V nové knize Nalezení se už popáté objevuje kriminalista Tomáš Volf. Jak byste váš vztah popsal? Změnil se?
Myslím, že změnil. Když jsem začínal psát první příběhy, takový citový vztah jsem k němu neměl. Byl spíše jen průvodce děje. Až později začal hrát aktivnější roli a v poslední knížce se už hodně nořím i do jeho dětství. To mi pomohlo najít si k němu vztah a pochopit ho.
Existuje někdo takový ve skutečnosti, nebo se zrodil ve vaší hlavě?
Nemá žádný reálný předobraz. Jeho postava mě napadla během chvilky. Náhodou jsem měl za sebou rozhovor s ředitelkou nakladatelství, která mi řekla, že je dobré mít svou postavu a držet se jí, protože to mají čtenáři detektivek rádi. V návaznosti na to jsem si vymyslel Tomáše Volfa. Nebylo to nic vykalkulovaného, zjevil se mi mladý vlasatý kluk metalák, žádný akční hrdina, ale detektiv, který funguje na bázi empatie a intelektu.
Jak vás napadlo, že bude poslouchat metal, ne třeba Mozarta?
To nevím. Viděl jsem kluka, který má metalové tričko, dlouhé černé vlasy a je na něm vidět, že má svůj styl. Tak jsem začal poslouchat kapely, které by mohl poslouchat i on. Ale metal teď poslouchám docela dost a opravdu asi až kvůli němu.
Jakou metalovou kapelu má Tomáš Volf rád a jakou Jiří Březina?
Oba máme rádi gotický metal, takže posloucháme třeba Swallow the Sun nebo Draconian. Když byl mladší, poslouchal tvrdší a rychlejší věci, teď spíše meditativní metal.
Kdyby se vaše detektivky měly zfilmovat, jaký český herce by měl Tomáš Volfa hrát?
Jan Cina by ho zahrál krásně.
Dozví se něco víc čtenáři o osobním životě hlavního hrdiny?
Dozví. V Nalezení se dočtou, co Tomáš prožíval, když vyrůstal, zjistí něco o zážitku, který ho hodně zformoval a který v něm vzbudil touhu stát se kriminalistou. A poznají i atmosféru jeho rodného města a dospívání.
Autoři detektivek toho musí mít hodně nastudováno. Kde čerpáte informace?
Je to taková trojice – internet, knihovna a lidé, kteří tomu rozumí. Já tyhle tři zdroje kombinuji. V poslední knížce jsem například genetiku konzultoval s kamarádkou genetičkou Milenou Novákovou. Této vědě absolutně nerozumím, a přesto jsem si na sebe upletl genetickou zápletku. Míle jsem ji přednesl, ona mi řekla, že to je nesmysl, a pomohla mi ji rozvinout a vylepšit tak, aby opravdu fungovala a aby člověk, který se ve vědě orientuje, mohl říct, jo, takhle by to být mohlo.
Nedivíte se někdy, co všechno dáváte do vyhledávače?
No někdy to jsou šílenosti. Člověk hledá věci, které by ho mohly ukázat jako někoho, kdo plánuje trestný čin. Zjišťuju třeba, jakým způsobem kriminalisté odhalují stopy nebo jak usmrtit člověka.
To už byste byl možná schopen spáchat dokonalý zločin…
Z toho, co jsem nastudoval, asi ne. Ale nedávno jsem mluvil se soudní lékařkou, kterou volají ke každé mrtvole, a ta mi řekla jeden tip, který by mohl projít. Ale to si nechám zatím pro sebe, možná ho využiju v další knížce.
Váš styl psaní je svižný, žádné květnaté popisy. Nesouvisí to trošku s tím, že píšete webové texty?
Asi je to kombinace více faktorů. Jednak mám málo času na psaní, tak se snažím jít hned k věci. Vliv práce se tam ale samozřejmě taky promítá. Ale myslím, že jsem se v tomhle stylu našel. Osobně mám rád i květnaté styly, když čtu jinou knížku a když je to dobře napsané, proč ne. Nemám rád knížky, které jsou psané na objem a jsou v nich nesmyslné dialogy a popisy. U detektivky je mým cílem čtenáře chytnout a nepustit.
Jste systematický spisovatel, který píše poctivě každý den?
Na plánování jsem hrozný. Jsem dost chaotický člověk, takže osobní i pracovní život mám tak trochu halabala. To znamená, že nemám plán a rozhodně nemám stanovené cíle, kolik bych měl denně napsat slov.
To by vás stresovalo?
Asi ano, protože bych to nezvládl. Já napíšu třeba jenom dvě stě slov za den, když se do toho nutím, ale pak to zase naženu, když mě to chytne a mám volno.
Dokážete vytipovat, kdy se dostanete do psacího flow?
Píšu už deset let, a ještě jsem se nenaučil vychytat to nebo vycítit. Musím si prostě sednout, začít psát a uvidí se. Když to pak ale přijde, sedím u monitoru a hodiny kolem mě lítají.
Původně jste vystudoval pedagogickou fakultu, ale nikdy jste neučil. Proč?
Přijde mi to jako těžká práce. A já jsem spíše introvert, takže vystupovat před více lidmi je pro mě dost vyčerpávající. Když jsem měl ve škole praxe, tak jsem si uvědomil, že bych to dlouhodobě nevydržel.
Jako malý kluk jste prý měl obrovskou knihovnu.
Četl jsem jako divý. Měl jsem moc rád Karla Maye, Eduarda Štorcha, dobrodružné knihy.
Jaký žánr máte rád dnes? A čtete i detektivky?
Snažím se číst všechno, ale ve skutečnosti teď čtu velmi málo. Mám období, kdy se mi moc nechce. Ale právě teď čtu detektivku od kolegy Martina Goffy, to mě moc baví, je radost ho číst. Jinak detektivky mám rád hloubavější, třeba Tanu French, ale to ani nejsou klasické detektivky. Líbila se mi Hvězdná hodina vrahů od Pavla Kohouta, trošku pozapomenutá kniha, ale podle mě nejlepší česká detektivka, kterou jsem kdy četl.
Proč myslíte, že jsou detektivky na prvním místě žebříčku oblíbenosti? Rádi a dobrovolně prožíváme strach?
Pro mě je detektivka archetypálním příběhem, které od dětství rádi posloucháme. Je to dospělácká verze pohádky, kde rytíř bojuje s drakem, dobro se zlem. Ty strany jsou tam poměrně jasně vymezené, my víme, komu fandit. Strach prožíváme, ale máme naději, že dobro zvítězí. A tak se i stane, i když už to třeba není tak jednoznačné jako v pohádkách.
Populární jsou severské krimi, přitom bývají dost krvavé a brutální.
Populární jsou asi proto, že je píšou kvalitní autoři a jsou řemeslně dobře napsané. Příběhy mají dobře zpracovanou psychologii nebo dobře popsanou atmosféru pro nás třeba exotických míst. To je super, ale to už se daří i v českých detektivkách. Druhá věc je někdy to dryáčnictví, to já moc rád nemám. To pak někdy i knížku odložím. Jak někdo někoho mučí a popisuje to, to mě nebaví. U nás brutalita v tradici české detektivky nemá moc opodstatnění a myslím, že to čtenář ani neočekává. Já osobně to ve svých knihách nemám, a i když tam jsou kruté věci, přijde mi, že to stačí shrnout jednou větou. A když je ta věta dobrá, efekt bude stejný, jako kdybych to popsal na dvou stranách.
Jak si česká krimi stojí? Je to lepší?
Myslím, že ano. Lidé se už naučili vyhledávat kvalitu a nakladatelé, že detektivka by neměla být jednoduchá a odfláknutá, ale že je třeba s autorem vytvořit něco, co se dá číst. Na druhou stranu je českých autorů pořád málo, protože čtenáři detektivek jsou zvyklí číst hodně a všechno, co se vydává.
Ano, to znám, patřím k nim. Nikdy nemáme dost.
Nás je deset milionů a dostává se k nám konkurence z toho nejlepšího z každé země, takže to je samozřejmě nepoměr. Ale určitě platí, že najít českou detektivku, která je dobře napsaná, dává smysl a je zajímavá, už není takový problém jako před deseti lety.
Pořád považujete Arthura Conana Doyla za krále detektivek?
Pro mě bude skvělý vždycky, protože ho mám odmalička v srdci. Dával mi tajemnou atmosféru, mistrovské vykreslení napětí. Na to se snažím při psaní vzpomínat a pokouším se to tam vložit. Ale nevím, jestli by Doyle dnes jako detektivní autor obstál. Má totiž v knihách takovou věc, které říkám Sherlock Holmes efekt, kdy třeba na konci povídky Holmes prozradí něco, čeho si všiml on, ale čeho si nemohl všimnout čtenář, protože to nebylo popsané. To myslím, že by dnes neprošlo. Dnes by měl autor popsat vše, co vidí vyšetřovatel, aby o tom věděl i čtenář.
Chtěl jste psát detektivky už jako kluk?
Já se spíše pokoušel podobat tomu Štorchovi. Asi v osmi jsem začal psát knížku o pravěku, takovou kopii Lovců mamutů. A docela jsem to držel, jen písmo se měnilo, jak jsem rostl. Napsal jsem asi sto stránek, ale nikdy jsem ji nedopsal.
Do žánru krimi úspěšně pronikají ženy, nejen jako autorky, ale jako policistky, vyšetřovatelky, novinářky…
Nevím, zda rozdělovat psaní na mužské a ženské, ale myslím, že zrovna u těch detektivek mají ženy trošku jiné ponory do svých postav. Třeba Michaela Klevisová, ta má vztah k půlce postav.
Myslíte, že ženy to umějí líp?
Asi bych to moc nerozebíral, ale muži jsou možná víc na akce a ženy na myšlenky a prožívání.
Ostatně, i váš hrdina Tomáš Volf má kolegyni Evu…
Kdysi jsem ji přivedl do prvního případu, když Tomáš začínal, byla to jeho parťačka, která pak ale z knížek zmizela. Ale teď se zase vrací. Zjišťuji, že se bez ní neobejdu a de facto se bez ní neobejde ani Tomáš Volf.
Jaký je mezi nimi vztah? Jen pracovní?
Já moc nemusím romantické linky. Nicméně je mezi nimi speciální vztah. Něco spolu prožili, ne na romantické bázi, ale na úrovni prožitků. Vztah mezi nimi se prohlubuje, na začátku se moc rádi neměli, ale zvykli si na sebe a v poslední knížce už fungují jako tandem.
Romantické linky do detektivky podle vás nepatří?
Asi je to můj osobní vkus. Když to ale někdo umí napsat tak, aby to fungovalo a neslo děj, je to i pro mě v pořádku, ale nemám rád, když je romantika do příběhu naroubovaná násilím. To jako čtenář vycítím a moc mě to nebaví.
A jaké jsou vztahy mezi autory českých detektivek?
Občas si napíšeme, nebo se potkáme, máme skvělé vztahy. Nezávidíme si. Ono taky není co. Když se vydají dvě knížky, tak si čtenáři většinou najdou obě, není tady takový přetlak. Spíše jsme na jedné lodi. Každá dobrá česká detektivka pomůže i ostatním autorům.
Jak jste na tom s dokončením fantasy knížky pro děti? A proč fantasy?
Jsem spíše intuitivní člověk a moc neplánuji. Ten nápad napsat knížku, kde budou české mýtické bytosti jako víly, bludičky, hejkalové, ke mně přišel formou snu, kdy se mi zdálo o vílách. Tak jsem si říkal, to by bylo hezké napsat, a vrhnul jsem se na dětskou knihu. Teď ji musím dokončit, aby na jaře vyšla.
Předčítáte dětem či manželce, co napíšete?
Dětskou knížku jsem dětem přečetl a měly oči navrch hlavy, takže to zafungovalo. Jinak knížky čte vždy moje žena. A než je čte, tak s ní konzultuji zápletky, protože těch nápadů mám milion, a ne všechny jsou dobré.
Kde se nabíjíte energií?
Rád se hýbu, hlavně venku. Jezdím na kole nebo běhám přírodou, to je ideální. Nebo chodím na dlouhé pochody, ale na to není moc času. A samozřejmě s dětmi na výlety.
Napadají vás nějaké zápletky při běhu?
Mně pořád něco v hlavě šrotuje a je pro mě těžké vypnout. O to se snažím venku, ale trvá mi dlouho, než to nastane. A je pravda, že v tom tichu se ty myšlenky rodí, ne hned, ne najednou, třeba druhý den ráno, ale je to, jako když se rozsvítí žárovka.
Když čtete, máte raději klasické papírové knihy, nebo používáte i čtečku?
Mně čtečka nevadí, mám ji rád. Dokonce čtu i v mobilu, třeba když čekám na autobus. Je ale pravda, když člověk přečte pár elektronických knih a pak se mu dostane do ruky papír, je to příjemný pocit. Ale čtení je čtení, důležitá jsou písmenka.
Co vás teď čeká, s Tomášem Volfem snad nekončíte…
Nekončím. Po pohádce mě čeká ještě reedice prvotiny Na kopci, ale už si zároveň zapisuju poznámky k dalšímu příběhu Tomáše Volfa. Ještě jsou trochu mlhavé, ale baví mě jedna linie, kterou bych chtěl rozpracovat. Uvidím, jestli se mi to podaří.
JIŘÍ BŘEZINA (42)
JIŘÍ BŘEZINA (42)
- Pochází z Českých Budějovic. Vystudoval pedagogickou fakultu.
- Vydal šest knih. První Na kopci v roce 2013. Získal za ni Cenu Jiřího Marka za nejlepší český detektivní román.
- V roce 2015 vyšla jeho druhá knížka Promlčení, o rok později Polednice, obě již z plánované řady detektivek, v nich vystupuje svérázný policista Tomáš Volf.
- V roce 2019 vydal knihu Vzplanutí, přinesla mu další cenu Jiřího Marka, o dva roky později vyšla kniha Mizení. Letos vyšla v pořadí již pátá detektivka s Tomášem Volfem v hlavní roli s názvem Nalezení.
- Píše webové a reklamní texty.
- Je ženatý a má dvě děti. S rodinou žije v Českých Budějovicích.
ZDROJ: časopis Vlasta
