Bylo to děsivé zjištění. Dlouho sama sebe přesvědčovala, že něco takového není možné, že si to namlouvá. Ale bylo to tak. Už dál nedokázala zastírat, že jí její vnoučata lezou na nervy a mnohem raději než je má svého psa.
Možná nejsem normální, přemítala. Rozhodně nejsem normální. Babička se přece musí na vnoučátka těšit. Musí se mladých ptát, kdy je k ní přivezou, protože je už dva týdny neviděla a už to bez těch zlatíček úžasných, nejlepších a nejchytřejších na světě déle nevydrží.
Místo toho se děsila dne, kdy se syn nebo dcera ozvou s větou: „Mami, prosím tě, pohlídáš…?“ Bylo jedno, které jméno bylo do věty dosazeno, pokaždé to v ní vzbudilo neklid, nervozitu, stud. Ano, stud, styděla se za své pocity už dlouho, ale teď nastal čas hrdě a statečně říct, že vnoučata jsou nevychovaní otravní spratci a není důvod předstírat, že pobyt v jejich blízkosti je příjemný. Říct to aspoň sama sobě, třeba to bude předstupeň k vyšší formě statečnosti spočívající v tom, že to jednou vysloví veřejně, před dcerou, před synem, před mumzillou.
Jednou si kdesi přečetla, že mumzilla je výraz pro novodobý typ matek, zkratka složená z části anglického výrazu pro mámu a z části slova Godzilla. Od té doby tak nazývala svou snachu, protože splňovala všechny typické rysy mumzill.
Mumzilly lépe než kdokoli jiný vědí, jak se mají vychovávat děti, co se má či nemá jíst, jak, kde a proč vznikla pandemie covidu, o co přesně jde ve válce na Ukrajině, jaký střih pánských slipů má negativní vliv na rychlost spermií, co si jejich parter má a nemá myslet. Mumzilla se vyznačuje tím, že její muž se časem změní v bytost, která, když mumzilla hovoří, zmlkne, sklopí zrak a lehce nakloní hlavu na stranu.
Vždy když se to stalo a pozorovala hovořící snachu, přemýšlela, jaké zvíře jí v tu chvíli její vedle ní stojící syn připomíná, a pak jí to jednoho dne došlo – syn se po boku mumzilly pomalu ale jistě změnil v oslíka. Oslíkovi se začal podobat i její zeť, neboť její dcera se rovněž stala mumzillou.
No a pak tady byla čtyři vnoučátka. Vydržet s malými mumzillaty se dalo několik hodin, přinejhorším dva dny, ovšem od babiček se očekává, že o prázdninách budou s vnoučaty trávit času mnohem více, zejména když mají chatu. A ona chatu měla. Jak krásně jí tam bývalo s manželem, když sedávali v tichém údolí a dívali se na beskydské vrchy. Když muž zemřel, zvykla si tam být sama. Nikdy ji samota neděsila, naopak. S pomocí hodných sousedů péči o starou chatu zvládala a tiché večery se psem ležícím u nohou a lahvinkou vína ji naplňovaly blaženým klidem, ba přímo spokojeností. Kdyby nebyla takový cynik, jaký byla, použila by dokonce výraz štěstí.
Jak to jen udělat, aby letos rodina opět nepodlehla pocitu, že je třeba navážet jí tam v různých sestavách vnoučata? Jedno, dvě, tři… Loni je tam měla několik dnů najednou dokonce všechny čtyři. Dodnes měla schovaný manuál, který jí tehdy mumzilly předaly. Původně jí ho snacha poslala mailem, ale dcera jí ho pro jistotu ještě vytiskla. „Aby sis ho mohla dát třeba na stůl a na nic jsi nezapomněla, víš,“ zdůvodnila to tehdy.
Stálo v něm například, že když malý Nathánek bude řvát, nesmí se mu odporovat. Povoleno bylo pouze opakování slovního spojení Naty, to ne. Někdy když u ní všichni byli na návštěvě, měla pocit, že už je z ní taky oslík, protože se přistihla, že kýve hlavou do rytmu věty Naty, to ne, kterou dcera opakovala snad posté, zatímco vnouček nepřetržitě řval a třískal všemi předměty, na které dosáhl. „Nesmí se na něj zvyšovat hlas, musíš jen stále opakovat Naty, to ne, ovšem ve stejné hlukové hladině, aby se ještě více nerozrušil,“ poučila ji dcera. Jednou si tajně odzkoušela, že na vnuka zařvala silněji, než právě řval on, což ho tak vyděsilo, že na chvíli zmlkl, ale nikomu to neřekla, aby nebyla pokárána, že se nedrží manuálu.
Emička jedla výhradně jogurty, jejichž mističky jsou složené ze dvou částí, v jedné je jogurt, v druhé křupinky nebo čokoládové kuličky a sama si vsype jednu mističku do druhé. Koupit jiný jogurt bylo označeno za naprosto vyloučené. Na její návrh, že jí prostě nasype do bílého jogurtu křupky nebo müsli, zaznělo od dcery i snachy totéž: „To nedělej, to by ji strašně rozrušilo a stejně by se toho ani nedotkla.“ Poté, co nakoupila spoustu předražených jogurtů tvořených dvěma mističkami, jí vnučka Emička při pohledu na ně řekla, že tyhle nejí. „No jo, protože jsi neposlouchala, když jsem říkala, že v té mističce nesmí být nic ovocného, jen čokoládové křupinky,“ pokárala ji za to snacha.
Zakázáno měla mít v dobu pobytu dalšího vnoučka kdekoli na viditelném místě rajčata. Lukášek totiž nesnáší rajčata. Ne že by je jen nejedl, on je nesmí ani vidět.
„A co by se stalo, kdyby viděl rajče?“ ptala se. „Rozčílí ho to. Bude vyvádět. Bude si myslet, že ho bude muset jíst.“
„Hm, takže když přijde někam do restaurace nebo ve škole do jídelny a uvidí tam rajče, zkolabuje?“
„Ty to zase zlehčuješ, mami.“
Problém byl i v tom, že Kristýnka nejedla nic jiného než těstoviny, ale stejně jako bratříček Lukášek odmítala pozřít rajče. A taky nejedla žádnou zeleninu. A ani maso.
„Hm, a s čím jí mám tedy ty těstoviny dělat?“ „Jen s kečupem a troškou strouhaného sýra.“ „Ale vždyť v kečupu jsou rajčata!“
„To jí nikdy neříkej. Kečup nevadí. Kečup je něco jiného než rajčata. Hlavně se Luky nesmí dozvědět, že má kečup něco společného s rajčaty, to by byla katastrofa.“
Nikdy se nesmířila s tím, co většina prarodičů časem přestane řešit, a sice že vnoučata většinu dne tráví u notebooků, tabletů, mobilů, zkrátka zařízení, do kterých zírají a občas se přitom kymácejí ze strany na stranu. Vypadají tak tupě, pomyslela si vždy v těch chvílích a pak se opět zalekla svých myšlenek. Babičce se přece její vnoučátka musejí líbit, musejí jí připadat jako nejhezčí a nejmilejší děti na světě, jenže ona je nenápadně pozorovala a přemýšlela, jak budou vypadat, jestliže dalších deset dvacet let stráví stejnou činností. Naty, Luky, Kristýnka i Emička jí připadali bledí, měkcí, nezajímaví, nudní.
Nejvíce v poslední době zaměstnávala její mysl otázka, jak rodině sdělit, že nechce mít na chatě všechna vnoučata najednou. Jak šetrně a slušně naznačit, že ji čtyřčlenná skupina vyčerpává? Tato formulace by mohla být vhodná, rozhodně bylo třeba pečlivě promyslet formu sdělení, aby se mumzilly nenaštvaly, nezhroutily nebo tak něco, protože obě žily ve skálopevném přesvědčení, že jejich děťátka přece musí mít každý rád. Mohl by to být první krok směřující k cíli spočívajícím v tom, že maximálně občas stráví pár dnů vždy s jedním kusem, nikoli se dvěma najednou, natož se třemi čtyřmi. Vždy když o tom přemýšlela, její pes se na ni upřeně díval. Výraz v jeho tváři označovala slovem úsměv. Byla přesvědčená, že dokáže číst její myšlenky, a proto mu v takových chvílích vždy řekla: „Neboj, však my vymyslíme, jak na to, abychom si to tu užili sami.“
Věděla, že její uvažování je hanebné. Měla by být ráda, že má rodinu, vnoučátka, že nechcípne bídně osamělá. Co by za takovou rodinu daly ženské, které opravdu nikoho nemají, já mám aspoň naději, že mi mladí zařídí místo v domově seniorů, přesvědčovala sama sebe. Jenže jestli strávím ještě jeden týden s čtyřčlennou sestavou, pokročilého stáří se nedožiju. Nepřežiju to.
Proto byla tentokrát nekompromisní. Oznámila oběma mumzillám, že se necítí dobře, že má obavu, že všem dětem najednou nebude schopna poskytnout potřebnou péči, že by poprosila, jestli by nemohly přijet po jednom, maximálně po dvou a vždy jen na dva tři dny.
Mumzilly vypadaly zděšeně, ale dcera pak další den zatelefonovala: „Mami, hlavně se opatruj, odpočívej, mně je jasné, že se na děti vždycky těšíš, že se trápíš, že si je neužiješ jako vždycky, ale hlavně se dej do pořádku a my se budeme snažit k tobě jezdit co nejvíc všichni společně, ať nejsi sama. Ale Lukyho bys první týden pohlídat mohla, ne?“
Bylo to poprvé, kdy si pak po týdnu s čtyřletým Lukáškem řekla, že to bylo moc fajn. Kluk byl takový nějaký jiný. Hodně spolu chodili na procházky. Dokonce se jí podařilo mu vysvětlit, že když se rozhodne lehnout si uprostřed cesty, dospělý opravdu není povinen čekat, až se zase zvedne a není nic špatného na tom, když ho zvedne ona sama a přitom ho plácne po zadku. No jen si křič, však se na tebe všechny veverky a srnky v lese dívají a říkají si: proč se takový velký kluk válí po cestě, jako by byl mimino? Lukášek po chvíli přemýšlení prohlásil, že on rozhodně není mimino, a proto si už při procházce na cestu nikdy nelehne.
Podlehla opojnému pocitu, který přináší vítězství. A když poté Lukášek večeřel chléb se sýrem a nedostal hysterický záchvat kvůli tomu, že na kuchyňské lince, tedy asi dva metry od něj v dohledné vzdálenosti, leželo rajče, řekla si, že je to milý kluk. A rozhodla se, že postoj k vnoučatům přehodnotí. Musí je začít mít raději. Musí se naučit je milovat. Půjde to.
Následující den Lukášek na procházce zlobil tak, že mu nestačila. Ve snaze ho doběhnout málem upadla. A tak odvázala psa z vodítka – ten nezlobil a neutíkal – a obojek umístila na krk vnukovi. Rozměrově mu docela seděl. Když byl na vodítku, kluk utíkat přestal a šel jí u nohy.
Problém byl v tom, že když došli k chatě, na terase seděly obě mumzilly. Snacha si přijela pro Lukyho, dcera přivezla Natyho. Luky začal řvát jako pratur. Mumzilly začaly řvát taky. „Ty jsi se zbláznila, vždyť ho uškrtíš. Panebože, co ti to udělala? No, mami, to přece nemyslíš vážně.“
Rodinné rozhodnutí pak bylo jasné – máma fakt potřebuje odpočinek a klid, úplně jí hráblo, už ji s děckama nikdy samotnou nechat nemůžeme.
SCARLETT WILKOVÁ (1969)
- Novinářka, spisovatelka
- Pochází z Ostravy.
- Píše pro Magazín MF DNES, spolupracuje s Pamětí národa.
- Je autorkou dvou románů Až uvidíš moře, Ty chladné oči.
- Žije v Beskydech.
- Je vdaná.
Zdroj: časopis Vlasta
