Podíval se jí do očí, které zprvu cudně sklopila pod dlouhými, hustými řasami. Pak však rovněž pohlédla do ostře řezaných rysů inženýra Richarda Modravského a několikrát plaše zamrkala. „Nelinko, takže vy jste to celou dobu cítila takto. Ach, jaký jsem byl hlupák, že jsem vám nevěřil, a dokonce vás podezíral,“ soukal ze sebe jindy sebejistý Richard Modravský potichu. Nemohla tomu uvěřit. „Musila jsem utéci, nevěřil jste mi a přitom já stojím jen o vaši důvěru,“ šeptala Nela, jejíž tmavé oči se zaleskly slzami. „Ne, Nelinko, neplačte. Vy už nikdy nesmíte plakat. To nedopustím. Já vás miluji a vy mi už nikdy nesmíte utéct, vezmu si vás,“ usmál se Richard a hřbetem palce setřel slzu kanoucí po její tváři. Kolikrát jen o takových slovech z jeho úst snila a teď, když je slyšela doopravdy, se znovu rozplakala. Bylo to štěstím. Její Ríša. Inženýr Richard Modravský, majitel textilní továrny v Liberci, ji požádal o ruku. Ji. Nelu Novotnou, sirotka z vesnice v Podještědí, absolventku kurzu pro sekretářky, na který talentované dívce přispěli sousedé ze vsi. Podívala se na něj a náhle zahlédla nejistotu v jeho očích. „Mohu,“ zašeptal potichu. „Musíš, blázínku,“ usmála se Nela a jejich rty se spojily v nekonečně dlouhý polibek.
Babiččiny večery
Takhle či podobně končívaly příběhy v sešitech Večerů pod lampou, které si v 90. letech kupovala moje babička v Krušných horách. Vím to dobře, protože jsem jich přečetla tucty. Ono totiž léto vysoko v horách na vesnici, kde nejsou žádné jiné děti, někdy umělo být docela dlouhé. Moje babička byla nadšenou čtenářkou červené knihovny, i když by se k tomu ve společnosti nijak zvlášť horlivě nehlásila. Mezi lidmi by zmiňovala asi spíše německé preromantiky v čele s Goethem a Schillerem, které také dobře znala, než autory titulů typu Štěstí naproti či Světlo jeho očí. To už tak ale k červené knihovně patří, že se její četbou čtenářky příliš nechlubí. Babička si v raných devadesátých letech pořizovala především příběhy vydávané v nakladatelství Iva Železného, reedice starých prvorepublikových románků, které ji vracely do mládí. Harlequinky, z kanadského nakladatelství Harlequin, které v téže době na více než dekádu opanovalo knižní trh se sladkobolnými příběhy, ji tolik nebavily. Raději snila v českých reáliích, byť ústřední motiv žánru – milostný cit – zůstává pro červenou knihovnu stejný, napříč hranicemi a oceány, i stoletími. A pak také ingredience se podobají, má-li být román vskutku úspěšný.
Pan Darcy vs Pan Božský
Kromě zmíněné lásky hrdinové potřebují překonávat různé nesnáze, nástrahy, často ústrky a nepřejícnost jiných, aby se dočkali šťastného konce. Tím bývá v naprosté většině příběhů sňatek s vytouženým idolem. Někdy také s mužem, kterého hrdinka naopak v první části knihy nemůže vystát, než pozná jeho pravou povahu. Vzpomeňme Jane Austen a slavný román Pýcha a předsudek, kde Elizabeth Bennet dlouho odmítá pana Darcyho. Právě v době konce 18. století, kdy Austen román napsala, se začíná hovořit o vzniku románů pro ženy. Pýchu a předsudek ovšem nelze dost dobře zařadit do červené knihovny, je v ní propracovanější popis doby, společenského uspořádání i hlubší psychologie postav. A co teprve ty vybroušené dialogy! Něco takového – včetně například jazykových experimentů – je červené knihovně cizí. Jak kdysi napsal Karel Čapek, který se ženským románkům věnoval v jedné ze svých studií: „Čím složitější děj, tím jednodušší figury.“ Ploché, neprokreslené, žádné složité bloumání ve zmatených duších. Stačí, že hrdinové musejí překonávat leckdy neuvěřitelné kličky, které jim osud v podobě autora připraví. Mimochodem Karel Čapek napsal svou studii „Poslední epos čili Román pro služky“ ve zlaté době tuzemské červené knihovny. Tou byla léta první republiky, tehdy také začala vycházet slavná edice románků, které vydávala akciová společnost Rodina. Příběhy vycházely v letech 1928 až 1937 a byly vázané do červených desek, což nakonec dalo název celému žánru. Nikde jinde ve světě se románkům pro ženy červená knihovna neříká. Moje babička z pohraničí jim říkala zkrátka liebes romány, ostatně největší vliv na českou produkci mělo v předminulém století sousední Německo.
Červenou knihovnu má spousta žen tendence tajit
Jen pro peníze?
U nás se začaly milostné příběhy pro ženy – či jak se pokusil tento žánr populární literatury pojmenovat Karel Čapek „romány pro služky“ (zřejmě pro jejich jednoznačnou srozumitelnost) – vydávat koncem 19. století. Zprvu šlo většinou o překlady z německého jazyka. K zakladatelkám červené knihovny u nás patří bezesporu Eliška Krásnohorská, autorka Svéhlavičky z roku 1899, jež také do značné míry vychází z německé předlohy. Tehdy dvaapadesátiletá Krásnohorská románek napsala vysloveně pro honorář, s cílem uspokojit čtenáře, nikoli své literární ambice, což je realita, s níž dodnes pracuje zřejmě i celá řada jiných autorů populární literatury.
Krásnohorskou následovaly další spisovatelky, například Vlasta Pittnerová, Maryna Radoměřská nebo později i Vlasta Javořická, nejprodávanější autorka z dob první republiky, která vydala přes 240 knih a jež se po sametové revoluci dočkala mimořádného comebacku. I proto, že tuzemský trh byl vyhladovělý. Socialismus červené knihovně nepřál, ideálem doby nebyl zamilovaný pár, ale kolektiv. Prvorepublikové ženské románky byly vyřazeny z knihoven, nové se nevydávaly. A to až do roku 1989, kdy se červená knihovna vrátila do hry. Vedle Železného Večerů pod lampou do Československa a dalších východoevropských republik zamířilo nakladatelství Harlequin, jež tady na řadu let opanovalo trh s milostnými romány. A dokonce se stalo něco podobného, co o desítky let dříve edici s červenými deskami.
Fialová vášeň
Románkům z produkce kanadského nakladatelství se říkalo harlequinky a tento název se také ujal pro všeobecné označení příběhů pro ženy. Harlequin založil už v roce 1949 kanadský právník Richard Bonnycastle, muž se jménem jak z červené knihovny. Nejprve se zaměřoval na westerny, thrillery a detektivky v levné papírové vazbě. V šedesátých letech však na radu své manželky Mary Bonnycastle Richard zkusil zamilované příběhy a společnost se záhy rozrostla do obřích rozměrů, od sedmdesátých let se malé knížečky šířily po celém světě, což byl také záměr. Psát jednoduché, snadno přeložitelné příběhy, oholené od jakýchkoli složitostí a jazykových experimentů a prodávat je do mnoha zemí. Harlequinky zaujaly i barevným rozlišením – bílá řada byla romantická, červená smyslná a fialová vysloveně erotická. Ta však v České republice narazila a příliš se neprodávala. Touha českých žen po mezinárodních příbězích ale nakonec začala vyhasínat, nikoli proto, že by se ženy od červené knihovny odklonily, ale proto, že se postupně začaly vynořovat české autorky a v omezené míře i autoři, kteří psali populární literaturu zasazenou do našich kulis.
Je to relax
Červená knihovna se vždy měnila, snažila se být aktuální. V současnosti může narážet na dekády platné a jednoznačné schéma – prostá žena či úspěšná podnikatelka potkává boháče či bohémského rozervance s dobrou duší, přičemž pár v závěru zjistí, že bez sebe nemůže být. Jenže náš svět se mění a s ním i témata, která nás obklopují. Současné čtenářky už nemusejí mít pochopení, respektive může je přímo pohoršovat postava muže-dobyvatele, případně motiv, že i když je žena úspěšná ve své profesi, plně profesionální a zdravě sebevědomá, že se stejně „chvěje schoulená v náručí silného muže“. Takže i harlequinky se proměňují, snaží se přizpůsobit. Na stránkách Harlequin.com je už nějaký čas k nalezení i romantická edice s lesbickým zaměřením.
Obecně jsou čtenářky červené knihovny vesměs zvyklé, že jejich oblíbené čtivo vzbuzuje spíše nesouhlas, posměšný úsměv nebo nechápavě zdvižené obočí. Tak tomu bylo i před sto lety. Ženy často čtení takové brakové literatury tají, románky čtou doma nebo na dovolené, kde je nikdo nezná. Vpravdě ani mnozí autoři nejsou nadšení, když se jejich tvorba zařazuje do tohoto žánru. Pro mnohé jsou ale tyto pohádky pro dospělé ženy relaxem, odpočinkem od starostí běžných dní, někdy i mnohem větších starostí, které se na ně valí. Nemocní staří rodiče, nebo naopak malé dítě, rozvod, potíže v práci. To všechno někdy vede ženy k oddělení románů pro ženy, kde si vyberou něco, o čem už předem dobře vědí, jak bude vypadat, vyvíjet se a končit. Jakkoli byla kdysi funkce červené knihovny spíše výchovná – motivovala ženy ke studiu, k větší samostatnosti, dnes převažuje touha po oddechu a uklidnění. A když se člověk podívá po regálech v knihkupectví, vidí, že červená knihovna tady jistě ještě nějaký čas bude.
NEJPRODÁVANĚJŠÍ ROMANTICKÉ KNIHY KNIHOBOTU:
- Padesát odstínů šedi, E. L. James
- Padesát odstínů temnoty, E. L. James
- Zásah osudu, Danielle Steel
- Než jsem tě poznala, Jojo Moyes
- Hotýlek na Islandu, Julie Caplin
Zdroj: časopis Vlasta, Knihobot.cz
