Vítězslav Nezval, který se narodil ve znamení Blíženců v roce 1900, velmi věřil na astrologii a výklad postavení planet. Sám svým přátelům i sobě sestavoval horoskopy a uměl si proto zdůvodnit, proč se jako Blíženec zmítá v soukromých vztazích, stejně jako ve svých názorech na politiku, na své blízké i odpůrce. Dívkám často zamotal hlavu právě tím, že jim v kavárně u stolku dokázal věštit jejich budoucnost, a když k tomu přidal ještě nějakou svou báseň, mohl si být jistý úspěchem.

Zdroj: Youtube

Věrná Fáfinka

Nezvalův složitý vztah k ženám by psychoanalytik snadno zdůvodnil tím, že jeho matka byla citově poměrně chladná a on pak celý život city hledal. Větší porozumění nacházel u svého otce učitele, který v něm podporoval umělecké nadání. Nezval ve svých pamětech Z mého života, které končí rokem 1933 (dál je dopsat nestihl), líčí, jak otci jednou v Praze u Vyšehradského nádraží přiznal, že nechce dodělat filozofickou fakultu a raději se bude věnovat literatuře. „Otec místo ostrého protestu, který se dal za takových okolností očekávat, mně řekl, že mě nenutí, abych se věnoval věcem, které nemám rád, a ohromil mě poznámkou, že má ostatně, co chtěl mít. Přál si prý tajně, aby mu manželka dala syna, který by byl básníkem a kterého by z úcty k pěvci Večerních písní Hálkovi nazval jeho křestním jménem.“ Nezval se přitom ke své matce celý život vracel a měl ji velmi rád.

Jako poměrně mladý začal již v průběhu dvacátých let žít s tanečnicí Františkou Řepovou, které on i jeho přátelé říkali Fáfinko nebo Fafoušku. Existuje jen poměrně málo fotek, kde by byli zachyceni spolu, a také o ní nikdo nemluví jinak než jako o trpělivé družce a hospodyni, která se mu starala o domácnost. Žili spolu léta na hromádce a teprve koncem roku 1948 ji pojal za manželku. Zároveň po celou dobu soužití s Františkou udržoval další vztahy, o nichž většinou věděla.

Stovky dopisů

Lilly Hodáčová, jejíž příjmení svádí k domněnce, že by mohla být příbuzná slavnější herečky Nataši Gollové, rozené Hodáčové, se narodila v roce 1910 v Praze. Ve chvíli, kdy se 25. června 1937 seznámila na Národní třídě před Rubešovou galerií (dnes galerie Václava Špály) s Vítězslavem Nezvalem, dokončovala studium na filozofické fakultě a chystala se na disertační práci o spisovateli a filozofovi Ladislavu Klímovi. Nezval ji ten den doprovodil na Smíchov a po cestě ho zaujalo, že krásná drobná blondýnka studuje zároveň filozofickou fakultu a herectví (byla i posluchačkou konzervatoře). Vyprávěl jí, že chtěl být původně také hercem a zajímalo ho, co považuje Lilly za hlavní. Nebyla si jistá, a tak odvětila, že hlavní pro ni je, že dýchá, jí a raduje se. Na druhý den už si s ní básník, známý jako lovec dívčích srdcí, sjednal schůzku na restaurační lodi Florida, která trvale kotvila u kavárny Mánes. Lilly se během krátké doby zamilovala a Slávek, jak Nezvalovi říkala, na tom byl stejně. Pokud se zrovna neviděli, psali si krásné milostné dopisy, kterých vzniklo několik stovek. Lilly dlouho nevěděla, že básník má nějaký domov a v něm družku, a když to pochopila, kouzlil Nezval přísliby, že to nepotrvá věčně. Přesto to byl právě on, kdo si na ni dělal od začátku nárok, a dokonce jí rozmluvil několik pracovních nabídek. Měla možnost nastoupit do divadla v Českých Budějovicích nebo v Mostě, ale on ji chtěl mít na dosah ruky v Praze a sliboval, že se jí postará o angažmá v metropoli. Ve své zaslepené zamilovanosti jeho nátlaku podlehla.

V hodinových hotelích

„Drahá Liduško, můj jediný miláčku! Děkuji ti z celého srdce, že jsi svému Slávečkovi obětovala to angažmá. Má láska je si jista, že pro tuto oběť neuroníš ani slzičku,“ napsal jí básník, který právě pracoval na poetické knize Pražský chodec – o městě, kde se se svou Lilly nejraději potkával. Setkávali se v různých nočních barech a vinárnách a záleželo na tom, kolik Slávek vypil vína. Když to přehnal, začal být žárlivý a vznětlivý, stačilo, když se na Lilly někdo díval nebo když ji někdo pozdravil. Opakovaně se stalo, že ji potom uhodil a po vystřízlivění ji zase prosil, aby mu odpustila. Jejich milování se odbývalo v propůjčených bytech nebo hodinových hotelích. Jinde to nešlo – Lilly žila s maminkou a on měl doma svou Fáfinku… Často také odjížděl do Brna za matkou, kam bral i svou družku. Jednou vymyslel podivnou společnou dovolenou, když Lilly v Brně zaplatil ošuntělý hotel a chodil ji tam navštěvovat. Bylo zřejmé, že v téhle podobě nemůže jejich vztah vydržet. Koncem roku 1939 2 se začal proměňovat v přátelství, které ale měla brzy korunovat krásná role pro Lilly.

Manon je všecko

V roce 1940 byl Nezval vyzván E. F. Burianem, aby pro něj zdramatizoval román Abbé Prévosta Manon Lescaut. Básník se pustil do veršované divadelní hry horečným tempem, jak u něj bylo běžným zvykem. Psal na jeden zátah dny a noci, čímž si zadělal na srdeční onemocnění, které se mu později stalo osudným. Úpěnlivě myslel na to, že si Manon zahraje jeho Lilly, a s Burianem se o tom domlouval. Ten však hru ve svém divadle D 40 uvedl s kmenovou herečkou Marií Burešovou, ačkoli si Lilly vyzkoušel a líbila se mu. Bezprostředně po premiéře vyšla Manon Lescaut knižně v nakladatelství Melantrich a okamžitě se stala bestsellerem. Zájem o ni neutuchal ani po válce a během deseti let se dočkala nákladu 100 000 výtisků!

Když Nezval psal verše „Manon je můj osud. Manon je všecko, co neznal jsem dosud. Manon je první a poslední můj hřích, nepoznat Manon, nemiloval bych“, myslel při tom na Lilly, stejně jako když tvořil 100 sonetů zachránkyni věčného studenta Roberta Davida: „Vím, co mi chcete všecko říci, ač znám vás sotva jeden den. Podobáte se večernici i jitřence – vy ženo žen...“

Baarová ji vyštípala

Nenaplněný vztah k Lilly se promítal do vrcholných Nezvalových uměleckých děl, ale nelze mu upřít ani jeho snahy pomoci jí v kariéře. Náhoda mu přihrála nabídku producenta Miloše Havla, aby napsal scénář k filmu Za tichých nocí. Šlo o příběh inspirovaný osudem skladatele Rudolfa Frimla a Havel básníkovi předložil synopsi, která se mu moc nelíbila. Byli ale v té době už přáteli, a navíc Nezval vycítil příležitost, jak do filmu dostat i Lilly. Hlavní ženskou roli Havel slíbil Lídě Baarové, ale Nezval připsal pro Hodáčovou postavu zpěvačky Marianny. Baarová ovšem vůči ní pojala až hysterickou žárlivost a vymínila si, že se role Marianny omezí na minimum. Lilly ve své knížce Zpěv Orfeův uvádí, že ji tenhle souboj zcela odradil od další touhy po filmování. Objevila se už jen letmo v komedii Valentin Dobrotivý a naposledy v roce 1947 v historickém – a prvním československém barevném – filmu Jan Roháč z Dubé. Jistou satisfakcí pro ni každopádně byla nabídka zahrát si Manon Lescaut na Nové české scéně, která vystupovala na různých místech republiky. Další radost jí způsobila tehdejší divadelní diva Andula Sedláčková, když jí nabídla angažmá ve svém soukromém divadle v pražském Mozarteu. Pro Lilly byla nedostižným idolem. Jako první si tu zahrála paní Elvstedovou v Ibsenově Hedě Gablerové a další role následovaly.

Související články

Konečně přáteli

Lilly se kromě herectví věnovala i výtvarné tvorbě a psaní. I to měli s Nezvalem společné, protože také rád maloval. Za války jí vyšla pohádková knížka Zub času, kterou jí nečekaně pochválil režisér Karel Konstantin, pod jehož vedením právě zkoušela v divadle. Přeskočila mezi nimi jiskra a ze vztahu se zanedlouho narodil syn Jan. Je to o to podivnější, že po rozvodu Lilly s Konstantinem s ním další manželství uzavřela právě Nataša Gollová (Hodáčová). V roce 1946 se Lilly díky již zmíněnému filmu Jan Roháč z Dubé opět setkala s Nezvalem, jenž v té době působil na ministerstvu informací a spolu s dalšími lidmi letěli do Anglie na festival československého filmu. Krátce nato odešla Lilly jako herečka a dramaturgyně do divadla v Kolíně. Když se po čase opět s Nezvalem potkala, představil jí svou poslední lásku – tanečnici Olgu Jungovou, s níž se mu v roce 1954 narodil syn Robert. A Lilly mu řekla o svém nastávajícím, v pořadí druhém manželovi, očním lékaři Jiřím Jirsovi. Nezval ji pozval do vršovického bytu, kde se její syn proháněl s Robertem na koloběžce. „Domlouváme se, že půjdeme společně do zoologické zahrady… Konečně se dostavil uvolněný tón nepředstíraného přátelství,“ uvádí Lilly ve své knížce a následuje už jen pár odstavců o tom, že se básník přesto s Fáfinkou nerozvedl a všechny zaskočil svou náhlou smrtí, když se jeho srdce 6. dubna 1958 definitivně zastavilo. Lilly se dožila 88 let, zemřela v Praze 8. prosince 1988 a její knížka o vztahu s básníkem se dočkala vydání až v roce 1995.

ZDROJ: časopis Vlasta, Lilly Hodáčová: Zpěv Orfeův, Praha: Odeon, 1999