje se, že nikdy nezpůsobila žádnou nehodu.

První řidičky

Historie dámského automobilismu jsou staré jako automobily samotné. Když v roce 1886 patentoval Karl Benz první motorový vůz, vlastně to byla jeho manželka Bertha, která přispěla k tomu, že se mu jeho práce podařila. A byla to ona, která chtěla podpořit komerční úspěch Benzova vozu, a tak vyrazila tajně bez manželova souhlasu se dvěma syny, na cestu z Mannheimu do Pforzheimu. Byla to první dálková jízda vůbec a měřila 106 kilometrů.

V českých zemích se poprvé objevil osobní automobil v roce 1893, postupně se jejich počet rozšiřoval. A přibývalo i žen řidiček, přestože jich bylo v porovnání s muži málo. Nejprve to byly manželky nebo dcery významných mužů. Nezřídka taky řídily, aniž by k tomu měly oprávnění. První Češka a zároveň jedna z prvních žen v tehdejším Rakousku-Uhersku, která obdržela řidičský průkaz, byla Olga Prochasková- Sedláčková, motoristka, feministka a průkopnice zastoupení žen v motorsportu. Bylo jí teprve 16 let, když v roce 1905 obdržela „vůdčí list“. Do roku 1921 pak v Praze vydali pouhých 6 řidičských průkazů ženám, se vznikem Československa ale počet řidiček narůstal a v roce 1931 jich bylo už 1360. Za volant usedaly nejen lékařky, manželky podnikatelů a umělkyně, ale taky soukromnice, trhovkyně či manželky stavitelů.

VIDEO: „Ženská za volantem? Do kuchyně s tebou!“ 3v1 varují před nejnebezpečnějšími typy řidičů

Zdroj: Youtube

Předsudky stále žijí

Přestože ženy chtěly řídit, nezřídka se za to styděly. Ideální žena přece neusedá za volant a nejede sama na vyjížďku za město. Jiné ale chtěly bořit tabu a o automobilismu mluvily. Ženy se ale obecně potýkaly s mnoha předsudky. Podle autorky knihy První ženy za volantem, Michaely Žákové, panoval rozšířený názor, že se ženy za volant nehodí, protože nemají fyzické předpoklady, aby ho dokázaly ovládat.

Dokonce se ozývaly silné protesty od lékařů, kteří tvrdili, že jízda a otřesy ohrožují ženské reprodukční zdraví. No a v neposlední řadě taky muži tvrdili, že ženská k tomu nemá ani psychické předpoklady. Třeba že se nedokáže rozhodovat pod tlakem a podobně. I dnes si mnozí muži (a když ne nahlas, tak v duchu) myslí totéž. Statistiky BESIPU ale mluví jasně. Ženy si možná méně věří, ale rozhodně nejsou postrachem silnic.

Body pro ženy

Máme na mysli ty plusové. Žen už jezdí víc a víc, jezdí delší trasy a taky řídí do vyššího věku. Role žen se ve společnosti mění i v tomto směru. Z celkového počtu řidičských průkazů činí podíl žen asi 44 procent, ale neznamená to automaticky, že aktivně řídí. Spousta žen si udělá řidičák a pak ho doma schovává v šuplíku, protože se bojí křižovatek nebo parkování. Podle průzkumu téměř třetina žen uvedla, že neřídí kvůli strachu, u mužů to je jen 5 procent.

Pokud ale ženy aktivně řídí, pak rozhodně nezaostávají za muži. Jejich chování za volantem je mnohem bezpečnější. Muži víc riskují, překračují rychlost, řídí pod vlivem alkoholu, nejsou připoutaní nebo používají telefon za jízdy. Z celkového počtu nehod v roce 2020 jich ženy způsobily 32 procent, takže menšinu. O tom, že se ženy chovají za volantem bezpečněji, svědčí i fakt, že mezi držiteli trestných bodů bylo 82,5 procent mužů a jen 17,5 procent žen.

Neschopné a nebezpečné řidičky? Kdepak. A pokud jde o zvýšení řidičského sebevědomí, na tom se dá zapracovat. Nevěříte si třeba při parkování? Existuje unikátní projekt Ženy za volantem, jehož autorkou je Klára Mladá, koučka řízení. Projekt je určen ženám, které už řidičák mají, ale potřebují získat větší jistotu, delší dobu neřídily a chtějí se dostat do kondice nebo se bojí řídit v hustém provozu či se bojí jezdit v dešti a mlze. Zkušený tým kouček s vámi probere váš problém a vyřeší ho. Jak říkají, všechno je v hlavě, takže i řídit se dá naučit tak, že se na řízení budete těšit. Stejně tak jako známé osobnosti v naší anketě.

Anketa: Zeptali jsme se známých tváří na jejich NEJ řidičské zážitky

Kristina Kloubková, moderátorka a tanečnice

Když jsem měla čerstvě řidičák, což je už 28 let, tak jsem vůbec neuměla používat boční zrcátka a musela jsem se dívat dozadu přes ruku. A jednou jsem si to štrádovala po Nuselském mostě a chtěla jsem přejet z pruhu do pruhu, tak jsem se otočila, jestli tam někdo nejede, a když jsem se podívala zpátky dopředu, tak jsem zjistila, že jsem přejela všechny tři pruhy a jsem na druhé straně mostu. Zázrak, že stále řídím, v dnešní době by to asi vůbec nešlo. Nebo si pamatuji, jak jsem nemohla zaparkovat a z auta za mnou vyšel pán a zeptal se, jestli nechci pomoct. Samozřejmě, že jsem chtěla. Takže mi velice rychle auto zaparkoval a pak v klidu pokračoval v jízdě. A ještě jedna historka. Asi měsíc po zkouškách na řidičák jsem si sedla do auta a vůbec jsem nevěděla, co mám dělat, tak jsem v autě koukala jako puk a docela dlouho mi trvalo, než jsem si vzpomněla na to, že bych měla dát klíčky do zapalování, sešlápnout spojku a nastartovat. Pak jsem se musela sama sobě smát.

Dáša Zázvůrková, herečka a zpěvačka

Zatím jsem měla velké štěstí a za volantem auta se mi nestala žádná vážná nehoda. Pravda ale je, že mi jednou od pokuty za jízdu na červenou pomohla červená rtěnka. Někdy se tak stane, že přijíždíte k semaforu, zelená zmizí, oranžová blikne a už nastupuje červená, aspoň tak se mi to zdálo. No a když jsem nestihla zastavit a projela na červenou, hned se za mnou objevila policejní hlídka a stavěla mě. Stihla jsem si rychle natřít rty svou oblíbenou červenou rtěnkou a nahodit omluvný úsměv. Zabralo to, pokuta odpuštěna, dokonce se i pan policista usmál, a já si od té doby dávám větší pozor.

Lucie Štěpánková, herečka

Doma mi říkají vymetač kanálů. Ať se mu chci vyhnout sebevíc, vždycky do něj najedu. Asi mám nějak posunuté vidění. Ale oprávnění jezdit jsem dostala. No a asi bych se neměla takhle přiznávat, ale jezdila jsem skoro rok s propadlým řidičákem. A věděla jsem to. Jednou mě zastavila policie při namátkové kontrole. Policista si vzal doklady, obcházel auto a já si říkala, teď to přijde… pak se naklonil okýnkem a povídá: „Mladá paní, za měsíc vám končí technická, abyste na to nezapomněla.“ Podal mi doklady a já odjela. Hned druhý den jsem si nový řidičák nechala udělat.

Míša Tomešová, herečka a zpěvačka

Jednu veselou příhodu mám z letošního léta. Jela jsem i s dětmi do Slavkova u Brna na vystoupení a cestou na D1 jsem potřebovala natankovat. Stála jsem u stojanu a děti najednou říkají, že potřebují kakat. Tak říkám, běžte zatím do benzinky a já dotankuji. Dotankovala jsem, šla za nimi, abych je zkontrolovala, ale protože byly na pánském WC, tak jsem tam jen pořád nakukovala. Strávili jsme tam dvacet minut a já dávno měla být ve Slavkově. Děti jsem obstarala a jeli jsme dál. Po 15 minutách mě zastavila policie a říkají: Dobrý den, byla jste tankovat? A co takhle zaplatit? Tak jsem jim vyprávěla historku, jak moje děti potřebovaly kakat a jak je náročné být matka a do toho myslet i na takové věci. Trošku si ze mě dělali legraci, protože viděli i kamerový záznam, jak pořád nakukuji do pánského WC. Dala jsem jim občanku, benzin zaplatila přes internetové bankovnictví a oni se ještě ptají: To je vaše auto? A já, ne, to je auto mojí maminky. A oni na to. A víte, že nemáte dálniční známku? Takže jsem nezaplatila benzin, a ještě neměla dálniční známku. Nakonec všechno dobře dopadlo, akorát do Slavkova jsem přijela o hodinu a půl později.

Terezie Kovalová, violoncellistka, zpěvačka a modelka

Většina mých historek s autem se týká nástroje, na který hraju, violoncella. Už když jsem ještě neřídila, byla u nás doma jediným kritériem pro koupi auta velikost kufru. Když šel tatínek kupovat nové auto, vůbec nezáleželo na tom, jak vypadá, ale jako první šel s metrem měřit, jestli se do kufru vejde violoncello.

Když dnes jedu taxíkem a dávám violoncello do kufru, mají mužští řidiči často dost nemístné poznámky a často se o nástroji dost nevybíravě vyjadřují.

Já sama řídím často a ráda – a ví se to o mně. I proto dostávám od řady značek nabídky ke spolupráci. Možná i proto, že když na reklamní fotce z kufru vyndáváte violoncello, je jasné, že se tam už vejde prakticky cokoliv. Jenže ouha. Právě to je vždy mojí jedinou podmínkou – aby se nástroj do kufru vešel –, a ještě se to nepodařilo. Když tuto podmínku přednesu, vždy se zapřísahají, že se určitě vejde, ale obvykle dostanu nějaké SUV, které má kufr tak maximálně na nákupní tašky. Naposledy to bylo přesně tak. Dostala jsem největší model, ale stačil mi jediný pohled a bylo mi jasné, že se do kufru opět nevejde.

Cestou na koncert jsem tak musela mít violoncello na zadním sedadle a psa v kufru. Byla to dlouhá cesta, zastavila jsem na dálničním odpočívadle, abych ho vyvenčila. Pak jsem nastoupila a jela dál. A najednou jsem zatuhla, jestli v tom kufru je. Volala jsem, ale nevydal ani zvuk. Už s infarktovým stavem z toho, že mi pes někde běhá po dálnici, jsem stavěla na další benzince. Ale byl tam.

Zdroj: časopis Vlasta

Související články